Proč dělat z výchovy vědu

Iva Jungwirthová: Pohodoví rodiče – pohodové děti

Portál, Praha 2009

Přirozenost, uměřenost – tak by mohla znít stručná charakteristika knihy, v níž se dětská psycholožka Iva Jungwirthová zamýšlí nad výchovou dětí od narození do zhruba šesti let.

Druhá polovina 20. století přála extrémním „vědeckým“ teoriím výchovy. Když děti pláčou, zásadně je nechováme, abychom je nerozmazlili x děti chováme vždy, když pláčou, jinak bychom je vystavili riziku deprese; Kojenec by měl ležet maximum času na zádech na rovné podložce, bude tak mít rovnou páteř x dítě mějte stále ve fyzickém kontaktu na svém těle, je to zdravé pro jeho sociální vývoj; nemluvně krmte umělou výživou v tříhodinových intervalech x kojte, kdykoli miminko projeví zájem. Tříhodinové intervaly se zdůvodňovaly dobou trávení mléka, umělé mléko mělo být prosté jedů, jež se z různých pesticidů nahromadily v tělech matek, a posléze se vylučovaly do mléka. Ke každému extrémnímu vědecky podloženému názoru bychom nalezli jinak vědecky podložený extrémní protinázor.

Kniha Ivy Jungwirthové je jiná, vychází ze života, z praxe a zdravého rozumu. Jungwirthová teorie zná, ale dokáže se na ně podívat s nadhledem praktické psycholožky a rozumné matky čtyř dětí. Staví na motorickém a psychickém vývoji dítěte, a své názory ilustruje na skutečných příkladech. Je tvůrčí, a jen tam, kde je to skutečně nutné, zásadová (chemické prostředky v domácnosti batoleti prostě musí být nedostupné). Nehledá „ideální“ řešení pro všechny příležitosti, bere v úvahu osobnost rodičů i dětí, situaci a okolnosti. Občas nastíní více možných řešení a prozradí i to, jak danou záležitost řešila ona. Dozvíme se například, že u Jungwirthů ukládali děti téměř se železnou pravidelností večer i v poledne. Ve dvanáct se prostě šlo „chrupat“, a to mělo pro autorku úžasnou výhodu – vytoužené dvě hodiny klidu. A i když byli na návštěvě, měli jistotu, že do půl osmé budou všechny děti spát ve vedlejším pokoji. Zároveň se však dozvíme, že jiní to mohou mít jinak: Iva Jungwirthová vypráví o rodině své izraelské kamarádky, kde – ke všeobecné spokojenosti – panuje časový chaos.

Po vyhraněných vědeckých teoriích a ideových přístupech k výchově, které byly doporučovány v předchozích desítkách let, je snad na místě návrat k přirozenosti a intuici. Jeden by si mohl říci: proč tedy něco číst? Jenže: jsme schopni sami posoudit, co je přirozené a co si na základě své vlastní výchovy a vzdělání myslíme, že je přirozené? Některé ženy se tak například na základě argumentu, že je přirozené kojit kdykoli dítě projeví zájem, stávají „chodícími dudlíky“. Jiný pohled na věc přitom říká, že přirozené naopak je, že se kojení ne vždy hodí, a dítě tak někdy musí minutu počkat. Možná si při čtení knihy budete, tak jako já, mnohokrát říkat: „To je přece jasné…“ Přesto si myslím, že kniha bude užitečná mnoha rodičům.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, říjen 2009

Nad knihou Laury Gutmanové: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

Maitrea, Praha 2013

Některé ženy mají pocit, že po porodu samy sebe nepoznávají. Některé dokonce říkají, že se zbláznily. A jiné tvrdí, že se s nimi nic nestalo – pravděpodobně zapomněly, že bývaly jiné.

Vzpomínám si, jak jsem na konci svého prvního šestinedělí začala chodit jeden podvečer ven, zatímco s dcerkou zůstával muž. Bylo to príma, a přece takové zvláštní: Stojím na zastávce – tak nějak podivně sama. Jedu tramvají – zase sama. Myslím na to, jestli dcerka stále spinká. Co když se probudila? Nepláče? A jestlipak jí Pavel chová?… v myšlenkách jsem prostě byla pořád s naší malou a fyzicky jako by mě kus chyběl. Postrádám vůni dítěte, zvuk jeho jemného dechu, kontakt s kůží, vědomí, že je nablízku. Nikdy předtím bych si něco takového nedovedla ani představit.

V mateřství se mění chování ženy, její vnímání, prožívání, zaměření pozornosti, osobnost. Změny jsou patrné dokonce na anatomické stavbě mozku. Jsme to pořád my, ale zároveň jsme jiné. Samy sebe chvílemi nepoznáváme. Dítě nás pohltilo. Okolí se diví. Muž nechápe. Rozcitlivělost se matkám toleruje, ale neměla by přesáhnout jisté meze.

Ojedinělou publikací o psychice matek je proto nedávno vydaná kniha argentinské rodinné terapeutky Laury Gutmanové: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Gutmanová hovoří o „změnách vědomí“ přetrvávajících měsíce po porodu a každá matka se podle ní musí tak trochu „zbláznit“. Do nějakých dvou let věku dítěte (a minimálně do devíti měsíců) podle ní dokonce samotná matka a samotné dítě neexistují. Emoční propojenost dvojice je taková, že existuje pouze matka-dítě a dítě-matka. Gutmanová přehodnocuje řadu představ a předsudků o mateřství i o dětech, o výchově a o vztazích rodičů a dětí, které v naší společnosti panují.

