Nelekejte se – nehlásám návrat k tvrdé, necitlivé výchově. Upozorňuji však na to, že vypjatou snahou o to, aby dítě bylo vždy šťastné, mu ve štěstí bráníme.

Představme si dvouletého chlapce, jak šlape po květinách v záhoně. Matka si toho všimne, a:

–      Matka, jíž budeme říkat třeba Anna, ho strhne zpátky: „Zbláznil ses?! To se dělá?!“ křičí. Chlapec se rozbrečí. „Neřvi a pocem. Dělej!“ osopí se na něj máma. Kluk chvíli stojí, a pak se rozběhne směrem k záhonu. Anna za ním, lupne mu na zadek ,jednu výchovnou‘ a vláčí ho pryč, křik naštvaně ignoruje.

–      Matka Bára syna odnáší se slovy: „To nemůžeš, broučku.“ Chlapec se dává do křiku a sápe se znovu směrem k záhonu. „Podívej: támhle jsou prolejzačky!“ volá Bára a snaží se dítě přesvědčit, aby změnilo směr. Syn ji však stále táhne k záhonu a křičí. „Zlatíčko, to nejde…víš… ty bys rád viď…“ Bára tahá syna za ruku, potí se a vypadá, že se každou chvíli sama rozbrečí.

Generaci dvě zpátky se cenila poslušnost a disciplína. Negativní emoce: vztek, křik i prostá nespokojenost se často trestaly (obvykle odpíráním lásky). K tomu matky slýchaly rady, aby své děti „nechaly vybrečet“, že křikem dětem sílí plíce a podobné. Matky často poslechly, a samy trpíce nechávaly trpět i své děti. Výsledkem je řada neurotických příznaků u dnes již dospělých dětí, deprese, poškozené vztahy. Řada z dětí však chování rodičů zvnitřnila, a nyní se jako rodiče chovají stejně ke svým dětem. Například Anna.

Jiní, podobně jako Bára, takovou výchovu naopak striktně odmítají. Osvíceni moderními trendy a knihami o výchově se snaží o přesný opak: výchovu citlivou, láskyplnou. Tvrdá výchova předchozích generací vcelku pochopitelně ovlivnila i rady odborníků. A tak dnes slýcháme, že miminko nemáme nikdy nechat plakat, vždy se máme alespoň snažit mu pomoci. Zastánci terapie pevným objetím láskyplně objímají i vztekající se děti, třeba dvě hodiny.

Přesto u dětí přibývá různých diagnóz a celkově nemůžeme říct, že by dnešní děti byly šťastnější, než před třiceti lety. Všechny extrémy totiž mají svá úskalí a snaha o to, aby naše dítě nikdy nic netrápilo, abychom vždy plnili všechny jeho potřeby a požadavky, abychom je stále ujišťovali o své lásce a nikdy nefrustrovali… přináší sama o sobě problémy – často dokonce ty, kterým se snažíme nejvíce vyhnout.

Dva extrémy s podobným výsledkem

Dnešní rodiče, ať už typu Anna nebo Bára, se v dětství zpravidla učili své negativní emoce nevyjadřovat – neobtěžovat jimi okolí. A tak s nimi neumějí zacházet. Tváří v tvář křičícímu miminku či vzteklému batoleti se buď sami navztekají (Anna), nebo se hroutí (Bára): emoce dítěte se na ně přenáší a zaplaví je, ničí.

Rodiče typu Anna reagují zejména na dětské vzteky naštvaně. Málokdo sice dnes děti bije, zato je moderní „time out“ – vykázat vztekající se dítě do jeho pokoje či na jiné místo tak, aby nás svou emocí neobtěžovalo. O něco lepší než mu dát na zadek, ale… Dítě cítí, že vyjadřovat (a možná i prostě mít) negativní emoci není žádoucí.

Rodiče typu Bára se zase mohou strhnout, aby svému dítěti (a potažmo sobě) pomohli: Miminko houpají, nabízejí dudlík. Batole zabavují a utěšují. Nabízejí vše možné, jen aby dítě neplakalo. Když se nedaří a dítě se přes jejich snahu rozkřičí, trápí se tím. Dítě cítí, že jeho negativní emoce matku či otce ničí. A tak se z lásky k rodiči učí své emoce potlačovat.

Přehnaná snaha o citlivost, empatii a všeobjímající lásku tak vede paradoxně ke stejnému výsledku, k jakému vedly tvrdé rady studené výchovy: dětem v jejich negativních emocích bráníme. Diametrálně odlišná reakce Anny a Báry má jeden stejný výsledek: obě děti se učí své emoce potlačovat.

