Všechny za jednu

Pavla Koucká

vyšlo ve sborníku Všechny za jednu, edice Česká povídka, 2021

„Paní Heleno, vy jste nám tady minule říkala, jak se máme, že se máme. Že se jako můžem přátelit, pohlídat děti a tak ňák si jako pomáhat. Ale já na přátelství mezi ženskejma nevěřím,“ hlásí svým prokouřeným hlasem hubená Katka zvaná Kat. „Mě každá kamarádka nakonec zradila. Každá.“

„Jak tě zradila?“ zajímá se matka pěti dětí, korpulentní Martina.

„Jak asi, vojela jí chlapa, ne?“ halasí rozložitá, pihovatá, nedobře odbarvená Mirka a významně zavrzá židlí. „Ženský jsou všechno kundy. Když si vzpomenu, jak si v pasťáku lízaly píčy — fůuuj!“ užívá si své znechucení.

„Ty vole, Miruno, můžeš chvíli nechat těch řečí o kundách a píčách!?“ krotí ji Monika, máma tří dospělých a tří nedospělých synů.

„A o pinďourech a šukání mluvit můžu?“

„Ty seš fakt kráva,“ chytne se za hlavu mladičká Štěpánka.

„Kunda, zlato.“ opraví ji Mirka s úsměvem.

 

Sedm matek, sedm osudů, jež by se měly zlepšit. Stará terapeutka, jež by tomu měla napomoci, a svatá na obraze, v jejímž odkazu vše probíhá. Skupinové sezení v Azylovém domě svaté Rity právě začalo.

 

„Já zase nevěřím na to, že se můžou kamarádit holka s klukem. Kamarád taky rád, že jo,“ chichotá se Štěpánka, jež má své první dítě zatím v břiše.

„Já vždycky kamarádila spíš s klukama a chlapama,“ řekne Kat, zatímco se protahuje a zívá.

„Já taky.“

„Já taky.“

„A nic jste s nima neměly?“ vzhlédne od mobilu Nikol, kráska jen o málo starší než Štěpánka.

„Noóo — jak bych to řekla —,“ protahuje Kat. „Jakože s jednim fakt ne.“

Skupinka, kromě zachmuřené Dominiky, se chichotá.

„Jo, chlapi vás nezraděj.“

„Chlapi že nezraděj? No to mě poser. Jak tady Kat říkala, že jí kámošky vojely chlapa, to jako z jeho strany bylo co?“

„Když čuba dává, pes bere.“

„Ne, byla to zrada. Chlap tě zradí spíš než kámoška.“

„No ale jenom tvůj chlap, ne kámoš. Kámoš tě nemá jak zradit. Takže za mě je to s chlapama v cajku, páč nepomlouvaj a takový věci. Jen si nesměj myslet, že jseš jejich.“

 

„Domčo, vy vypadáte, že jste s něčím nespokojená,“ komentuje terapeutka stav, který pozoruje od začátku. Mladá Romka na její dotaz startuje: „Vy nám tady, paní Heleno, povídáte, jak se tu máme kamarádit a kdesi cosi, bla bla bla! Tak ale laskavě řekněte týhle svini (ukazuje na Mirku), že kamarádi se nenatáčej na video, když to — ehm, že jo! A když už, tak to pak nedávaj na fejsbuk!“

„Já za to nemůžu, že jsi šukala na večírku přede všema, kotě! Vidělas, že vás natáčím, a vůuubec nic jsi nenamítala, takže —“ Mirka pošle Domče vzdušný polibek.

„Já jsem nešukala, to nebylo dovnitř.“

„Ha ha! Paní Heleno, já vám to ukážu, a schválně posuďte, jestli to bylo šukání nebo nebylo,“ obrací se Mirka na terapeutku a vytahuje mobil.

„Ne ne, Mirko, schovejte to. Ať to bylo co to bylo, já to nechci vidět. Nechci žádnou z vás vidět v situacích, v nichž by vám to bylo nepříjemné, a z toho fejsbuku to jednoznačně doporučuju co nejdřív odstranit. Dokonce tak co nejdřív, že vás omluvím ze skupiny, pokud to půjdete odstranit hned.

