„Jméno – znamení osudu,“ říká se. Na druhé straně však zase slyšíme: „Na jméně nesejde.“ Co si z toho máme vybrat?

„Je to tvoje, ale užívají to hlavně jiní. Co je to?“ ptá se dětská hádanka. Odpovědí je „jméno“. A v našich kulturních podmínkách také platí, že jiní vám jméno také „dají“. Příjmení zdědíme a jméno dostaneme.
„Pojmenovat nového člověka tím pravým jménem, dát mu pečeť, která jej bude provázet po všechny chvíle jeho bytí, je opravdu vážná a zodpovědná záležitost,“ uvádí Miloslava Knappová, autorka knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat? A rodiče je berou zodpovědně: nastávající maminky diskutují libozvučnost s kamarádkami, tatínkové hledají původní významy jmen. A jak všichni chtějí pro nastávajícího drobečka jen to nejlepší, nezřídka se celá rodina rozhádá… Třeba když si maminka přeje módního Honzíka, Kubu či Tomáše, zatímco tatínek Theodor žije s představou, že jeho syn se musí jmenovat po něm. A aby toho nebylo málo, babička, vášnivá divačka telenovel, prosazuje Shona nebo Cedrika.

V diktátu paní Módy
Tu tam jsou doby, kdy jste podle jména poznali, zda dotyčný pochází z města nebo z venkova, z rodiny urozené nebo chudé. Dnešní novorozeně je jen výjimečně pojmenováno podle konkrétního světce či patrona kostela v místě jeho bydliště. Náboženské, stavovské a místní vlivy již nehrají takovou roli jako dřív. Naproti tomu současní rodiče dbají na zvukovou stránku jména, jeho obvyklost a společenskou oblibu. Též se stále bere zřetel na původní význam jména a udržovány jsou i některé rodinné zvyklosti.
„Jsou rodiny, které v duchu zakořeněné tradice pojmenovávají prvního syna jménem Jiří a dcera se stává Marií, takže se jedno tradiční jméno udržuje z pokolení na pokolení…“ uvádí ve své knize Knappová. Někdy se přitom nevolí totéž jméno, ale jméno příbuzné, odvozené ze stejného základu: třeba po otci Radovanovi syn Radek či po babičce Marii vnučka Mariana. Zdrojem inspirace přitom nemusí být pouze rodič či prarodič, ale i někdo další. Důvodem bývají sympatie rodičů k osobě i jménu dotyčného jakož i motivy zištné – vedoucí například k volbě jména „bohaté tetičky z Ameriky“. Jiní rodiče zase naopak dbají na to, aby každé dítě dostalo své vlastní, nové jméno, odlišné od jmen ostatních členů rodiny.
I jmen se týkají módní vlny. Dnes jsou například v kurzu Terezky a Honzíci, před sto lety to byly Marie a Josefové. A projevuje se i současný celosvětový zájem o jména židovská (Joshua, Noe, Sharon, Rebeka…). Zejména rodiče se základním vzděláním se nechávají diktátem módy lehce strhnout. Jejich ratolesti se těší jménům po domácích a zvláště zahraničních sportovcích, zpěvácích či politicích. V minulosti se tato tendence projevila například na oblibě Jana v našich zemích – vyvolané ohlasem Jana Husa a Jana Žižky. Na rozšíření jména Jiří měl zase podíl král Jiří z Poděbrad, Václav se šířil díky oblibě patrona české země knížete Václava… Opačně pochopitelně působí negativní osobnosti dějin – po druhé světové válce například zcela propadlo jméno Adolf. Též osobní zkušenost s blízkými lidmi ovlivňuje naše preference jmen – v pozitivním i negativním smyslu.
„Vzpomínám na muže, který prohlašoval, že má na partnerku jediný požadavek – nesmí se jmenovat Jarmila. Tak se totiž jmenovala jeho první žena. Bylo to prý peklo, nikoli manželství,“ vypráví Tomáš Novák, psycholog manželské a rodinné poradny v Brně.

