Majetek. Umožňuje nám užívat si materiálních slastí, dává jistotu, zvyšuje naši sociální atraktivitu, přispívá k vytvoření osobní identity. Zároveň však zavazuje, svazuje a dokáže člověka i zničit.

Když se po zimě konečně oteplilo, vzala paní Drobná svou dcerku na pískoviště. Těšilo ji, když viděla, jak dcerka od podzimu vyspěla: byla teď mnohem zručnější. Její radost z Petruščina vývoje však byla záhy zkalena – to když sousedovic synek sáhl po lopatce její dcerky a začal s ní nakládat na svůj trakař. Holčičku rázem přešla dobrá nálada, zakabonila se a chtěla svou lopatku zpátky. “To je moje lopatka! Dej mi ji.” Chlapec však nástroj potřeboval a rozhodně jej neměl v úmyslu vrátit, Petruškou lomcoval vztek, domlouvání maminky, aby Románkovi lopatku půjčila, se zdálo marné. “Jak to, že je moje dcera najednou tak sobecká?” přemýšlela paní Drobná.

Vlastním, tedy jsem

Podle Marie Vágnerové, vývojové psycholožky z Husitské teologické fakulty UK, se Petruška paní Drobné nachází ve věku, kdy své vlastnictví považuje za součást sebe sama. Její chování tedy není projevem sobeckosti, ale přirozeného vývoje. “Ve druhé polovině batolecího věku začínají děti používat přivlastňovací zájmena můj a tvůj. Děti, které dosáhly této úrovně, mají větší tendenci považovat určité hračky za svoje a bránit je vehementně před ostatními dětmi,” uvádí Vágnerová. Svoje věci chápou starší batolata jako součást osobního teritoria, jako součást vlastní identity. Stejný význam měla hračka sice už v kojeneckém věku, ovšem pouze v tu chvíli, kdy ji dítě drželo v ruce. Jakmile ji pustilo, hračka tento význam ztratila.
Vysoký význam vlastnictví pro starší batole vyplývá i z konceptu Sigmunda Freuda. Podle něj se batole nachází v takzvané anální fázi psychosexuálního vývoje, pro niž je typický velký význam zadržování a vypuzování – a to nejen ve vztahu k vlastním exkrementům. Z neuspokojení, či neadekvátního uspokojení potřeb dítěte v tomto věku pramení fixace jedince v tomto stádiu, jež se projevuje mimo jiné nezdravým vztahem k penězům, potažmo majetku. Pokud je výchova dítěte k čistotě příliš přísná, hrozí podle Freuda nebezpečí, že takto vedený jedinec bude mít sklon k zadržování peněz. Opačný extrém podporuje zase přehnanou rozhazovačnost.
S dalším vývojem dochází k posílení vědomí vlastní identity dítěte a odvozování vědomí sebe sama od vlastněných předmětů postupně ztrácí na významu. Přesto však v naší konzumní, materiálně založené společnosti osobní vlastnictví neztrácí svůj identifikační význam zcela ani v dospělosti.
Určité typy věcného majetku slouží svým vlastníkům jako známka společenského postavení. Podle Marie Vágnerové již děti předškolního věku chápou, že vlastnictvím nějaké věci či třeba zvířete je možno zvýšit svou sociální atraktivitu. Tyto strategie pak mohou přetrvávat až do dospělosti, i když se mění charakter majetku, od nějž je toto postavení odvozováno. U starších dětí nastupuje na místo hraček značkové oblečení, mobilní telefony, počítače a počítačové hry. Zároveň se však rozvíjí schopnost uvažování (Piagetovo stádium formálních logických operací), pubescenti se zdokonalují v kritickém myšlení. Na rozdíl od dětství, jež je charakteristické úsilím o poznání a pochopení světa jaký je, je dospívání typické potřebou a schopností uvažovat o tom, jaký by tento svět být mohl, respektive měl. A tak se v období dospívání setkáváme také s kritikou v současné společnosti dominujícího důrazu na konzum a hromadění majetku, jež se projevuje například módou roztrhaných džín a vytahaných svetrů.
Značkové oblečení však postupně ztrácí na významu i u těch dospívajících, kteří nepřišli na chuť roztrhaným tričkům. Psychicky dospělý člověk svou hodnotu od martensek a levisek neodvozuje. To ovšem ještě neznamená, že vlastnictví v dospělosti přestává přinášet prestiž.