„Nic nestahuju. Je to muj fejs a já si na něm můžu mít co chci. Tam jí nevadilo, že jí viděj jiný lidi, že jí vidí vlastní dítě, tak co!? Neměla šukat, když jí to teď vadí!“

„Hele nezáviď.“

„Já nezávidim, a jestli tě to zajímá, tak ten její bouchač měl nejdřív zájem vo mě! Až když jsem mu dala košem, šel za ní.“

„Jenže, ty vole, jestli to uvidí muj bejvalej, tak to pošle na sociálku a já přijdu o dítě, chápeš to!?“ zoufá si Dominika.

„Mirko, stáhni to to z toho fejsu.“

„Jo, fakt, normálně to smaž.“

„Hele, to si asi myslíme všechny.“

Skupina pokyvuje hlavami.

„Mirko prosím!“ zkouší to Domča, mladou tvář úpěnlivě napnutou.

Naštvaná Mirka vstává, odchází a se zaklením a vražedným pohledem za sebou třískne dveřmi.

„Domčo, kdyby se situace vrátila, co byste udělala jinak?“ zajímá se Helena.

„No jasně, že bych neto — no. Ach jo. Vlastně radši nebudu ani pít.“ Odmlčí se. „Já si to popravdě, paní Heleno, nepamatuju. A druhej den mi bylo hrozně zle. Ne, fakt, už žádnej chlast!“

„Vzpomínám často na jednu svojí kamarádku,“ začíná vyprávět Štěpánka. „Půjčila mi svojí gumu — myslím tu na gumování, bylo to v první třídě — no a já jí tu gumu nevrátila, protože se mi hrozně líbila. Byl na ní obrázek princezny a krásně voněla. Ale doteď mi to leží v hlavě a je mi to líto, ráda bych se tý kamarádce omluvila a koupila jí novou krásnou gumu. Jenže oni se potom odstěhovali a já na ní nemám kontakt. Jmenovala se Klárka, měla světlý vlasy a nosila dva culíky.“

„Tak jestli je tohle jediná věc, cos v životě ukradla, tak jsi fakt dobrá,“ řekne uznale Kat.

„No tys kradla jak straka, to víme.“

„Jo, ale jenom na perníku a nikdy (!) jsem neokradla kámoše.“

„Já měla super kámošku v dětskym domově — nahrávaly jsme spolu nemoci, abysme nemusely do školy,“ vzpomíná Domča. „Jednou jsme se dokonce schválně nakazily svrabem, ale to bylo hnusný. Pak jsme si říkaly, že škola je vopruz, ale lepší než svrab.“

 

Dveře se rozlétnou, vchází Mirka. Hlasitě dosedne a upře pohled na Dominiku: „Vytíráš za mě schody, nebo mi lížeš píču?“

„Schody. Dík,“ usměje se mladá žena s havraními vlasy.

 

„Nikol, zkuste ten telefon odložit. Vyřídíte si to po skupině,“ obrací se Helena svým měkkým hlasem na mladičkou klientku.

Zasněný výraz střídá na krásné tváři úšklebek a oči v sloup, nicméně mobil přeci jen putuje do kapsy.

„Ty seš fakt závislačka normálně,“ kroutí hlavou Monika.

„Jo, a opovaž se to zas vytahovat, támdleta tě taky vidí!“ poukazuje Katka na obraz svaté Rity.

„A s kým si to vlastně furt píšeš?“ zajímá se Mirka.

„Do toho ti nic není.“

„Chlapi, kdo jinej,“ soudí Kat.

„Ty teď ale nemáš žádnýho nabouchávače, nebo jó?“ protahuje Mirka.

„Si dej hlavně pozor, až si ňákýho najdeš, aby nebyl jako Petr,“ radí Monika, a na zvídavé pohledy ostatních doplní: „Tady mladá málem umřela, jak ji zmlátil. Deset dní v kómatu.“

„No neblbni!“

„Pročs nám vo tom neřekla?“ Zraky všech přítomných se obracejí k Nikol. Ta však zarytě mlčí, mračí se.

„Nechci o tom mluvit,“ řekne pak.

„Ale pak ses k němu vrátila. Máš s nim mimino. Čim tě pak přitáhnul?“

„A von za to jako nešel sedět?“

„Bych ho chtěla vidět. Dělal ti to aspoň dobře?“ vyzvídá Mirka.

