Prakticky neustále o něčem přemýšlíme. Řešíme problémy, spřádáme plány, snažíme se pochopit svět kolem sebe. Kdy a kde se tato lidská schopnost vzala? A co o ní vůbec víme?

Člověk se odedávna považoval za cosi vyššího, nadřazeného ostatním živočichům. Svou jedinečnost přitom odvozoval od všeho možného: od vzpřímené postavy, od jazyka, kultury; holedbal se, že on jediný dokáže vyrábět nástroje. A když pak výzkum odhaloval přítomnost prakticky všech zmíněných charakteristik u různých čtyřnožců či opeřenců, odebral se člověk ve své touze po jedinečnosti hledat i do vod nelichotivých – “utěšoval se”, že on jediný je schopen podvodu, vraždy, genocidy… i zde se mýlil.
Společným jmenovatelem většiny vlastností, od nichž filozofové, vědci i prostí lidé svou jedinečnost odvozovali, přitom bylo myšlení. Tato schopnost je zvířatům mnoha lidmi upírána dodnes a není to tak dávno, co podobně uvažovali i odborníci na slovo vzatí: psychologové, etologové i neurovědci. Takovéto podcenění přitom přineslo řadu vážných negativních důsledků: přispělo například k toleranci zrůdného nakládání s “továrnami na živočišné produkty” – zvířaty ve velkochovech – a z vědeckého hlediska zbrzdilo výzkum myšlení. Neurofyziolog Jan Bureš z Fyziologického ústavu AV ČR na toto téma říká: “Lidé ovšem zvířata v mnohém podceňují, domnívají se třeba, že zvířata nemyslí, a tudíž na nich není možné myšlení studovat. I odborná veřejnost sdílí tyto předsudky a to bylo také příčinou, proč se neurofyziologický výzkum kognitivních procesů vyvíjel s poměrně velkým zpožděním po výzkumu klinickém. Zvířata přitom myslí v určitých oblastech i lépe než člověk.” Možná jste se nyní zarazili: zvířata myslící lépe než člověk? To už je trochu silná káva! Pokusme se tedy alespoň trochu poodhalit, co se děje v našich myslích i v osrstěných či opeřených hlavách a hlavičkách.

Cesta za poznáním

Toužíme-li porozumět procesu myšlení, můžeme se vydat různými cestami. Zajímavá je introspekce – pozorování a uvědomování si vlastních myšlenek. Často se k tomuto mechanismu uchylujeme, když nás v diskusi či přemýšlení napadne: “Jak jsem se vlastně k tomuhle tématu dostal/a?” Načež se pokusíme rozpomenout na právě proběhlou sekvenci asociací. Často nás přitom zarazí, jak vzdálená témata dokáže naše mysl v několika málo uvědomělých krocích propojit.
Druhou možností, jak se o myšlení něco dozvědět, je četba odborné literatury. Knih, jež mají ve svém názvu slovo myšlení, existuje na našem trhu hromada. Většina z nich však obsahuje laciné návody, jak trénovat mozek či rychle zbohatnout; odborné literatury na toto téma je jen poskrovnu. Myšlení, jež spadá do oblasti kognitivní psychologie, se naši psychologové téměř nevěnují, což se projevuje i v překládané literatuře. Například v obsáhlé knize Kognitivní psychologie od Roberta Sternberga není myšlení věnována jediná kapitola (i když zde najdeme kapitolu “Řešení problémů a tvořivost” a na pasáže nějakým způsobem související s myšlením narazíme v průběhu čtení vícekrát). Příčin bude zřejmě více: zpoždění výzkumu naznačené slovy doktora Bureše, nevyjasněnost pojmu (viz rámeček), skutečnost, že nejspíš většina myšlení probíhá mimo vědomí a je tudíž těžko zkoumatelná… Filozofové někdy dokonce odmítají principiální poznatelnost mysli, neboť jediným nástrojem, který k tomu máme, je mysl sama: a jak může nástroj poznat sám sebe?
Kromě toho, že různí badatelé definují myšlení velmi odlišně, dělí je také na různé typy. Nejobvyklejší je dělení na myšlení obrazné (imaginativní) a slovní. K nim bývá někdy přiřazováno ještě myšlení pohybově-prostorové (snadno uvědomitelné například při učení se tanci).
Vztáhneme-li tři právě popsané typy myšlení ke zvířatům, náš obdiv vzbudí zejména výkony zvířat v myšlení pohybově-prostorovém. Elegance kočičích pohybů, vzdušná akrobacie lovících rorýsů či synchronizovaný lov delfínů si nezadají s výkony gymnastů na olympijských hrách. Doktor Bureš upozorňuje též na orientační schopnosti některých zvířat: “Například stěhovaví ptáci se orientují po celé zeměkouli, zatímco člověk má někdy problémy neztratit se ve vlastním městě…” Řada výzkumů naznačuje, že obrazové myšlení je minimálně u vyšších savců rozvinuto podobně jako u lidí a dá se předpokládat, že tvoří podstatu zvířecího uvažování. Naproti tomu myšlení lidí je z podstatné části myšlením verbálním, a můžeme se dokonce setkat s názorem, že není myšlení beze slov. V ontogenezi člověka jsou materiálem pro myšlení nejprve obrazy (vjemy a představy) a teprve potom slova, čili obrazové myšlení předchází myšlení na základě jazyka. To ovšem neznamená, že verbální myšlení bychom měli považovat za jakousi vyšší formu myšlenkového procesu. Domnívám se, že obě formy myšlení mohou být rozvíjeny a zdokonalovány – a je jimi možno dospívat k originálním vhledům. Neverbální myšlení potřebují třeba matematikové či fyzikové. Ilustrovat to může příklad Alberta Einsteina, který podle svých slov objevil teorii relativity tak, že si představoval sám sebe jedoucího na světelném paprsku. Mezi myšlením na základě obrazů a myšlením jazykovým navíc podle mého názoru nelze vést ostrou hranici – příkladem prolínání budiž třeba obrazové písmo. Pravdou ovšem je, že jazyk poskytuje lepší prostor pro vytváření abstraktních pojmů.