Dlouhodobé důsledky

Jenže malé děti potřebují občas fňukat, brečet, vyjádřit svou frustraci křikem a vyplavit stresové hormony slzami. Když jim to nedovolujeme, učíme je nebrečet a nekřičet – nevyjádřená emoce v nich zůstává a stále je ovlivňuje. Jsou nenaladěné a nemohou se pak těšit z něčeho, z co by jim normálně přinášelo radost.
Naše urputná snaha, aby dítě bylo pořád šťastné (nikdy neplakalo, nekřičelo a nevztekalo se), tak vede k opačnému výsledku. A nejde jen o náladu: dlouhodobým působením zvýšené hladiny stresových hormonů je například snížení imunity.

S důsledky potlačování negativních emocí se navíc můžeme potýkat celý život. Dítě, které dostávalo lahev s mlékem, aby se nevztekalo, ji v dospělosti lehce vymění za lahev jiného nápoje – v naší společnosti bohužel často alkoholického. Utěšování pomocí sladkostí zase vede k pokřivenému vztahu k jídlu a vytváří podhoubí pro vznik poruch příjmu potravy. A nebezpečná je i snaha o přesun pozornosti vždy, když dítě nemůže mít, co chce (prolézačky místo záhonu): Namísto toho, aby se dítě učilo frustraci zvládnout, učí se prostě přesunout svůj zájem jinam. Dospělý člověk pak namísto toho, aby řešil problémy, uteče (od manželky k milence, z jednoho zaměstnání do jiného).

Co máme tedy dělat, když dítě pláče nebo křičí?

Měli bychom se pokusit zjistit, co je příčinou nepohodlí dítěte, a příčinu odstranit – dítě nakrmit, pochovat, obléci… Pokud je však příčinou třeba přetažení, nebo pokud dítě chce něco, co mít nemůže, nechme je klidně plakat, svobodně vyjádřit svou frustraci i hněv. Necpěme mu dudlík, netrestejme je a nehruťme se z toho. Můžeme vyjádřit, že nás nespokojenost dítěte mrzí. Ale pak se prostě úplně normálně vraťme k tomu, co jsme dělali – třeba k mytí nádobí.

Anně a Báře bych tedy doporučila synovi sdělit, že ničit záhon je nepřípustné. Pokud by na zákaz nereagoval a dál by jevil tendenci k ničení květin, docela normálně bych jej odnesla. Žádné výčitky, lamentování, bití. Není důvod k naštvání, ale ani litování.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/1

Své děti milujeme, vkládáme do nich spoustu energie, času, peněz a očekávání. Chceme pro ně to nejlepší. Jsou smyslem našich životů. Přirozeně, že se o ně bojíme. “Aby se mu něco nestalo. Aby ho nesrazilo auto…”

Naše strachy jsou důležité. Koncentrují naši energii tak, abychom zajistili dětem co nejbezpečnější prostředí. Poměrně často se však setkávám s rodiči, zejména matkami, doslova paralyzovanými úzkostí a obavami o své potomky. Nejčastěji je to v počátcích mateřství, v prvních týdnech a měsících po narození prvního dítěte. Přirozeně: vždyť malé miminko je nejzranitelnější. Ale bojí se i rodiče dětí výrazně starších či dokonce dospělých. Uvedu několik autentických výroků:

– Matka čtyřměsíčního miminka: “Mám panický strach o své dítě. Ještě nikdy jsem ho nenechala nikomu hlídat – jen jednou manželovi, a to jsem byla celou dobu jako na trní…”

– Matka tříletého syna: „Když jsou děti malé, všechno olizují. Věděla jsem dopředu, že mi to bude dělat problém – bojím se infekcí. Ale nějak se to dalo zvládat: Doma jsem udržovala čistotu a když mu venku spadla hračka na zem, vždy jsem ji omyla a vydezinfikovala. Jenže teď už běhá všude možně a navzdory věku olizovat věci nepřestal. Dokonce se zdá, že mi to dělá naschvál. Jsem z toho zoufalá.“

– Otec dvou předškoláků: “Cloumá mnou bezmoc, když slyším zprávy o týrání dětí, o jejich zneužívání, o tom, že motorkář srazil dítě na přechodu… Působí to na mě: Mám strach, že některé z mých dětí jednou zneužije pedofil. Bojím se, že se setkají s bezohledným machrem v silném autě, děsí mě představa, že sáhnou na drogy… že ať dělám co dělám, nedokážu je ochránit před tím vším. Mám z toho hrůzu, špatně spím. Žena mi říká, že jsem blázen.”