„Co nám říkala Nikol před chvílí?“ zajímá se Helena. „Kdopak si vzpomene?“

„Jó, jasně — že vo tom nechce mluvit,“ klesá hlasem Kat. „Ale nás to zrovna hóoodně zajímá!“

„Téma domácího násilí,“ pojmenuje Helena. „Většina z vás s ním má bohaté zkušenosti.“

„Jo, mě bil každej chlap. Ne vod začátku, ale pak jo,“ hlásí Kat.

„Tak to na mě si moh někdo zkusit vztáhnout ruku! Zmydlila bych ho, že by ho vlastní máma nepoznala,“ mlaskne si Mirka.

„Já jsem to snášela přes dvacet let, a bylo to pořád horší,“ řekne Monika. „Mně pomohli až synové. Bez nich bych už nejspíš byla v hrobě. Až když Dan s Vojtou dospěli, tak tátu vyhodili,“ odmlčí se a natáhne pro kapesník. Když se vysmrká, doplní dojatě: „Řekli mu, že ho zabijou, jestli se ke mě jenom přiblíží.“

„Někdy nejsme dost silné, abychom si pomohly samy. Je moc dobře, když máme někoho, kdo se nás zastane, na koho se můžeme obrátit. Někdy je to rodina, jindy se můžeme dovolat pomoci u profesionálů: Zavolat policii, DONA linku, navštívit Bílý kruh bezpečí; už jsme o tom mluvily vícekrát. A také jsou to přátelé, na které se můžeme obracet. Máte takové přátele?“ vrací klientky ke dnešnímu tématu Helena.

„Já mám spoustu přátel,“ hlásí Štěpánka. Ale nevím, jestli by mi někdo z nich pomohl. Spíš si píšeme různý hlášky, posíláme si vtipný videa a tak.“

„Nikdo dneska nechce, abyste ho otravovali svejma problémama,“ míní Domča. Taky mám spoustu přátel, ale dobrejch kamarádů, takovejch, co jim můžete úplně všecko říct, těch mám málo. Možná dva.“

„Stejně je zajímavý: když jsem byla mladá, byl přítel víc než kamarád. A teď je to úplně obráceně,“ podivuje se Monika, a uvažuje dál: „Nejspíš ten fejsbuk to tak změnil. Vojta tam má prej přátel přes pět set.“

„Měli spíš použít slovo známý, že?“ přitakává Helena.

„Paní Heleno, nemůžeme už skončit? Tady je to dycky taková nuda!“ protahuje obličej Nikol.

„Tyjo ty seš drzá jak vopice! To není možný!“ rozčiluje se Martina. „Kdybys byla moje dcera, normálně bych tě za tyhle kecy vostříhala. Takhle u hlavy bych ti to vzala!“ doplňuje gestem.

„Máme ještě pět minut, zkusme je, Nikol, využít, jak nejlépe umíme. Můžete sama říci něco, co vám nepřijde nudné,“ nabízí Helena.

Chvíli ticha vyplňuje takřka hmatatelné naštvání mladé krásky.

„Mně takhle ostříhala máma, když jsem v patnácti zdrhla s klukem. Nikdo nevěděl, kde jsem, celostátní pátrání. A pak, když jsem se po tejdnu objevila doma, máma vzala nůžky, a šmik! Chytla mě za culík a ustříhla to hned za gumičkou.“ pokyvuje hlavou Štěpánka a již dorostlé blond lokny se přitom pohupují, jako by jí dávaly za pravdu.

Nastalé ticho proříznou staré pendlovky: Bim! Bim! Bim! Bim! a vzápětí ještě pětkrát: Bam! Bam! Bam! Bam! Bam!

„Tak, Nikol, teď můžete jít,“ usměje se Helena. „Martinu a Moniku prosím o úklid místnosti a těším se na viděnou za týden.“

Pět klientek azylového domu společenskou místnost halasně opouští, v závěsu s drobnou dámou, jež se v chůzi opírá o hůl.

 

„Puberťačka,“ prohlásí Monika na adresu Nikol, zatímco odtahuje židle.