Pro muže a pro ženy

Zejména určitá skupina mužů opírá své sebevědomí o drahé hodinky a luxusní vozy s velkou nádrží. Zajímavé je, že u žen tato potřeba nebývá tak silně vyvinuta. Pouze málo vzdělané ženy nižších vrstev mívají někdy ve zvyku měřit svou hodnotu hmotností svých prstenů a počtem řetízků. Evoluční psychologové by tento rozdíl mezi pohlavími hravě vysvětlili s pomocí pohlavního výběru potažmo partnerského trhu – prostě žena je tím přitažlivější, čím je hezčí a mladší (tím více kvalitních potomků dokáže potenciálnímu partnerovi zajistit), u mužů hraje zase velkou roli jejich sociální postavení a bohatství (důležité pro výživu potomků a zajištění rodiny). Hezky to ostatně ilustrují seznamovací inzeráty. Muži upozorňují na své byty, chaty, chalupy a automobily, zdůrazňují, že jsou “zajištěni”. Ženy naproti tomu o svých majetcích taktně mlčí, neopomenou se však zmínit o své přitažlivosti, byť jen decentní poznámkou “dle mínění okolí pohledná”.
Touha po sociální atraktivitě však není tím jediným, co nás táhne ke koupi movitého i nemovitého majetku. Vedle prestiže je to samozřejmě i potřeba: u různých věcí různě silná. Například bez oblečení se v naší kultuře a klimatických podmínkách prostě neobejdeme. Otázkou zde však je: Kolikery boty potřebuji? Někomu možná stačí jedny, jiný používá troje – v závislosti na počasí. Zejména ženy však mohou být přesvědčeny, že potřebují vhodnou obuv do práce, pohodlné obutí na doma, odpružené boty na sport, přeskáče do lyží a lodičky a střevíčky různých barev a typů, jež by ladily s paletou jejich sukní a blůz. A taky s náladou dotyčné, abych nezapomněla.
Ač bývá pojem potřeby vnímán černobíle, říkáme “tohleto potřebuji a tamto ne”, bylo by jistě přesnější vnímat potřebu jako míru: “Pohodlné polobotky potřebuji hodně; bez pískově žlutých lodiček se nějak obejdu.”
Skutečná potřeba se přitom může rapidně lišit od potřeby zdánlivé, mohutně podporované reklamním průmyslem. Hezky je to vidět u dětí, jež jsou vůči reklamním svodům obecně dosud málo odolné. Maminky si proto často zoufají, jak jejich dítka “chtějí všechno, co vidí v televizi”. Po zhlédnutí dotyčného šotu může mít jeden až skoro pocit, že dobrá máma se pozná podle toho, zda svému robátku kupuje smetanový dezert té správné značky.
Ale i nás dospělé reklama dnes a denně přesvědčuje, co vše si potřebujeme koupit, co musíme mít, abychom byli šťastní. Erazim Kohák ilustruje vábení reklamy následovně: “Reklama na černou limonádu z dovozu neslibuje prostě, že nabízený nápoj uhasí žízeň, což je ostatně nepravděpodobné vzhledem k obsahu cukru. Slibuje něco zcela jiného – štěstí, ne-li přímo blaženost. Žena se s blaženým úsměvem napije, kolem ní se rozezní hudba, objeví se bahamští tanečníci a ona sama je mávnutím kouzelného proutku přenesena na ostrov blažených.” Podobně je tomu s reklamou na všechno od pracích prášků až po vražedně silné automobily. Reklama neslibuje výměnou za správný nákup nic menšího než blaženost. Vlastnictví reklamou nabízených produktů se pochopitelně blaženými nestaneme. Příslib však vábí dál. Reklama nás opětovně ujišťuje, že štěstí je skutečně na dosah, jen jsme si ještě nekoupili to správné, jen jsme si ještě nekoupili dost.
Množství věcí, jež vlastníme, je však dáno nejen jejich reklamou podporovaným nabýváním, ale i tím, jak se jich zbavujeme. To, co vlastníme, si můžeme buď ponechat, či to ztratit, někomu darovat nebo vyhodit. Existují lidé, kteří na majetku nelpí a svých věcí se zbavují bez obtíží: někomu dělá radost dávání, jiní bez problémů vyhazují. Jsou ale i tací, kteří lpí i na tom, co už dávno nepotřebují (schválně se zkuste zamyslet: kolik máte doma předmětů, jichž jste již léta nepoužili?) Svým způsobem je to pochopitelné: abychom se něčeho zbavili, musíme nejprve vynaložit určité psychické úsilí – musíme se rozhodnout (snad až na ztrátu, ta plánována nebývá). Tím to však nekončí, následuje další námaha, tentokráte fyzická: odnesení či odvoz. Podle prastarého čínského architektonického umění feng šuej, jež se zabývá harmonizací obytných prostor, však haraburdí v bytech nesvědčí jejich obyvatelům. Jedna ze základních zásad feng šuej proto říká, že nepoužívané předměty mají jít z bytu.