Chápou zvířata abstraktní pojmy?

Experimenty potvrdily, že zvířata mají pochopení minimálně pro některá abstrakta. Dokonce v porovnání s lidským mozkem desettisíckrát menší mozek včely umí rozlišit stejné od různého a dokáže tuto informaci i přenést z jedné smyslové domény do další. František Koukolík (2003) to dokládá popisem experimentu, v němž vědci včelám zhotovili bludiště ve tvaru písmene Y. U vchodu byl umístěn jeden z podnětů A a B, jež se náhodně střídaly. Včela se pak mohla rozhodnout, zda bude v “bludišti” pokračovat do ramene, v němž byl podnět stejný jako u vchodu, anebo podnět odlišný. Pokud zvolila stejný, byla odměněna kapkou cukrového roztoku. Jakmile se včelka toto pravidlo naučila, dostala stejným způsobem další dvojici podnětů C, D. Jejím úkolem byla opět volba podnětu odpovídající stimulu u vstupu do bludiště. Série pokusů pak ukázala, že včely jsou schopné přenášet naučený pojem “stejnosti” i z jedné smyslové modality na druhou. Například včely, které se naučily rozlišovat stejnost podnětu na vůních, přenesly tuto znalost i na situaci, kdy jim vědci připravili podněty zrakové.
V dalších experimentech se pokusní holubi naučili rozlišovat podstatné a nepodstatné znaky a vlastnosti, jakož i chápat kategorie a nadřazené pojmy: pochopili (rozpoznávali) například pojem stromovitost apod. Nade vší pochybnost se pak ukazuje například smysl mnoha druhů opic pro spravedlnost. Zdeněk Veselovský (2000) popisuje experiment, jenž u makaků dokázal pochopení hodnotového systému: opičky při něm dostaly různobarevné žetony, jež mohly v automatu směňovat za pamlsky: za žlutý žeton přitom dostaly 15 burských oříšků nebo hrozen vína, za bílý jen šest oříšků nebo šest kuliček hrozna. Zelený žeton měl hodnotu tří, modrý jednoho a za červený jim automat nedal nic. Opičky se pochopitelně nejvíce snažily o žluté anebo o bílé žetony. Hodnotu takovýchto “mincí” si dokonce pamatovaly i po sedmiměsíční přestávce, na kterou byl automat z jejich výběhu odstraněn.
Na druhou stranu však existují i taková abstrakta, která zvířata nejsou schopna pochopit a operovat s nimi: pojem víry, duše a podobně.