„Jí je vosumnáct, ne?“

„No jo, ale dospělá je leda na papíře.“

„Bejt to moje holka, tak jí denně proplesknu. Jestli byla na toho svýho Petra tak drzá jako tady…“

„Ale s paní Helenou to ani nehlo.“

„S ní nikdy nic nehne.“

„Tyjo. Kolik jí vlastně je?“

„Asi sto padesát. Je jak z pohádky, s tím svým kloboučkem.“

 

Když o týden později odbijí pendlovky půl čtvrtou, čeká Helena na klientky jako vždy, kruh osmi židlí s pravidelnými rozestupy pečlivě připraven. Sedí naproti dveřím, a na každou příchozí se vlídně usměje. Z obrazu shlíží patronka azylového domu svatá Rita se zlatou svatozáří. Jako první se objeví nejstarší a nejširší: Martina s Monikou, v závěsu za nimi hubená Kat. S hlasitým „Do píčy! Jsem si nechala nahoře mobil!“ usedá pihovatá Mirka a Helena ji ujistí, že hodinu a půl bez telefonu jistě zvládne.

„Domča se Štěpánou venku hulej a Nikola je kdovíkde,“ hlásí Kat. „Měla byste jim nahlásit pozdní příchody.“

„Ty tři si fakt dělaj, co chtěj.“

„Nás tady pěkně štvou.“

„Dominika už má dvě upozornění a jeden zápis. Takže ještě dva a letí. A to jsme nepráskly, jak tady spolu po večerech chlastaj, puberťačky. Pár facek by zasloužily.“

„My tuhle trojku už dost nesnášíme. Nejlepší by bylo, kdyby je všechny vyhodili!“

„Mně by nevadilo, že po večerech chlastaj, ale že se nestaraj o děti. Normálně je nechávaj samotný, Nikola klidně nechá Erika v postýlce a jde si na zahradu na cígo. Tam se zapomene, začne telefonovat nebo kdoví co a je jí šumák, že si malej může plíce vykřičet.“

„Kdyby si třeba ublinknul, moh by se klidně udusit.“

„Hlavně že furt čumí do toho telefonu, čůza jedna.“

„Dobře, že mi to říkáte,“ ocení zprávy Helena. „Mám dneska v plánu mluvit o svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, který nás za pár dní čeká. Ale můžeme pohovořit i o základní péči o miminka a o rizicích zanedbání.“

S odérem cigaretového dýmu, leč tentokrát bez obvyklého chichotání vchází Štěpa s Domčou.

„Nikola tu není?“ ptají se dvojhlasně. „Tyjo ta je fakt mimo,“ prohlásí s pohledem na kamarádku Domča.“

„Dominiko, skočte nám pro ni,“ žádá Helena a na druhou příchozí se obrátí s otázkou: „Máte, Štěpánko, tušení, co se děje?“

„Jo: Petr.“

Mezi staršími osazenkyněmi to zašumí.

„Už ho pustili a včera jí napsal. Je z toho úplně mimo. Prej si pro ni přijde.“

Domča s Nikol se objeví ve dveřích. Tázavé pohledy sledují pobledlou dívku.

Po chvíli ticha a několika povzbuzeních začíná Nikol vyprávět — s Petrem je od svých dvanácti, od třinácti u něj bydlela. Je o šest let starší než ona. Zpočátku se k ní choval hezky, i když muselo být vše po jeho. Jí to tenkrát nevadilo. Dokonce ani to, že ji izoloval od všech — od kamarádů i od původní rodiny; domů směla tak na dvacet minut. Pak ale začal brát a násilí se stupňovalo. Modřiny a podlitiny, vytrhané vlasy, do bezvědomí ji zbil víckrát.

„To nejhorší se stalo na mý patnáctiny. Byli jsme v klubu a Petr si šlehnul speedball — půl perníku a půl heráku. Do toho ňáký pití. Cestou z klubu naboural do lampy. Nic se nám teda nestalo, aktivovaly se airbagy. Jenže když se vysoukal a vytáhnul mě, dal mi facku. Křičel, že jsem nás chtěla zabít, což byl ale úplnej nesmysl, protože řídil on a já i byla zticha a seděla úplně bez pohybu, abych ho ničím nedráždila. Myslím, že jsem se mu snažila říct, že tak to není a nějak ho zklidnit, ale vůbec mě neposlouchal. Znova mě uhodil, spadla jsem na zem. Pak už do mě jenom kopal. Snažila jsem se chránit rukama, ale… probrala jsem se až v nemocnici.“ Až dosud nebyly na Nikol znát žádné emoce. Teď se jí oči zalijí slzami. „A víte, co bylo první, na co jsem se zeptala, když jsem se probrala? Moje první myšlenka byla: ,Kde je Petr?‘ Ne kde jsem já nebo co se se mnou stalo, ale kde je Petr.“ Vzlyky a pláč. „Měla jsem polámaný žebra, natrženou ledvinu, vyšinutý obratle nebo co, spoustu pohmožděnin. Když jsem se chtěla na sebe podívat, odmítli mi dát zrcátko, abych se nevyděsila… Dlouho jsem pak měla korzet, nemohla jsem se ani posadit. A pořád jsem myslela na Petra. Chtěla jsem a zároveň nechtěla, aby přišel. Měsíc nic. Nepřišel, nenapsal, nikdo o něm nic nevěděl. A pak se najednou objevil. Stál ve dveřích nemocničního pokoje a koukal na mě.“ Nikol pláče, polyká slzy. Domča jí podává kapesník.