Je hromadění majetku přirozené?

Historicky vzato, k zásadnímu obratu ve vztahu člověka k majetku došlo zhruba před deseti tisíci lety v období takzvané zemědělské revoluce. Ta totiž znamenala usazení dříve kočovných skupin lovců a sběračů a umožnila majetek hromadit (na zádech toho jeden moc neunese). Konzumní společnost dneška pak dotáhla hromadění majetku takřka k “dokonalosti”. Za pomoci již zmíněné reklamy v nás výrobci vyvolávají nespokojenost, přesvědčují nás, že ke štěstí nám chybí právě jejich produkt. A tak si jej koupíme. Záhy ale zjistíme, že to vlastně nepotřebujeme, koupený vynález nás omrzí. A tak jej někam založíme. Brzy nato opět podlehneme a koupíme si další nezbytnost… a tak v bludném kruhu stále dál.
Podle Erazima Koháka je však tento stav nejen neblahý, ale též nepřirozený. “Chtít stále víc, nesmyslně, bezdůvodně víc, je zcela nepřirozené,” uvádí Kohák. V převážné většině lidských i zvířecích společenství, která žijí v rámci určitého řádu, je podle Koháka pravidlem “dost” a nikoli “víc”. Zvířata i lidé původních kultur přestávali pracovat, když uspokojili svou potřebu. Pak odpočívají nebo si hrají. Nám je však pojem dostatku cizí. Chceme stupňovat bez ohledu na to, kolik máme. “Chamtiví lidé mezi námi žili vždycky, avšak chamtivost se zřídka kdy jevila jako ctnost.” Chamtivost, touha mít stále víc, byla pokládána za chorobný jev. Dnes se však jeví jako samozřejmý lidský postoj, ne-li přímo jako podnikatelská ctnost.
Socioložka Hana Librová však s Kohákovým názorem na nepřirozenost touhy po “stále víc” ostře nesouhlasí a upozorňuje na lidský sklon k růstu potřeb a k hromadění, jenž je podle ní hluboko zakotven v lidské psychice. To Librová vysvětluje jako evoluční odpověď na nejistou existenci člověka žijícího v trvalém ohrožení potravními konkurenty a neúrodou. “Naši předkové, od primátů až k našim dědečkům, hromadili zásoby a – pokud to šlo – přejídali se. Pamatujme, že žili v permanentním ohrožení hladem.”
Vedle úvah nad historií lidského druhu a vedle pohledů do zvířecí říše se odborníci snažili zjistit přirozené tendence moderního člověka pohledem do lovecko-sběračských společností. A zde zjistili zajímavou věc – a sice relativní nedůležitost soukromého vlastnictví v primitivních společnostech. “Loviště nejsou nikde soukromým vlastnictvím a oblasti lovu ryb a sběru divokých semen jsou rovněž všude společné,” píše Robert Murphy a vysvětluje tímto přístupem k soukromému vlastnictví mimo jiné i to, proč obyvatelé Nového světa tak lehce přišli o svou zemi: “Když na počátku koloniální éry Indiáni přidělovali usedlíkům území, nepředpokládali, že vlastnictví Evropanů přetrvá. Indiáni jim udělovali pouze povolení k používání půdy, stejné, jaké používali oni sami. Právo přístupu na území nepovažovali za osobní legální právo, nýbrž za právo, s nímž se už člověk narodil.”
Prvotní sdílení majetku v loveckých společnostech si přitom můžeme odvodit i logicky: když lovec skolil větší zvíře, jeho kořist byla jaksi automaticky majetkem kmene. K soukromničení nebyl důvod: mrtvá žirafa je horou masa mnohem větší, než může pod africkým sluncem spotřebovat jeden lovec či jedna rodina. A navíc odmítnout kus masa méně šťastnému hladovému lovci třímajícímu v ruce oštěp se nemusí zrovna vyplatit. Naproti tomu rozdělení s sebou přináší prestiž, vděk a možnost oplaty v budoucnosti.
Sdílení majetku má tedy, zdá se, svoje výhody. Na druhé straně však není ani zdaleka bez problémů. Zásadní potíž vyjadřuje termín tragédie obecních statků. Matematicky tento problém vyjádřil roku 1954 Scott Gordon, ekonom studující rybolov. Nejčastěji ovšem bývá ilustrován na příkladu obecní pastviny (viz Rámeček 1).