Zrcadlo stínu

První, co mě na knize zaujalo, byl její název. Mateřství máme tendenci vnímat jako dávající, objímající, vyživující, milující – prostě pozitivní. A stín? To je něco šedého, nepřiznávaného a dost možná negativního. V samotném názvu knihy je tak přítomno napětí vzbuzující otázky. Jaký je mateřský stín? Jak se projevuje a co s ním?

Podle Gutmanové jde o to, že dítě cítí jako vlastní vše, co cítí jeho matka, a zvláště pak to, co si ona sama není schopna připustit. Tedy co se nenachází v jejím vědomí, co odsunula do stínu. Dítě tedy zrcadlí, co si matka sama na sobě neuvědomuje.

Pochopení tohoto mechanismu je podle autorky klíčem k terapii různých problémů dítěte. Konkrétně to znamená, že když miminko příliš často pláče a nelze ho utišit ani kojením ani chováním, zkrátka uspokojením jeho základních potřeb, měli bychom se zeptat: „Proč jeho maminka tolik pláče?“ Když dítě není napojeno na matku a je deprimované, měli bychom se ptát: „Jaké myšlenky tíží matku?“ Když miminko odmítá prs, měli bychom se zeptat: „Z jakých důvodů matka dítě odmítá?“ Atd., atp.

Terapie v těchto případech spočívá v tom, že se matka sama ujme svého stínu: přizná si emoce a myšlenky, jež dosud vytěsňovala, a oprostí tak dítě od toho, aby její stín dále projevovalo. Pro matku tak dítě vlastně představuje možnost k vlastnímu zrání – jeho prostřednictvím může lépe porozumět sobě, samu sebe poznat.

Názory Gutmanové jsou dosti extrémní a řadu uváděných kazuistik je možné nahlížet a vysvětlovat jinak. Osobně s jejími soudy v mnoha ohledech nesouhlasím. Nedomnívám se například, že „nemoc je vždy určitá část stínu, jež vstupuje do hmoty.“ Myslím ale, že by byla škoda proto přestat Gutmanové naslouchat. Mnohé z toho, co píše, je totiž reálné, mnohé je inspirativní.

Nemoc například není vždy částí stínu, skutečně se však může stát, že třeba člověk, který je přetížený a nedokáže říci svému šéfovi, že je toho na něj moc, člověk, který neumí odmítat svým blízkým, fyzicky onemocní. Například cestou v MHD chytí chřipku. To mu umožní nějakou dobu ležet a odpočívat, aniž by musel komukoli odmítat a cokoli vysvětlovat. Cesta k uzdravení – tedy k tomu, aby se nemoci u takového člověka chronicky neopakovaly – nespočívá ve vitamínech ani ve vyhýbání se nákazám. Ani očkování proti chřipce není řešením. Dotyčný prostě někde jinde potká nějaký jiný patogen, který by mu „pomůže“. Nebo ho třeba začne bolet hlava. Řešení spočívá v přiznání svého stínu a v práci s ním. Takový člověk potřebuje (zejména sám sobě) přiznat svou neschopnost říkat ne a postupně se tomu učit.

Milování, rození a kojení

Podobně s autorkou nesouhlasím v jejích názorech na sexuálnost porodu a kojení. Autorka píše, že „porod je nejdůležitější sexuální zkušenost v životě ženy“ a „kojení představuje pro ženy velice intenzivní sexuální aktivitu“. Osobně nevnímám kojení ani porod sexuálně. Přesto uznávám, že tyto aktivity mají se sexuálními aktivitami určité společné vlastnosti. Kojení je například minimálně v prvních týdnech intimní záležitostí. Matka s dítětem potřebují určitý čas k tomu, aby se poznali, a kojení se daří lépe, když při něm matka nemusí dělat nic jiného, má na své dítě dost klidu a času, nikdo je neruší.

Podobně porod, stejně jako pohlavní akt, představuje průchod velmi intimní částí těla ženy – vaginou. A stejně tak, jako může být pohlavní akt prožíván jako krásná a povznášející událost (když se milujeme s milovaným mužem) i jako brutální a traumatizující akt (jsme-li znásilněny), i porod může být prožíván jako krásný a povznášející (když říkáme porodu ano) i jako brutální a traumatizující (říkáme-li ne).

Nekupujme bonbóny, raději se posaďme

Za důležité považuji autorčiny myšlenky týkající se času, jenž dětem věnujeme. Gutmanová líčí, jak rodičům dává těžký úkol: aby se na patnáct minut denně posadili a byli se svým dítětem. Nemusejí si s ním hrát, stačí se jen dívat – ale být s ním, nerozptylovat se ničím jiným. Je prý zajímavé, že tento úkol skoro nikdo nedovede splnit.

Věřím tomu. Jsem už pět let doma s dětmi. Celý den se kolem nich točím, domácnost zanedbávám jak jen to jde. A přesto: kolik času jsem jim dnes věnovala, aniž bych přitom dělala cokoli jiného? Kolik času jsem se jednomu každému dívala do očí? Kdy jsme si spolu naposledy nerušeně hráli?… A kolikrát ode mě děti slyšely: „Počkej…“

Nedostupnost rodičů představuje pro děti problém – těžko se pak mohou cítit milované, a navíc často vznikají problémy v komunikaci. Postupem času zjišťujeme, že dětem vlastně nerozumíme. „Proč se, tak vzteká?!“ „Co se mu zase stalo?!“ Nechápeme a zlobíme se. Do hry totiž vstupuje ten fenomén, že děti žádají nikoli o to, co potřebují, ale to, u čeho očekávají, že by mohlo být splněno. Neříkají už: „Pojď si se mnou hrát.“ Vědí, že by byly odmítnuty. A tak řeknou: „Dej mi prosím bonbón.“ Mají zkušenost, že u malé sladkosti mají větší šanci, že se dočkají. Navíc jim trochu zalepí žaludek i pocit odmítnutí, osamocení a nepochopení. Jenže protože nejde o skutečnou potřebu, funguje záplata jen na chvíli. A tak žádají další bonbón. A další. A další… Až jsou konečně odmítnuty. A rozesmutněny. Nebo navztekány. Stejně jako my.

