„Vendulka je naše sluníčko,“ říká pyšně její maminka. Vzápětí však po její tváři přeběhne stín: „Bohužel ale ještě neví, že sluníčko v noci spinká.“ Podobné problémy jako maminka Vendulky řeší mnozí rodiče.

V diskusích novopečených rodičů existují stálice. Jednou z nich je noční spánek kojenců. Řeší ho snad všichni. Vyslechla jsem si spousty příběhů, pročetla řadu rad. Nastíním několik tipů.

Když se Zuzce narodil Tomášek, měl jen málo přes dvě kila a bylo to dost dráždivé dítě. Kolikrát proplakal celou noc. Zuzka se snažila zvládat péči sama, protože manžel měl zrovna před státnicemi. Po dvou měsících už ale byla tak zničená, že si nedokázala vlastně nic užívat. „Nemohla jsem se radovat, ani když přijela hlídat maminka a já si vyrazila s kamarádkami. Celou dobu jsem si jim akorát stěžovala,“ vzpomíná.

Noční vstávání musejí alespoň zpočátku zvládnout všichni, protože novorozeně nemá ještě vykrystalizovaný cirkadiánní biorytmus (rytmus dne a noci) a ani nevydrží celou noc bez pití. O obtížné období se jedná zejména tam, kde je dítě hodně plačtivé. Únava a stres matku vysloveně ničí, hlavně když je v tom sama, jako byla Zuzka. Situace se výrazně zlepšila, když bylo Tomáškovi čtvrt roku, to totiž synek Zuzčinými slovy „dozrál“. Přestal tolik plakat, a navíc její muž úspěšně odstátnicoval a část péče převzal. Ideální není situace ani dnes, kdy je Tomáškovi skoro rok. Zuzka totiž v noci stále několikrát kojí. I tak by ale mohl spát lépe, než si žena myslí.

O pět hodin spánku více

Německá psycholožka Anette Kast-Zahnová líčí v knize Každé dítě může dobře spát svůj vlastní příběh. Řešit spánek své dcery se rozhodla, když bylo Andrejce sedm měsíců. V té době holčička od čtvrté ráno téměř nespala. Každých patnáct až třicet minut chtěla pít. Ani přes den již nechtěla spát ve své postýlce. Jenom při jízdě v kočárku či v autě občas tak na půlhodinku zabrala. Dohromady nespala víc než devět hodin.

Během dvou týdnů se však autorce podařilo dosáhnout toho, že Andrea spala od osmi večer do sedmi ráno. A to bez přerušení a ve své postýlce. A k tomu dvakrát přes den po jeden a půl hodině. Dohromady to dávalo o pět hodin víc než předtím. Podle Kast-Zahnové může tak dobře spát i vaše dítě. Pokud to tak není, velmi pravděpodobně stávající situaci sami nevědomky napomáháte.

Dobrou noc a sladké sny

Zhruba v půl roce dozraje nervová soustava kojence natolik, že dítě může prospat jedenáct či dvanáct hodin v kuse. Pokud tak nečiní, je to často proto, že se nenaučilo usínat samo. Žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Děti se v noci přirozeně vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli. Zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí se. Potřebují, aby jim znovu usnout pomohli rodiče. Nemají hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy.

Aby vaše dítě usínalo samo, musíte mu dopřát zkušenost, že to lze. Pokud ho vždy přispěcháte uspat, nemá šanci to zjistit. Možná praktikujete některou z následujících metod: · necháváte dítě usínat u prsu či lahve · aby dítě usnulo, nosíte je na rukách · leháte si k dítěti do postýlky, než usne. Všechny tyto příklady mají jedno společné. Když dítě usne, stane se něco, co nechce. Odložíte je, odejdete. Proto vašemu dítěti dělá problém uvolnit se a usnout. Je ve střehu. „Když usnu, máma se vytratí, někam mě přenesou. Nesmím usnout!“ uvažuje. Kromě toho, že nedokáže usnout samo, se uspávání prodlužuje. A vy uspáváte stále déle a déle. Hodinu sedíte u postýlky, skáčete s dítětem na gymnastickém míči. Nosíte je na rukách po bytě. Zpíváte jednu a tutéž píseň mnohokrát za sebou. Vyrážíte na noční projížďku ulicemi. Zoufalí rodiče jsou totiž neuvěřitelně vynalézaví.