Z extrému do extrému

Tragičnost společného vlastnictví v naší zemi ukázala nedávno minulá léta socialistická. Soukromé podniky byly zestátněny, půda znárodněna. Ve školách jsme slýchali, jak je to správné, jak přemíra soukromého majetku společnosti škodí. Ideálem byl komunismus s maximem veřejného majetku a soukromým vlastnictvím pouze věcí osobní potřeby. Ani ideologie, ani legislativa (například vyšší tresty za krádež majetku v socialistickém vlastnictví než za obdobné provinění na majetku ve vlastnictví soukromém) však nedokázala prosadit odpovědný vztah ke společnému vlastnictví. Do nekonečna opakované fráze a hesla v psychice lidí vyvolávala opačný extrém – představu vyjadřovanou rčením “kdo nekrade, okrádá rodinu”. Lidé přestávali rozlišovat mezi vlastními zájmy a obecným dobrem, obrazně řečeno nelitovali zapálit chrám, aby se ohřáli.
V sedmdesátých letech však vyvlastňování a zestátňování propagovali ekonomičtí teoretikové a političtí praktikové i v zemích mimo socialistický tábor. Tyto praktiky podle nich představovaly jediný možný lék na tragédie obecních statků. Ve skutečnosti však jejich recepty působily skutečné katastrofy. Tragédiím obecních statků nepředešly – naopak, vytvořily je (viz Rámeček 2).
V současných Čechách je velmi prosazováno vlastnické právo, právo vlastníků. To je fajn, nicméně bychom si měli uvědomit, že když se nějaké “právo” začne uplatňovat do extrému, bývá tím ohroženo právo jiné. V lese nebo na louce se dnes setkáváme s cedulemi “nevstupovat – soukromý majetek”. Je hezké, že jedinec může vlastnit lesní či jinou půdu, nicméně přijít o svobodu pohybu bychom nejspíše také nechtěli. Ony cedule však představují nebezpečí plíživého znepřístupnění krajiny. Naše společnost se stále ještě nevzpamatovala z tragédie společného vlastnictví za socialismu a je nastavena chápat a respektovat majitele pozemků, kteří zamezují lidem ve vstupu na ně. Majitelé tedy za své cedule či dokonce ploty většinou nebývají napomenuti ani potrestáni (kde není žalobce, není ani soudce), ač je jejich chování protizákonné – viz například zákon č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny, zákon 289/1995 Sb. O lesích či Listina základních práv a svobod. Praxe ovšem bývá často taková, že co se stane zvykem, dostane se dříve nebo později také do zákona. Proto takové cedule považuji za nebezpečné.
Bylo by hezké, kdybychom si dokázali uvědomit, že ideálem není extrém: ani adorace společného vlastnictví, ani jednostranné upřednostňování majetku soukromého. A podobně je to i s množstvím hmotných statků – když nemáme nic, máme problém. A když toho máme moc, doléhá na nás zase příliš negativ: starosti o majetek, závist okolí, svázanost povinnostmi. A kde leží optimum? Každému někde jinde, rozhodně však ne tam, kam nás zavádějí reklamní kampaně a konzumní posedlost naší doby. Méně je někdy více.