Jestli by tedy nebylo lepší najít si onu čtvrthodinku.

Jako lvice

Kdybych knihu Laury Gutmanové posuzovala výhradně rozumově, musela bych tvrdě kritizovat. Vedle výše uvedených soudů o nemocech nebo o kojení všechny ty zmínky o telepatii, auře, o bdění andělů, o neviditelné neustále pulsující síti, jež spojuje všechny samičky… nebyl by problém knihu rozcupovat na kousky. Byla by to ale škoda.

Autorka sama nás v úvodu nabádá k emocionální četbě. Což je docela slovo do pranice, uvážíme-li, že psaný text ze své podstaty primárně oslovuje rozum. Nicméně jsem to zkusila. Nejdříve to šlo ztuha, ale jak jsem se pročítala dál a dál, hlouběji, bylo to lepší a lepší. Oprostila jsem se od kritických úvah, výše zmiňované aury a telepatie už neberu doslovně, přisuzuji jim místo na symbolické rovině. Nechávám se unášet emotivními vlnami, jež Gutmanová rozdmýchává a otevírá se mi barevný svět mateřství, plný růžové, žluté i zelené, šedočerné a purpurové. Autorčiny věty se skládají v impresionistické, kubistické i abstraktní obrazy – a najednou v myšlenkách kojím své dítě a jsem hladová jako vlčice, silná jako lvice, jako tygřice, jako klokaní samice, jako divoká kočka. Cítím onu pradávnou spřízněnost s příslušnicemi samičího pohlaví ostatních savců, jsem bezvýhradně oddána svým mláďatům, ochotná bránit je a kdyby na to přišlo, položit za ně i život.

Gutmanová se v knize obrací výhradně na ženy. Přínosem ovšem může být i pro muže. Pokud jsou vedeni upřímnou touhou porozumět své ženě. Pokud jsou ochotni nechat své kritické myšlení chvíli spát.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, prosinec 2014

Jste tvrďák nebo citlivka?

David Kuneš: Sebepoznání. Psychoterapeutické principy a postupy. Portál, Praha 2009

V rámci své cesty životem se patrně snažíte porozumět i sami sobě, a tak vás zaujal název knihy Davida Kuneše. Autor nás sice varuje, že v jeho knize nenajdeme postupy, jak se stát „lepším člověkem“, to však neznamená, že bychom ji měli odložit. Byla by to škoda.

Na počátku publikace najdete kratší zamyšlení nad tím, k čemu nám sebepoznání slouží. Například nám pak pomůže uvědomit si větší paletu svých vlastností a schopností. Uvědomíme si tak svou jedinečnost a posílíme sebedůvěru, můžeme ale narazit i na nepříjemnosti: například když se budete přecitlivěle pozorovat, můžete ve svých očích zveličit nějaký běžný jev tak, že se začnete zbytečně obávat o své zdraví.

Podstatnou částí recenzovaného dílka je teoretické seznámení s různými psychoterapeutickými směry, které přístup k sebepoznání nějakým způsobem ovlivnily. Proč to? „Zřejmě největší množství poznatků do oblasti sebepoznání přinesli psychoterapeuté“, píše autor. Filosofové by sice možná měli své námitky, ale zkusme si užít, co autor nabízí. Svým způsobem je logické, že psychoterapie a sebepoznání spolu souvisí. Potřebujeme se poznat, abychom se sebou mohli něco dělat. Různé psychoterapeutické školy pak nabízejí na tuto problematiku odlišné, zajímavé pohledy. Tak například psychodynamicky orientovaní terapeuti jsou přesvědčeni, že naše chování z velké části závisí na nevědomých silách, které nás ovlivňují. Rozkryjeme-li a uvědomíme si své niterné motivy či konflikty, naučíme se s nimi efektivněji nakládat. Kognitivní a behaviorální terapeuti zase zastávají názor, že naše chování a prožívání záleží na vnějších podnětech nebo na našich vnitřních přesvědčeních. Humanisticky orientovaní kolegové pak vyzdvihují svobodu volby a lidskou vůli.

Teoretickým rozborem psychoterapeutických kořenů sebepoznání však kniha nekončí. Následuje praktická část – nástroje sebepoznání. Jde o pěknou sbírku cvičení. Některá si může zkusit čtenář sám, jiná jsou určena pro skupinu pod vedením zkušeného terapeuta. Některá jsou krátká, jiná vyžadují předchozí přípravu a řadu hodin práce. Jsou zde cvičení zaměřená na pozornost, vnímání, komunikaci, sociální sítě a vztahy, hranice osobního prostoru, vlastnosti, emoce.

O málokteré knize lze říci, že v ní má každá věta svůj význam. O knize Davida Kuneše to říci jde. Je psána stručně, jasně, zřetelně, srozumitelně laikovi, a zároveň si v ní své najdou i odborníci (hádám, že například vedoucí skupin ocení inspirující sbírku cvičení v praktické části).