„A já nevím proč, ale v tu chvíli mě napadlo, že mě přišel zabít. Byla jsem úplně vyděšená. Zmáčkla jsem tlačítko, abych přivolala sestru. Pořád jsem ho mačkala, jinak jsem nebyla schopná ani slova, ani pohybu. Sestra přiběhla, a já jí nemohla nic říct. Pořád jsem jenom mačkala to tlačítko. Petr odešel nebo ho vyvedli, to nevím. Sestra mi mávala rukou před očima a já nic, byla jsem jako v křeči, to tlačítko mi z ruky museli vykroutit.“

Po chvíli ticha promluví Martina: „A teď s nim máš mimino. Proč ses k němu vrátila?“

„Řekl mi: ,Vrať se,‘“ krčí rameny Nikol.

„Fíha. Řekl vrať se a ty ses vrátila,“ pokyvuje hlavou Kat. Kdyby ti řekl: „Skoč z okna, tak bys skočila…“

„Když jsem přišla z nemocnice domů, nebyla jsem schopná vycházet ven. Bylo léto, vedro, a já doma ležela pod dekou. Máma o mě pečovala a pořád říkala, ať už jdu ven. I moje malý ségry mi říkaly, ať už vylezu. Jenže když jsem poslechla a vyšla ven, potkala jsem ho. Má nade mnou nějakou zvláštní moc. A taky jsem s ním zažila spoustu krásnýho. Můj třináctej a čtrnáctej rok bylo nejkrásnější období v mým životě.“

„On je Petr takovej hezkej člověk, to násilí by do něj nikdo neřek,“ kroutí hlavou Monika. „Já ho trochu znám. Pracuje jako pečovatel, stará se o starý lidi: koupe je, přebaluje… Staral se takhle o mojí tetu a ta ho úplně milovala. Je to navíc fakt pěknej mužskej, oči jako dvě studánky. Taková záhada.“

„Drogy,“ řekne Kat lakonicky.

„A tys ho neudala?“

„Ne. Pak teda šel sedět, to už jsem byla těhotná. Ale to nebylo za to, co udělal mně. To bylo za perník. Nejdřív prodával, pak i vařil. Mě pak k sobě vzala teta, pomohla mi odpoutat se od něj a taky mi našla tady azyl.“

Konec dnešního setkání se blíží, Helena zjišťuje, zda Petr ví, kde Nikol bydlí — snad ne. Přesto klientkám zdůrazní, že kdyby se objevil, v žádném případě ho nesmějí pustit dovnitř. Nikdo ať s ním nekomunikuje, nepodává žádné informace. „A vy si ho zablokujte na telefonu, na fejsbuku, všude. Rozumíte?“ obrací se k Nikol. „Já ještě pohovořím tady s pracovníky o dalších opatřeních.“

Posledních pět minut setkání věnuje Helena misiím Cyrila a Metoděje, zmíní hlaholicii, bohoslužby ve staroslověnštině a pár dalších historických skutečností. O hodinu později odchází domů, dnes s těžkou hlavou.

— — —

Byl vlahý večer — už ne máj —

pro matky uspávání čas.

Vtom zvenku zazněl Petrův hlas,

jenž kdysi byl co ráj.

O lásce šeptal tichý mech,

leč Nikol zastavil se dech.

Když Petr lhal svůj lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

z úst Nikol zazněl tichý vzdech.