***

TRAGÉDIE OBECNÍ PASTVINY
Představíme-li si racionálně uvažující majitele stád pasoucích se na obecní pastvině, snadno dojdeme k následujícímu závěru: každý majitel si snadno spočte, že neprohloupí, rozšíří-li své stádo o další zvíře. Tutéž úvahu ovšem udělají i jeho kolegové a – pozemek je přepasen, prodělají všichni.
Tato úvaha je jednoduchá a logicky správná. Praxe obecních pastvin však naštěstí takto tragická nebyla. Důvodem je, že obecní pastviny nejsou a nebývaly zdarma pro každého. Byly pečlivě regulovaným občinovým vlastnictvím. Na nezasvěceného mohly působit dojmem, že jsou otevřeny všem bez rozdílu. Jejich užívání se ovšem řídilo relativně malým počtem psaných pravidel, jež určovala, kdo na nich může pást, stejně tak jako další pravidla stanovovala, kdo a kdy může kácet palivové dříví v přilehlých, taktéž obecních lesích.
Ve středověké Anglii například podléhalo využívání obecních pozemků složité pavučině žárlivě střežených majetkových práv, na něž dohlížel zdánlivě benevolentní šlechtic nebo jeho správce. Ten půdu formálně vlastnil, nesměl však omezovat práva svých vesničanů. Existovala zvláštní práva k pastvě dobytka na pastvinách a pastvě vepřů v dubových lesích. Další práva umožňovala lov ryb, sbírání dříví, těžbu rašeliny, štěrku, písku a kamene. Všechna tato práva byla v soukromém vlastnictví jednotlivců. Později, když se hroutil starý manoriální systém, přešla tato práva do společného vlastnictví pod šlechtickou správou. A pak, během procesu takzvaného ohrazování, se na ně pozapomnělo, vyprchala nebo byla pošlapána bohatými podnikateli. Nikdy však právy nedisponoval každý.
V současnosti, kdy bylo pastevní právo plně zkomercionalizováno a pastevní licence lze kupovat a prodávat za peníze, anglické společné pastviny se změnily v částečně privatizované komunální vlastnictví.
Tvrzení, že každé společné vlastnictví je ohroženo tragédií obecních statků, tak ztrácí smysl. Společný či komunální majetek je něco zcela jiného než majetek, který je k dispozici všem zdarma a bez omezení…

***

POZOR NA ZESTÁTŇOVAČE
Africké vlády během koloniální éry i po získání nezávislosti v 50. a 60. letech zestátňovaly velkou zvěř s tvrzením, že jen tak zabrání pytlákům ve vybíjení tohoto cenného přírodního zdroje. V důsledku toho se vládou vlastnění sloni a buvoli stali nepřáteli rolníků, kteří v nich již neviděli zdroj masa, peněz a dalších produktů, ale škůdce svých polí a konkurenty svého dobytka. “Africký rolník dnes nenávidí slony stejně vášnivě, jako je sentimentální běloch miluje,” prohlásil David Western, náčelník keňské Wildlife Service. Vymírání afrických slonů, nosorožců a dalších zvířat je tragédií obecních statků, kterou zavinilo zestátnění. Důkazem toho je dramatický zvrat situace v zemích, kde se právo hospodařit s divokou zvěří vrátilo do rukou místních obyvatel. Například v Zimbabwe se ujal program Campfire (Táborový oheň), v jehož rámci vydražují sportovní lovci od vesnických družstev licence k odstřelu určitého počtu zvířat. Od doby, kdy vláda Zimbabwe vrátila právo disponovat se zvěří majitelům půdy, se plocha vyhrazená divočině rozrostla ze 17 000 na 30 000 čtverečních kilometrů.
Ještě nápadnější škody napáchaly dobré úmysly ústředních vlád na asijských zavlažovacích systémech. V Nepálu závisí zavlažování na křehkých dohodách mezi majiteli pozemků v pramenných oblastech a majiteli půdy níže po proudu. Kdyby rolníci na horních tocích pěstovali žíznivé plodiny, například rýži, nebo kdyby pouze plýtvali, mohli by vyčerpat všechnu vodu, takže by se jejich kolegové hospodařící na spodních úsecích toků ocitli na suchu. To však rolníci z pramenných oblastí většinou nepřipustí. Vedou je k tomu ryze sobecké důvody: s údržbou zadržovacích hrází na horních tocích se pojí těžká dřina a lidé hospodařící níže po proudu jim nabízejí svou práci výměnou za část zadržené vody. Když se však do věci vložila vláda, která například v Kamale vybudovala velkou a bytelnou přehradu, narušily se křehké vztahy mezi jednotlivými rolníky. Ti z pramenných oblastí ztratili zájem vycházet se svými sousedy a omezili množství vody, kterou jim po proudu pouštějí…
Vláda a její byrokracie nejsou lékem na tragédie obecních statků, jsou jejich nejčastější příčinou.
Ridley, 2000

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2006