„Můžeme sedět doma, zkoumat své nitro a rozpitvávat každé hnutí mysli. Ovšem daleko více se o sobě dozvíme, prožíváme-li různé nové události a zkoušíme-li si, jak reagujeme v situacích, při nichž nevíme, co nás čeká,“ píše David Kuneš. A tak chcete-li se lépe poznat, můžete zkusit některá z cvičení. Anebo si třeba sbalte batůžek a někam vyražte.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, leden 2010

Neupadněme do Dobelliho pastí

Rolf Dobelli: Pasti v myšlení a jak do nich nespadnout. 52 omylů y v myšlení, které zkuste přenechat ostatním Wolters Kluwer ČR 2012

Také se přistihujete při tom, že si teprve dodatečně zdůvodňujete rozhodnutí, která jste již, neznámo jak, udělali? Že jste opomenuli příklady protiřečící vaší teorii? Že jste si nějakou věc koupili jen proto, že vám byl prodejce e sympatický? Pak vás jistě zaujme název knihy švýcarského ýla.
podnikatele a myslitele Rolfa Dobelliho.
Mě název nadchl, kniha sama poněkud zklamala.
Jde o zábavné a inspirující čtení, zdaleka však nečekejte kejse pregnantní analýzu myšlenkových postupů.
Dost často je to tak, že Dobelli upozorní na chybu jednostranného pohledu a nabídne pohled druhý, avšak stejně jednostranný. Například v kapitolce Iluze plavecké figury píše: „Profesionální plavci nemají skvěle stavěná těla proto, že tak usilovně trénují. Musí se na to z opačné strany: dobře plavou, protože mají určitou stavbu těla.“ To je ovšem zase druhý pohled na věc. Pravdivé jsou oba a preferencí druhého oproti prvnímu se autor dopouští srovnatelné chyby, jako je ta, proti níž horuje.
Podobně jednostranná jsou pak doporučení, která autor na konci každé kapitolky nabízí. Ano, pocit štěstí je z velké části vrozený, nicméně to neznamená, že by bylo vhodné, jak Dobelli radí, „velkým obloukem se vyhýbat knihám o tom, jak si pomoci“.
Souhlasím s autorem, že jsme neradi někomu dlužní, čehož zneužívají například obchodníci: Nabídnou nám malý dárek a pak očekávají nákup předraženého zboží. Na rozdíl od autora si však nemyslím, že nejlepší je dárek hodit do koše a ochutnávky potravin v supermarketech striktně odmítat. Tak bychom vylili s vodou z vaničky i dítě. Jen si to uvědomme a rozhodujme se s tímto vědomím.
Dobelli popisuje různé sklony lidského uvažování, avšak často nejde přímo o pasti. Například jako past „důkaz davem“ uvádí autor situaci, kdy se třeba podíváme tam, kam směřují zraky ostatních. Představuji si, že nás vede myšlenka: „Tam asi bude něco, na co se stojí za to podívat.“ A ta je přece zcela na místě, nic čemu bychom se měli vyhýbat.

Vadí mi též zjevné autorovy neznalosti. Například: „S reciprocitou se setkáváme V u všech druhů zvířat, jež se musejí vyrovnávat s velkými výkyvy v dostupném množství potravy,“ píše Dobelli v kapitolce Revanšování neboli reciprocita. To ovšem není pravda, existují různé strategie – behaviorální, ekologické i metabolické. Nebo: „Komu se podařilo vehnat do jámy dva místo jednoho mamuta, žil z nich dvakrát tak dlouho,“ uvádí z zase v kapitole Exponenciální růst. Jejkote, cožpak autor opravdu věří onomu nelogickému mýtu, že pravěcí lidé kopali jámy do permafrostu, aby nalovili mamuty? A kde vzal tvrzení, o něž opírá paradox volby: že „Dnešní člověk má k dispozici přes 500 psychických nemocí… na 500 5000 prázdninových destinací…“? Atd. atp.
Jednotlivé Dobelliho pasti se občas nejasně překrývají, určité příklady je možné zařadit tam i onam. Občas si dokonce protiřečí a někdy zas mate pojmy – například uvádí zamilovanost jako haló-efekt.
Celkově se domnívám, že pro člověka se základním vzděláním v oblasti psychologie, statistiky a pravděpodobnosti kniha není přínosem. Na druhou stranu na českém trhu není žádná jiná kniha komplexně pojednávající o daném tématu. Pro méně znalé čtenáře může jít o zajímavé čtení, doplněné trefnými a pěknými ilustracemi Birgit Langové. Text plyne v krátkých kapitolkách, jež původně vycházely jako novinové sloupky.
V případě hlubšího zájmu pak lze využít skutečnosti, že kniha uvádí i anglické názvy pastí, což ulehčuje možnost dohledat si případně více. Jen bych ještě citovala doporučení samotného autora: „Kdykoli potkám nějakého experta, pokouším se s ním změřit síly. Dělejme to taky tak.“ Neupadněme do Dobelliho pastí, přemýšlejme nad nimi.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, duben 2013

Kontroverzní pohled sociologa na vztahy

Anthony Giddens: Proměna intimity; sexualita, láska a erotika v moderních společnostech, Portál 2012