Nejen ve světle Piageta

Zajímavé je srovnání myšlení zvířat s vývojem myšlení u dětí. Francouzský psycholog Jean Piaget formuloval čtyři stadia ontogenetického vývoje myšlení (respektive inteligence). Prvním z nich je stadium senzomotorické, v němž si děti vytvářejí obraz světa na základě motorické aktivity. Schopnost senzomotorického myšlení je vlastní mnoha zvířatům a řada z nich jsou v tomto ohledu pravými mistry – souvislost lze vidět s pohybově- -prostorovým myšlením zmíněným výše.
Osmiměsíční kojenec, aněkteré novější výzkumy naznačují, že i mladší dítě, již chápe trvalost objektů: ví, že předmět, který zakryjeme, nadále existuje. Takovéto vědomí vykazují mnohá zvířata: příkladem může být kočka, která packou prozkoumává díru, do níž viděla zaběhnout myš. Pochopení trvalosti objektu je podle Piageta základem k vytváření předpojmů – a tedy i dalšího stadia: předpojmového myšlení. Slova, jichž používají batolata, označují konkrétní objekty – nemají dosud obecnější platnost, a proto jsou nazývána předpojmy. Předpojmové myšlení zvířat můžeme ilustrovat na psovi, který nosí svému pánovi papuče – ví přesně, co má přinést, a když si jeho majitel pořídí jiné přezuvky, pes bude chvíli zmaten.
Podle docentky Dobromily Trpišovské je dále starší batole schopno přemýšlet ve smyslu “když… pak…”. Na základě vlastní zkušenosti se sousledností chápe například maminčina slova: “Když si uklidíš ty kostičky, budeme si číst pohádku.” Donald Griffin (1984) přisuzuje takový způsob uvažování mnohým zvířatům. “Zdá se, že zvířatům nedělají problém soudy typu: Když budu hrabat tady, naleznu potravu…” píše Griffin.
A jak je to s počty? Sčítající cirkusoví koně pochopitelně nic nesčítají, ale reagují na nenápadný signál ze strany svého cvičitele, nicméně chápání počtu a počítání zvířata schopná jsou. Etologové například vytrénovali kavku, aby z řady krabiček vybrala vždy tu, jejíž víčko bylo označeno třemi tečkami. Někdy přitom byly tečky vedle sebe, jindy nad sebou a někdy zase tvořily trojúhelník. Zvířecí počítací dovednosti se však omezují na poměrně malé počty: kavky se naučily počítat do sedmi, krkavec a papoušek šedý zvládli o jednu tečku či světelný záblesk více. Ani malé děti však v počtech zrovna nevynikají. Podle Piageta nejsou děti schopné chápat pojem počtu dříve než po druhém roce života. Marie Vágnerová (2000) pak o předškolních dětech píše, že sice “vědí, co znamená číslo čtyři, ale přesto si neuvědomí, že se změnou uspořádání nedojde ke změně počtu jednotek”. Co do počtů lze tedy ta nejchytřejší zvířata srovnávat s předškoláky. Zaměříme-li však svou pozornost na verbální myšlení, musíme konstatovat, že předškolní děti hravě předstihují i ta nejinteligentnější zvířata.
Logická pravidla začíná dítě abstrahovat zhruba při přechodu z prvního na druhý stupeň, kdy podle Piageta přechází ze stádia konkrétních logických operací do stada absraktních operací. Díky tomu je schopné aplikovat algebraický vzorec nebo gramatická pravidla, pochopit metaforu. Abstraktní myšlení umožňuje nacházet podobnosti – říci, co mají dvě věci společného a co se rozumí nějakým příslovím. Zvířata jsou také do určité míry schopna nacházet podobnosti – například lidoopi, jež jejich lidští pěstouni naučili komunikovat znakovým jazykem neslyšících, dokážou aplikovat i určitá gramatická pravidla. Takováto srovnání však již pomalu ztrácejí smysl, neboť není podobnost jako podobnost a i ona gramatika, jíž jsou nejvyspělejší zvířata schopna, je nesmírně rudimentární. Přesto se jedná o významná zjištění.