– Matka šestnáctileté dcery: “Bojím se, aby nenatrefila na nějakého magora, který jí zkazí vztah k mužům a sexu, který ji v rámci hojení si svých mindráků bude srážet sebevědomí. Dcera to cítí, a je už alergická i na pohled, kterým se dívám na její kamarády. Domů si nevodí nikoho, přestala se mnou o svých vztazích mluvit.”

Je zřejmé, že obavy citovaných rodičů přinášejí víc komplikací, než užitku. Omezují děti i rodiče samotné, škodí jejich vztahům.

Strachy zdravé a nezdravé

Naše děti vyrůstají v bezpečnějším světě, než byl kdy dřív. Divoké šelmy byly vyhubeny před staletími, smrtelné dětské nemoci vymýceny před desetiletími a míra nehodovosti v České republice klesla v posledních letech. Paradoxně však se dnešní rodiče o zdraví a bezpečí svých potomků strachují víc. Čím méně je reálných nebezpečí, tím víc se bojíme těch nepravděpodobných. Někteří rodiče dokonce prohlašují, že nejsou ochotni přijmout jakékoli, byť minimální, riziko.

Dětem ale takové strachy a postoje neprospívají: Spoustu věcí si nemohou vyzkoušet a poznat. Učí se vnímat svět jako nebezpečné místo, nedůvěřovat (neznámým) lidem.

Nechci nabádat k lehkomyslnosti a zanedbávání rizik: i dnes existují smrtelná nebezpečí. Rozhodně se vyplatí zajistit, aby například malé dítě nepřišlo do styku s léky a jedovatými chemikáliemi či s elektrickým proudem. Ve vyšších patrech je na místě zajistit okna, aby batole nevypadlo, a u rušné silnice třímat malou ručku ve své.

Pokud se však budíme hrůzou a kontrolujeme, zda miminko dýchá, pokud nejsme schopni pustit pětiletého potomka na výlet se školkou a desetiletého ke kamarádovi na návštěvu, není to již smysluplná ochrana. Jde o úzkostnou poruchu, jež dítě omezuje a nám přináší řadu komplikací.

Ovlivňujme ovlivnitelné

Výsledek přehnaných obav bývá často opačný. Batole, které při lození po prolézačkách stále jistíme a prostředí doma mu vypolstrujeme, se nenaučí odhadovat běžná rizika a bez naší pomoci si pak zaručeně natluče (čímž potvrdí naši představu o užitečnosti přehnaných opatření). Dítě, jehož rodiče mají panickou hrůzu z drog a raději je proto nikam nepustí, mívá potřebu se z rodinné klece dostat ven, a může pocítit i chuť drogu najust vyzkoušet. V podobném duchu ostatně možná reaguje i teprve tříletý syn citované matky.

Náš strach by neměl přerůst zdravou míru, neměl by nás ovládnout, řídit život nás i našich potomků. Správnou míru ochrany a s ní souvisejících omezení ovšem nemusí být snadné odhadnout.

Nejsme-li si jisti, může nám pomoci konzultace s přáteli. Uvažovat též můžeme o tom, do jaké míry může náš strach nebezpečí zabránit – tedy ovlivnitelnost situace. Pokud se například bojím, aby mé dítě neporanil elektrický proud, mohu pořídit záslepky do volných zásuvek, zajistit šňůry spotřebičů. Strach zde měl praktický význam a mé jednání jej podstatně zmírnilo. Pokud se však obávám například toho, že mému dítěti „jednou někdo ublíží“ nebo že „dostane nějakou strašnou nemoc“, mohu svůj život strávit v obavách, a dítě stejně stoprocentně ochránit nedokážu (případ citovaného otce). Na místě je zde pracovat se sebou samým: Uvažovat jak a proč vnímám konkrétní rizika, kde mé obavy pramení. Co se mnou strach dělá a zda by to celé šlo nějak změnit. Spíše než o boji se strachem bych hovořila o tom, jak se učit strach zvládat či snášet. Nejde o to strach nemít. Jde o to, aby naše strachy neničily nás, nenarušovaly normální fungování rodiny, případně příliš neomezovaly naše děti. Velmi prospěšná zde může být konzultace s psychologem, psychoterapie. Ve vážných případech pak může být užitečné zpočátku doplnit psychoterapii i farmakoterapií anxiolytiky.

Strach o děti je evolučně daný a smysluplný. Pokud však přeroste zdravou míru, stává se nejen tyranizujícím, ale i kontraproduktivním. Nenechme se jím ovládnout, nenechme řídit svůj život a vztah ke svým potomkům přehnaným strachem. Snažme se ponechat strachu takové místo v našem životě, jaké mu náleží.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2014/4

Pěkný článek o strachu, zejména v těhotenství, najdete také zde: Strach (nejen) o dítě – Jak ho zvládnout?