Polibek, pohlazení či sdělování pocitů mezi manžely bylo v předmoderní Evropě spíše výjimečné. Na konci 18. století však dochází k prvním změnám. Lidé více limitují počet dětí v rodině a spolu se vznikem románu se vynořuje i koncept romantické lásky. V 19. století pak manželství přestává stát na zejména ekonomických základech a dochází k podstatným změnám. Pro moderní intimitu Giddens zavádí tři základní pojmy.
Plastická sexualita je decentrovanou sexualitou, osvobozenou od potřeby reprodukce. Její leží ve sklonu striktně limitovat velikost vlastní rodiny (2. polovina 18. století) a později se dále rozvinul s nástupem moderních antikoncepčních prostředků a nových reprodukčních technologií. Nástup plastické sexuality byl základním předpokladem pro sexuální revoluci, která proběhla v posledních desetiletích.
Čistý vztah je Giddensův pojem popisující situaci, kdy lidé do vztahu vstupují pro vztah sám, pro to, co mohou oba ze svého spojení získat. Trvá jen potud, pokud jsou oba přesvědčeni, že jim skýtá dost uspokojení.
Spolu plynoucí láska souvisí s čistými vztahy. Je to aktivní, podmiňovaná láska, jež otřásá oním „na věky tvá“ či „ta a nikdy žádná jiná“.
Recenzované dílo obsahuje jistě zajímavé myšlenky a inspirativní vhledy, jinak je však velmi teoretizující, lavíruje od banalit přes obecné pravdy až k obskurním teoriím a nepřesvědčivým závěrům. Autor, známý sociolog, možná projevuje sečtělost i znalost historického ukotvení, nicméně z psychologického hlediska jsou některé jeho představy o fungování vztahů naivní. Podobně naivní je pak i autorovo povědomí o biologických základech – například když píše, že „anatomie přestává být naším údělem, sexuální identita se stává čím dál více otázkou životního stylu.“

Neúměrně velkou pozornost autor věnuje vztahům mezi homosexuály a dle mého názoru ne zcela odůvodněně z nich vyvozuje obecné závěry o mužské a ženské sexualitě.
Za zajímavý postřeh naopak považuji, že se změny v intimních vztazích netýkají pouze vztahů manželských a mileneckých, mění se i vztah rodičů a dětí i poměry v širší rodině. Rozvojem moderních institucí byly dle Giddense rozbity širší příbuzenské vztahy, až nakonec zůstala nukleární rodina. „V rozcházející a rozvádějící se společnosti vytváří nukleární rodina nové příbuzenské vazby, spojené například s takzvanými sešívanými rodinami. Povaha těchto vazeb se mění, neboť jsou otevřenější vyjednávání.“
V předmluvě autor uvádí: „Chtěl jsem napsat knihu, která by byla přístupná každému, kdo by měl chuť si ji přečíst“. Co se žánru týče, inspiroval se prý u různých příruček k sebezdokonalení… Nezbývá než konstatovat, že toto se mu nepovedlo, kniha je bohužel velmi nečtivá a doporučit ji lze snad jen sečtělým lidem se silným zájmem o dané téma.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes,červen 2013

Jak vychovávat školáka

Iva Jungwirthová: Mezi školkou a pubertou. Výchova školáka

Portál, Praha 2013

Při psaní knihy Zdravý rozum ve výchově mě inspirovali různí lidé. Jednou z nich byla dětská psycholožka Iva Jungwirthová. Její první kniha: Pohodoví rodiče – ­pohodové děti, i novinka Mezi školkou a pubertou jsou plné praktických rad, zajímavých příkladů ze života i rozumných úvah. Uvedu několik příkladů:

– „Důvěra je základní výchovný prostředek a nejlepší forma sebenaplňujícího proroctví.“

– „Používání trestů ve většině případů neprospívá našemu vztahu s dítětem. Přesto bych si netroufla tvrdit, že se jako rodiče dokážeme bez trestů plně obejít.“

– Pětiletému dítěti oblečení samozřejmě ještě připravujeme, v devíti letech už stačí zběžný pohled na dítě před odchodem do školy a případný věcný komentář, ne příkaz. Před nástupem puberty bychom měli na tuto oblast již zcela rezignovat, ušetříme si tím spoustu dohadů a konfrontací.“

– „Matka a otec nemusejí nutně mít na všechny výchovné otázky stejný pohled, ale měli by být schopni se shodnout na tom, která základní pravidla musí jejich dítě dodržovat a jaké základní požadavky na ně mají.“

– „Snažme se být k přátelům svých dětí otevření a přátelští. Čím větší zájem o ně budeme mít, tím lépe je budeme znát a důvěřovat jim.“

– „Děti, které se mohou pohybovat venku samy, samozřejmě v rozumný čas a za rozumně domluvených podmínek, jsou samostatnější, zodpovědnější, umějí reagovat na nečekané situace.“

– „Jakýkoli nátlak na dítě ve smyslu, co by ,mělo chtít dělat‘ a co by ho ,mělo bavit‘, pravděpodobně vytvoří ještě silnější protitlak a určité ustrnutí dítěte v pozicích, které jsou mnohdy extrémnější, než je jeho skutečný postoj, a které pak dítě nemůže bez ztráty sebeúcty opustit.“

– „Velkým rodičovským úkolem je přijímat své děti takové, jaké jsou, respektive dovolit jim hledat a nacházet vlastní cestu.“

Jungwirthová dává praktické rady o zapojení dítěte do chodu domácnosti, píše o kapesném, o výběru vhodných kroužků, o přístupu k nemocem a ke zlozvykům. Probírá školní zralost a připravenost, výběr školy, kontakt s učiteli, přístup ke školním povinnostem, ke známkám.