Vzpomínky krušné věcí byvších

zvučely temně starý bol,

když vracely se kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

Buch buch buch buch! Ťuk ťuk ťuk ťuk! Dominika běží od dveří ke dveřím, snaží se vzburcovat matky a přitom nevzbudit děti. „Holky pojďte rychle! Je tady Petr! Jsou s Nikol v zahradě, chce si ji odvést!“

Obyvatelky domova svaté Rity vycházejí jedna po druhé, Martina v náručí s nejmladším dítětem, které zatím neusnulo. Sbíhají po schodech, honem ven.

V záři Měsíce spatří vysokou štíhlou mužskou postavu, vlekoucí za ruku tu, o níž si myslí, že je jeho.

Matky dvojici doženou a obestoupí.

„Okamžitě jí pusť, ty hajzle!“ procedí mezi zuby Mirka.

„Hele Nikola jde se mnou dobrovolně, a nikdo jí v tom nemůžete bránit.“

„Tak to se teda pleteš. Už jsi jí ublížil dost.“

„Zavolám policii,“ vyhrožuje Domča s mobilem v ruce.

Petr volnou rukou chňapne po mobilu a odhodí ho do křoví: „Volej, píčo.“

Štěpánka chytá Nikol za volnou ruku.

Katka za paži ruky, kterou třímá Petr.

Mirka střídá Štěpánku s poukazem na její břicho.

„Přece bys tu nenechala Erika,“ mluví ke kamarádce a snaží se zachytit její pohled Domča. Nikol však hledí skrze ni, je v transu, nevnímá.

„Hele Petře, počítám do tří a pak začnu ječet, jestli ji nepustíš,“ prohlásí Domča.

„Jedna — dva — tři!“ Mohutný nádech, zavřené oči a mladá žena dává všechnu sílu do hlasového projevu. Rychlý nádech a znova. A znova. Ostatní matky se přidávají, Katka s Mirkou přitom pevně třímají Nikol. Petr v tom jekotu neslyšně zakleje, rozhlédne se a mizí. Teď se dává do vřískotu i Nikol. A vřeští a vřeští, i když ostatní už utichly.

„Už neječ! Stačí.“ obejme vřeštící dívku Monika. Nikol se skutečně utiší a složí se jí do náručí.

„Co je to tady za kravál!?“ Vzbudíte všechny děti!“ zlobí se noční služba. Teprve teď si jí klientky všimly.

„Zkouška sirén, paní Kroupová,“ uklidňuje ji Martina. „Ale už skončila, běžte si klidně lehnout.“

„Ještě přerovnávám sklad s charitou. Taky byste mi mohly pomoct.“

„Jo jo, my přijdem, žejo, holky? Ale až zejtra. Už si taky dejte padla.“

Korpulentní padesátnice Kroupová ještě chvíli stojí a přemýšlí, co to mělo být. Když ale vidí, že je, a nejspíš i bude, klid, odchází.

Nikol se rozeštká.

„Monika ji chlácholí na svém mohutném poprsí, jako by byla malé dítě.

„Nikol, ty jsi máma. Máš dítě, nemůžeš bejt s mužským, co tě ničí. Chlap tvýho života, kvůli kterýmu musíš všechno, není Petr. To je Erik, zlatíčko.“

„Nesmíš ho nechávat samotnýho. Slib nám to.“

„Ale klidně nás můžeš požádat, abysme ti ho pohlídaly, že jo, holky?“

„Já se jdu podívat na děti,“ řekne Martina. Zkouknu všechny, klidně tu buďte.

„Přinesu deku,“ nadhodí Mirka a po chvilce už si na ni sedají a lehají, pohledy upřené ke hvězdám.

„Crrr crrr — cíp cíp cíp cíp — fí-ťuu-fí-ťuu. Cíp cíp. Tk-tk-tk-tk…“ zní z šeříkového keře.

„Co je to za ptáka?“ zajímá se Kat.

Matky krčí rameny a Štěpánka se rozesměje. Vzápětí tázavým pohledům vysvětlí: „Jak nám říkala pani Helena — to písmo! Chápete někdo, jak se může písmo jmenovat hlaholice?“

„Hlaholice! To je fakt dobrý,“ směje se Domča a další se přídávají.

Měsíčním svitem se vine smích šestice žen, vůně růží a flétnové tóny, kloktání a tlukot slavičího zpěvu. Martina se vrací již bez nejmladšího dítěte.

A tak spolu ještě chvíli zůstanou: užívají teplého večera, společného smíchu a ještě něčeho hlubšího, v co se samy zdráhají věřit.