Vaše „nespavé“ dítě přitom pravděpodobně není primárně problémové. Nedávno jsem se například doslechla o sedmileté Klárce, která neuměla usínat jinak než u maminky. Klárka přitom už ve svém věku chápala, že maminka má spoustu práce, a vždycky trpělivě počkala, třeba i do deseti hodin, než maminka obstará domácnost a vše potřebné. Klárka je pravděpodobně hodná holčička, která ovšem nikdy nedostala příležitost, aby zjistila, že lze usínat i bez maminky. Patologická situace zde způsobuje, že hodné děvče omezuje svou matku a chodí do školy nevyspalé. Co s tím? Jak děti bez problémů naučit spát?

Večerní rituál

Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá každý den stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání. Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví.

Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí přibližně půl hodiny. Ideální je takový večerní rituál, který si společně s dítětem skutečně užíváte. Nemusí být dlouhý, ale měli byste se na něj těšit vy i dítě. Stravte ten čas skutečně naplno se svým dítětem, užívejte si ty chvíle.

Uložte dítě do postýlky bdělé. Aby se dítě naučilo samo usínat, musíte mu to umožnit. Je potřeba oddělit usínání od jídla, houpání a vlastně všech činností, ke kterým vás dítě potřebuje.

Pokud dítě po uložení do postýlky pláče, doporučují někteří autoři chodit je upokojit podle přesně stanoveného plánu (poprvé přijdete po třech minutách, pak po pěti…). Domnívám se, že takovéto přesné plány jsou značně nepřirozené a že stejného efektu lze docílit intuitivně. Jde o to, aby dítě vědělo, že není opuštěné, jste blízko a vše je v pořádku. Pláčem však nedocílí toho, abyste skákali jak cvičené opičky. Když tedy přijdete dítě upokojit, nebudete je již vyndávat z postýlky, krmit a chovat. Upokojíte je svou přítomností, hlazením, tichými slůvky, zůstanete třeba minutu nebo dvě, a zase odejdete.

A co když se dítě rozpláče v noci? Pokud se domníváte, že není hladové, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohlo samo upokojit. Někdy děti dokonce pláčí ze spánku, a v takovém případě není vhodné je budit. Nezklidní-li se ovšem dítě brzy samo, měli byste se jít podívat, co se děje, a upokojit je (opět tichými slůvky, hlazením, svou přítomností). Nesviťte, postačí vám trocha světla z druhé místnosti. Nehrajte si s dítětem v noci, byť by bylo sebebdělejší.

Přirozenost nade vše

Zejména však sledujte své dítě. Jako svébytná osobnost má nárok na to, aby na ně obecné rady neplatily, a neměli byste na nich trvat. Jsou například děti, které večerní koupání aktivuje či dokonce rozdráždí. V takovém případě je lépe koupat v jiné části dne.

Také záleží na tom, co vyhovuje vám. Rozdíly bývají například v organizaci denního spaní. Zatímco některým rodičům a dětem vyhovuje i pravidelný čas denního spánku, jiní nechávají dny variabilnější.

Budete-li se chovat přirozeně a pozorně vnímat, co vašemu dítěti vyhovuje a co se vám snaží sdělit, možná nebudete žádné rady, metody a „tanečky“ potřebovat. My s manželem jsme sami co do spánku docela chaotici, chodíme do postele, jak nám to zrovna vyjde, a vstáváme v lepším případě, když se sami vzbudíme, v horším, když musíme. Když se nám narodila dcerka, přemýšlela jsem, jak ji naučit večernímu usínání. Děti by přeci měly v noci spát… Začala jsem studovat moudré knihy. Avšak ještě než jsem je dočetla, když byly dcerce zhruba tři měsíce, dala nám sama najevo, jak to má být: začala prostě v osm večer usínat a vyžadovat klid. Snažíme se její přání respektovat.

Jak dlouho děti spí

Novorozené dítě prospí v průměru šestnáct a půl hodiny denně, v delších či kratších úsecích rovnoměrně ve dne i v noci. Kojenci se postupně učí rozlišovat den a noc. Noční spánek sa prodlužuje, denní úseky se zkracují a jejich počet klesá. Nejpozději v šesti měsících je fyziologický jedenáctihodinový noční spánek (bez jídla). K tomu spí dítě ještě jednou dopoledne a jednou odpoledne. Od druhého roku spí dítě většinou již jen jednou denně, a nejčastěji mezi třetím a čtvrtým rokem opustí denní spaní docela. Jedenáctihodinový noční spánek pak zůstává zhruba do pěti let. Poté se každým rokem zkracuje zhruba o čtvrt hodiny.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2009