Shoduji se s názorem autorky, že při výchově dítěte čím dál méně záleží na výchově, zatímco se stále podstatnějším stává, jací jsme jako lidé. Nejvíce děti vychováváme vlastním příkladem. Tím, jak řešíme konflikty, jak se stavíme ke svým povinnostem, jak se vyrovnáváme s neúspěchem, do jaké míry ve vztahu k druhým potřebujeme něco předstírat, jak moc moralizujeme a jak se chováme, když nás nikdo nevidí. Neskrývejme proto své slabosti a nevylhávejme se z nich; děti o nich vědí mnohdy lépe než my sami. Raději děti upozorněme na reálné důsledky, které nám naše slabá místa přinášejí. Výborné samozřejmě je, když děti mohou pozorovat, jak se nám daří, co umíme a zvládáme. Nicméně: pozitivní vliv vlastního příkladu spolehlivě vymažeme, jakmile na něj začneme upozorňovat a dávat se dítěti za vzor.

Knihu lze doporučit rodičům i učitelům.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, duben 2014

Proč dělat z výchovy vědu

Iva Jungwirthová: Pohodoví rodiče – pohodové děti

Portál, Praha 2009

Přirozenost, uměřenost – tak by mohla znít stručná charakteristika knihy, v níž se dětská psycholožka Iva Jungwirthová zamýšlí nad výchovou dětí od narození do zhruba šesti let.

Druhá polovina 20. století přála extrémním „vědeckým“ teoriím výchovy. Když děti pláčou, zásadně je nechováme, abychom je nerozmazlili x děti chováme vždy, když pláčou, jinak bychom je vystavili riziku deprese; Kojenec by měl ležet maximum času na zádech na rovné podložce, bude tak mít rovnou páteř x dítě mějte stále ve fyzickém kontaktu na svém těle, je to zdravé pro jeho sociální vývoj; nemluvně krmte umělou výživou v tříhodinových intervalech x kojte, kdykoli miminko projeví zájem. Tříhodinové intervaly se zdůvodňovaly dobou trávení mléka, umělé mléko mělo být prosté jedů, jež se z různých pesticidů nahromadily v tělech matek, a posléze se vylučovaly do mléka. Ke každému extrémnímu vědecky podloženému názoru bychom nalezli jinak vědecky podložený extrémní protinázor.

Kniha Ivy Jungwirthové je jiná, vychází ze života, z praxe a zdravého rozumu. Jungwirthová teorie zná, ale dokáže se na ně podívat s nadhledem praktické psycholožky a rozumné matky čtyř dětí. Staví na motorickém a psychickém vývoji dítěte, a své názory ilustruje na skutečných příkladech. Je tvůrčí, a jen tam, kde je to skutečně nutné, zásadová (chemické prostředky v domácnosti batoleti prostě musí být nedostupné). Nehledá „ideální“ řešení pro všechny příležitosti, bere v úvahu osobnost rodičů i dětí, situaci a okolnosti. Občas nastíní více možných řešení a prozradí i to, jak danou záležitost řešila ona. Dozvíme se například, že u Jungwirthů ukládali děti téměř se železnou pravidelností večer i v poledne. Ve dvanáct se prostě šlo „chrupat“, a to mělo pro autorku úžasnou výhodu – vytoužené dvě hodiny klidu. A i když byli na návštěvě, měli jistotu, že do půl osmé budou všechny děti spát ve vedlejším pokoji. Zároveň se však dozvíme, že jiní to mohou mít jinak: Iva Jungwirthová vypráví o rodině své izraelské kamarádky, kde – ke všeobecné spokojenosti – panuje časový chaos.

Po vyhraněných vědeckých teoriích a ideových přístupech k výchově, které byly doporučovány v předchozích desítkách let, je snad na místě návrat k přirozenosti a intuici. Jeden by si mohl říci: proč tedy něco číst? Jenže: jsme schopni sami posoudit, co je přirozené a co si na základě své vlastní výchovy a vzdělání myslíme, že je přirozené? Některé ženy se tak například na základě argumentu, že je přirozené kojit kdykoli dítě projeví zájem, stávají „chodícími dudlíky“. Jiný pohled na věc přitom říká, že přirozené naopak je, že se kojení ne vždy hodí, a dítě tak někdy musí minutu počkat. Možná si při čtení knihy budete, tak jako já, mnohokrát říkat: „To je přece jasné…“ Přesto si myslím, že kniha bude užitečná mnoha rodičům.

Géniové v plenkách

Zamyšlení nad knihou Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte

Žádná předchozí generace rodičů neměla k dispozici tolik informací o dětech jako ta dnešní. Když loni vyšla v češtině kniha amerického psychologa Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte, byla jsem na ni zvědavá. A natěšená.

Na velké otázky typu: „Je člověk ve své podstatě spíše dobrý, nebo spíše zlý?“ neexistují jednoduché odpovědi. Pokud ovšem jednoduchou odpověď předem známe a jsme o ní přesvědčeni, jistě nalezneme řadu důkazů, které nás v této víře utvrdí. Otázka „Jsou novorozenci inteligentní (vyspělí, vědomí)?“ je přesně tohoto typu. Můžeme jmenovat, co všechno novorozené děti ještě neumějí, co vše se budou muset naučit. A stejně tak můžeme žasnout, co již dovedou.

Vzpomínám na přednášku docenta Vladimíra Vondrejse, kterou jsem před lety vyslechla na Přírodovědecké fakultě. Líčil nám úžasné schopnosti jednobuněčných kvasinek, které mimo jiné komunikují, spolupracují, sbírají informace o okolním prostředí, pamatují si… Vondrejs svou přednášku zakončil slovy: „Kvasinka, milí přátelé, to je skoro člověk.“

Pamatujete si vlastní porod?

Zvědavě jsem tedy otevírala knihu autora, který je v oboru autoritou, je bývalým prezidentem Association for Prenatal and Perinatal Psychology and Health, přednášel ve 20 zemích a kniha byla přeložena do 14 jazyků. V průběhu čtení jsem však byla zklamaná. A naštvaná.