Dvě mysli v jedné

Zajímavý pohled na lidské myšlení představuje teorie dvojí mysli. Jonathan Evans v této souvislosti hovoří o dvou systémech, které hrají svou roli v rozhodovacím procesu. Systém 1 (někdy též nazývaný implicitní) zahrnuje instinktivní reakce a sdílíme jej se zvířaty. Systém 2 (občas označovaný jako explicitní) je evolučně nový a výlučně lidský. Umožňuje abstraktní, hypotetické uvažování.
Systém 1 je ve skutečnosti sadou podsystémů, které fungují paralelně a víceméně autonomně. Myšlení provozované Systémem 2 je pomalé, sekvencionální a omezené rozsahem pracovní paměti. Přes svou pomalost a omezenou kapacitu je však nesmírně významné: s jeho pomocí konstruujeme mentální modely a simulujeme budoucí vývoj.
Zajímavé přitom je, že mezi oběma těmito systémy existuje vztah konkurence, což je dobře patrné například v situaci, kdy se v řešení problému dostane do konfliktu logika s naším přesvědčením. K tomu dojde třeba v následující situaci, v níž máte rozhodnout, zda odvozené tvrzení skutečně plyne z předpokladů: Zdravé věci nejsou levné. Některé vitaminové tablety jsou levné. Z toho vyplývá, že některé vitaminové tablety nejsou zdravé. Argumentace je zde správná, nicméně výsledné tvrzení zní samo o sobě nepravděpodobně, a tudíž se lidé rozhodující o správnosti prezentovaného vyvození dostávají do konfliktu – Systém 2 posuzující logickou správnost souhlasí, nicméně Systém 1, vycházející z předchozí zkušenosti, se brání. Podobně je tomu v opačné situaci, kdy vyvození odporuje pravidlům logiky, nicméně závěr souhlasí s naší zkušeností – jako například v následující argumentaci: Tvrdé drogy jsou drahé. Některé cigarety jsou levné. Z toho vyplývá, že tvrdé drogy nejsou cigaretami.
Skutečnost, že se u lidí objevil Systém 2, však rozhodně neznamená, že by Systém 1 ztrácel na významu. Rozhodování na základě Systému 1 má stále svůj smysl. Evoluční psychologové například upozorňují na rychlost a hospodárnost jednoduchých rozhodovacích algoritmů, jako je například “heuristika rozpoznání”, která nám radí, abychom si vybrali tu alternativu, jež je nám něčím známá. Systém 2 je sice schopen zvážit a posoudit všechny možné alternativy – čas na rozhodování je však v životě více nebo méně omezen a než bychom došli k závěru pomocí Systému 2, může už být pozdě. (Barrett a kol., 2002)
Podtrženo a sečteno můžeme říci, že lidské a zvířecí myšlení mají mnoho společného. Doufejme tedy, že dojde k prolomení předsudků vůči zvířatům, a že nám toto prolomení umožní hlubší poznání jak zvířat, tak nás samých.

***

RŮZNÁ POJETÍ MYŠLENÍ
Myšlení chápou různí autoři odlišně. Podle manželů Reberových (The Penguin Dictionary of Psychology) bývá pojímáno někdy tak široce, že zahrnuje prakticky veškerou psychologii, jindy tak úzce, až je jeho obsah prakticky nulový. Pro ilustraci uvádíme několik definic toho, co je chápáno pod pojmem myšlení:
* Schopnost představit si nebo zobrazit objekty či události v paměti a pracovat s danými představami či reprezentacemi. (Atkinsonová a kol.: Psychologie)
* Proces vědomého odrazu skutečnosti v takových jejích objektivních vlastnostech, souvislostech a vztazích, do nichž jsou zahrnuty i objekty nedostupné bezprostřednímu smyslovému vnímání; poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím; proces analýzy, syntézy a odvozených myšlenkových operací. (Hartl a Hartlová: Psychologický slovník)
* Nejvyšší forma poznávací činnosti. Je to proces zprostředkovaného a zevšeobecněného poznání skutečnosti. Skutečnost poznáváme prostřednictvím vztahů a závislostí mezi konkrétními vnímatelnými jevy a na základě poznání závislostí a vztahů docházíme k poznání všeobecného charakteru. (Höschl a kol.: Psychiatrie)
* Jakákoli mentální manipulace s idejemi, představami, symboly, slovy, věcmi, vzpomínkami, koncepty, vjemy, přesvědčeními a záměry; krátce řečeno veškeré mentální aktivity spojené s vytvářením pojmů, řešením problémů, rozumem, kreativitou, učením, pamětí, představivostí… (Reber a Reberová: The Penguin Dictionary of Psychology)

Literatura:
Barrett, L., Dunbar, R. and Lycett, J. (2002). Human evolutionary psychology. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave.
Evans, J. (2003). In two minds: dual-process accounts of reasoning. Trends in Cognitive Sciences 7 (10), 454-459.
Fraňková, S. a Bičík, V. (1999). Srovnávací psychologie a základy etolotie. Praha: Karolinum.
Griffin, D. R. (1984). Animal thinking. Cambridge, Massachusetts and London: Harvard University Press.
Koukolík, F. (2003). Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál.
Veselovský, Z. (2000). Člověk a Zvíře. Praha: Academia.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2006