Nechci se vysmívat Chamberlainovi, a už vůbec ne novorozeným dětem. S autorem navíc sdílím názor, že si zaslouží respekt a citlivé zacházení. Praktiku oddělování matek a dětí po porodu považuji, stejně jako on, za psychofyzickou deprivaci a citové týrání žen i dětí. Necitlivé chování sester i lékařů k novorozencům nemá omluvu.

Pro tyto názory však nepotřebuji „důkazy“ novorozenecké paměti, inteligence a sebeuvědomování. Tím spíš, že se často o žádné skutečné důkazy nejedná. Respektive: autor plynule přechází mezi popisem reálných vědeckých poznatků ke studiím a výsledkům více či méně podezřelým a nepravděpodobným. Navíc neuvádí podstatné detaily výzkumů ani citace, takže jeho prameny povětšinou nelze dohledat.

Často trpí i logika. Autor například tvrdí, že děti si pamatují porod, a on dokonce vynalezl metodu, jež dokazuje věrohodnost těchto vzpomínek: srovnání vzpomínek matky a dítěte v hypnóze. Jenže ani absolutní shoda ve výpovědích není takovým důkazem. Dítě mohlo třeba slyšet matku o porodu vyprávět. Matka nemusí vědět, že ji dítě slyšelo, a dítě si nemusí uvědomovat, že jde o nepravou vzpomínku – známe přece fenomén falešných vzpomínek, jež mohou být až překvapivě komplexní.

O myšlení novorozenců Chamberlain píše: „Novorozené děti myslí hodně, prostřednictvím řeči i bez ní. Důkaz tohoto myšlení můžete zaregistrovat, když se vaše miminko po něčem natahuje, vysílá zvědavý pohled, mračí se nebo křičí na protest, vrní uspokojením nebo se zajíká vzrušením.“ Jenže to, že dítě křičí, vrní nebo se zajíká vzrušením, není důkazem myšlení. Navíc natahovat se po něčem jsem žádné novorozeně nikdy neviděla, autor má patrně na mysli dítě o pár měsíců starší. Pojmy novorozenec (0–1 měsíc) a kojenec (1–12 měsíců) ostatně používá prakticky synonymně.

Jedna paní povídala

Některé z příběhů, které autor vypráví, by se dobře vyjímaly v bulvárních časopisech, např.: „V anglickém Essexu navštívila jedna těhotná matka velmi hlasitý rockový koncert. Dítě ji kopalo tak silně, že přišla domů se zlomeným žebrem.“ Jiné zase na maminkovských fórech: „Anna si v kalendáři zaznamenávala teplotu a cyklus plodných a neplodných dnů. Jedné noci, poté, co se s manželem milovala, měla krátce před usnutím zřetelný dojem, že se s jejím tělem děje cosi spirituálního. Když se druhý den ráno vzbudila, prohlásila: ,Čekáme dítě.‘ Zakroužkovala si toto datum v kalendáři. Řekla, že tento pocit je jedinečný a jednoznačný. A ukázalo se, že byl správný.“ Anino vyprávění je pro Chamberlaina dokladem toho, že žena může cítit početí svého dítěte.

Vědomí, že se nacházím v ovulační fázi cyklu, spojené s představou armády spermií spěchajících k vajíčku jistě může vyvolat odpovídající pocity a následné přesvědčení. Nemají ovšem nic společného s tím, zda se skutečně něco takového děje. Kdyby Anna neotěhotněla, pravděpodobně by o svém pocitu nevyprávěla. A pokud přece ano, pan Chamberlain by o něm, domnívám se, nepsal.

Občas pak Chamberlain uvádí i údaje zcela mylné, například že spánkový lalok mozku je v době narození již plně myelinizován. Ve skutečnosti jde o proces, který pokračuje ještě řadu let po narození. „Pupeční šňůra spojuje izolovanou dělohu s okolním světem,“ píše autor. Jenže pupeční šňůra je celá v děloze – spojuje přece dítě s placentou. Ke konci knihy přechází Chamberlain již zcela do parapsychologie. Děti si podle něj vybavují nejen vzpomínky na porod a na svůj nitroděložní život, ale též na minulé životy. Jsou navíc schopny mimosmyslového vnímání. „Musíme být připraveni na prapodivné zprávy o novorozencích, kteří se vyjadřují slovy, zpívají jednoduché písně, usmívají se nebo se hlasitě smějí,“ píše autor.

Univerzita v děloze

Chamberlain nezůstává u tvrzení o vyspělosti a genialitě novorozenců. Nastávajícím rodičům doporučuje prenatální univerzitu, která prostřednictvím různých příruček a nahrávek slibuje zvyšovat IQ a další schopnosti (komunikaci, učení se jazyku atp.). To vše u dětí, které se ještě nenarodily. Děti, které projdou tímto výcvikem, prý dříve mluví, chovají se nezávisleji a dokážou se delší dobu soustředit.

John Medina, ředitel Mozkového centra pro aplikovaný výzkum učení na Seattle Pacific University, však na adresu prenatální univerzity a jejích výrobků říká: „Nikdy se neprokázalo žádným vědecky zodpovědným způsobem, že by jakýkoli komerční produkt jakkoli přispíval ke zlepšení výkonnosti mozku rozvíjejícího se plodu.“ Podle Mediny jde o podvodné vylákávání peněz z kapes nastávajících rodičů.

Nechci autorovi a jeho knize upírat přínosy. Myslím, že je dobré upozorňovat na schopnosti novorozenců a na jejich potřeby. Je prima šířit povědomí například o tom, že děti, které měly se svou matkou (nebo osobou, která ji zastupuje) v raném období vývoje dostatek kontaktu, jsou sebejistější, zdravější a mají v životě uspokojivější vztahy. A o tom, že rodiče, kteří byli se svými miminky v dostatečném kontaktu, projevují i později ve vztahu ke svým dětem větší jistotu, zájem a náklonnost. Myslím, že takové informace mohou rodiče povzbudit, aby se svými malými dětmi trávili více času, což je ku prospěchu všem.

V jistém smyslu lze pozitivně vnímat i popisy průběhu porodů odrostlými dětmi v hypnóze. Vedou čtenáře k tomu, aby se zamyslel, jak asi porod vnímá rodící se dítě, aby se snažil do něj vcítit. To nám může pomoci rozšířit naše obzory a stát se citlivějšími k průběhu porodu, k novorozencům i jejich matkám. Celkově však vnímám Chamberlainovu knížku negativně. A žasnu, že se publikaci plné chyb a zavádějících informací dostalo tolika výtisků a vydání. Jak je to možné?

Částečné vysvětlení vidím ve zcela oprávněné touze překonat necitlivé praktiky v porodnicích. A pak je tu lidská fascinace okultismem, všemi těmi šestými smysly, nadpřirozenými silami, telepatií, pamětí sahající do předchozích životů. Chamberlainova kniha si jistě i u nás najde své čtenáře. Není to však kniha psychologická, ale parapsychologická.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2014

Literatura:

Chamberlain, D. (2013). Fascinující mysl novorozeného dítěte: Praha: Beta Books.

Móda pro neBarbíny

V minulém čísle mě zaujal článek Evy Jedelské Móda není jen pro Barbíny. Autorka v něm naříká nad rozvolněností českých společenských norem co se týče oblékání: „Do divadla v teniskách a sportovním tričku. Ke zkoušce v kalhotách s rozkrokem u kolen. Na ples v tílku a elastické minisukni. To všechno je dnes nejen možné, ale dokonce běžné,“ hořekuje. Svoboda prý přináší chaos a to, co je u nás někdy vidět na společenských akcích, působí podle citované stylistky a koučky jako „směs bezradnosti a lenosti“.

Článek je zajímavý a pěkně napsaný. Přesto ve mně vyvolal spíše negativní emoce.

První důvod je osobní. Stylové oblečení sladěné s doplňky prostě není ve výši mých priorit vysoko a co je zrovna v módě je mi vážně úplně jedno. V denním shonu pak podle článku působím jako buran: nosívám například ponožky do sandál nebo nesladěné barevné kombinace (občas mám prostě čistou jedinou sukni a jediné tričko, jež se k sobě zrovna nehodí).

Prý je u nás módní peklo, když se lidé musí dívat na takové, jako jsem já. Každý si ale představuje peklo trochu jinak a já bych se asi cítila hůř ve společnosti, jež by mě pohrdlivými pohledy odsoudila pokaždé, kdy mi zabahněné dítě skočí do náruče, a já se neběžím hned převléknout. Nebo ve firmě, jež by mě nutila nosit i v letních čtyřicítkách uzavřené boty, kostýmek a punčochy.

Podle článku jsem líná, neznalá a neochotná módu sledovat a následovat. Ano, jsem. Cca dvě hodiny denně strávím péčí o oblečení naší rodiny (sebe, muže a tří malých dětí). A to nežehlím. Stačí praní, věšení, skládání a ukládáni, přemýšlení o tom, co kdo má čistého a co bude kdy potřebovat, vyspravováni. A na začátku každé sezóny téměř komletní výměna šatníku dětí, protože z toho loňského už vyrostly… To pak nastává nekonečné obvolávání kamarádek: “Nemáš prosím tě po holkách nějaký baloňáček? Velikost tak 110…”; “Potřebovala bych kalhoty, cca 74. Ale ne lacláče, malá už je bez plín…” Cesta přes půl Prahy na vyzkoušení. Práce na pár týdnů. Kdybych měla ještě zajistit, abychom byli všichni sladění, podle módy a snažila bych se “systematicky budovat náš styl”, jak k tomu článek vybízí, asi bych nedělala nic jiného.

Druhý pramen mých negativních emocí při čtení článku je obecnější. Volání po vyšší kultuře odívání, adorace módy a firemních dress code mi přijde trochu nebezpečná. Shodneme-li se na tom, že upravený, sladěný a módně oděný pracovník je lepší než jeho halabala oblečený kolega prostě proto, že je na něj přijemnějśí pohled, pak je taky principiálně lepší pracovnicí dvacetiletá sexy slečna, než paní v letech nebo pán s pleší. I na tu mladou je přeci lepší pohled a měla by být ve výběrovém řízení upřednostněna.

Patrně vždy to bylo tak, že atraktivní, dobře odění lidé z vyšších vrstev měli například v získávání zaměstnání přednost před stejně kvalifikovanými, leč hůře vypadajícími. To, oč se hraje, je míra tohoto upřednostnění. A články jako ten z minulého čísla stávající diskriminaci chudších a neatraktivních zvyšují.

I mně přijdou úsměvné kalhoty s rozkrokem u kolen či vykukující spodní prádlo. Avšak neuráží mě, beru je za projev svobody, za níž jsem vděčná. Ať si nosí každý co chce, co je jemu příjemné a co se mu líbí. A věnuje svému šatníku tolik času, peněz a energie, kolik uzná za vhodné.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červenec 2014