Honzík nebo Rolf
Jiné rodiče módní jména naopak odpuzují. „Připadá mi, že dnešní otcové a matky nemají moc fantazie, a proto všude kolem nás běhají samí Honzíci, Tomáškové nebo Jany a Terezky. Já jsem ráda, že mi rodiče ještě v komunistických podmínkách vybrali jméno Ellen, i když ho museli velmi tvrdě obhajovat. Jsem na to jméno hrdá a vůbec mi nevadí, že musím občas objasnit, jak se píše. Proto jsme s manželem vybrali pro našeho syna jméno Jannick (Janýsek, Nick, Nicky),“ svěřuje se paní Ellen. Podobný názor má i Lenka: „Náš rarášek se jmenuje Simon a já jsem moc ráda, že jsme si tohle jméno před okolím i blízkými obhájili. Zdá se, že už si všichni zvykli a já jen doufám, že Simonků nebude brzy plno. Vím o čem mluvím, na základní škole jsme byly ve třídě čtyři Lenky…“
Sejde-li se ve škole či ve školce větší počet dětí téhož jména, ztrácí toto svou základní, identifikační funkci. Děti navíc mohou trpět i proto, že jméno je součástí jejich vytvářející se identity -a skutečnost, že se i další holčička jmenuje Janička, pociťují jako ohrožující.
Zdálo by se tedy, že je rozhodně lépe vybrat dítěti jméno neobvyklé. I to má však svá úskalí. Často bývá například těžké se na něm shodnout. Nastávající maminka Míša si na rodině.cz stěžuje: „Nedávno jsem tady slízla několik kritik od mamin, že Beny (Benedikt) je jméno pro psa. A to nemluvím o tom, co jsme si vyslechli od příbuzných. Když tak syna pojmenujeme, jsme prý nezodpovědní rodiče, je to jako by byl nechtěný a my mu chtěli ublížit… Byly chvíle, kdy jsem byla z těch řečí zoufalá a říkala si, že dám nějakýho Honzíka nebo Jakoubka…“
Jména běžná jsou tedy často volena jako kompromis. Dále pro ně mluví tradice, inspirace v okolí a nejspíš i libozvučnost. O v současnosti druhém nejoblíbenějším mužském jméně Tomáš se maminky například vyjadřují: „Tomáš je moje nej nej jméno, znám jednoho tříletého a ten je rozkošnej, tak možná proto. Navíc se mi hrozně líbí Tom.“ „Prostě Tomášci jsou nejlepší, na to přijdete rychle.“ A do třetice: „I já si myslím, že Tomíci jsou nejlepší. Jednoho 33letého mám doma – podle fotek z dětství to bylo velké blonďaté a modrooké dítko. Tak jsem chtěla malého juniora…“
Osvědčenou metodou, jak se dozvědět něco o lidském myšlení, je podívat se, jak si lidé myslí, že přemýšlejí bytosti nelidské, ať už reálné či smyšlené… Podívejme se tedy, jak o svém jméně 2X4B-523P uvažoval android Kryton v populárním seriálu Červený trpaslík: „Popravdě se mi moc nelíbí 2X4B. Je to dost hloupé křestní jméno. Ale mohlo by to být i horší. Kdysi jsem znal androida… 2Q4B – ubožák malý!“
Libozvučnost tedy není zrovna objektivní záležitost – jméno, které někomu přijde milé a něžné, se jinému vůbec líbit nemusí. Na druhou stranu zde určité tendence přece jen jsou. Engelbert nebo Torkvát zní většině našinců méně libozvučně než Jiří nebo Milan. Někdy rodiče ke jménu naláká libozvučná domácká podoba jména, jindy je zase odradí obava ze škodolibé vynalézavosti budoucích spolužáků jejich potomka: posměšky typu Deniska-teniska, Esterka-hysterka či Alicepalice, mohou citlivé dítě hluboce zraňovat.
Důležité též je, aby jméno ladilo s příjmením. Je-li mezi nimi významový rozpor, může to působit komicky – jako například Lev Králíček nebo Bořivoj Slabý. Typicky česká příjmení je lépe doplňovat českými jmény, tím spíš, znějí-li poněkud legračně. Houžvičkovi bude asi lépe se jménem Petr než Vilibald, a k Vocáskovi doplňme raději Jan než Pantaleon.

Jan Jakoubek ze Stříbra
Antropologové se dlouho domnívali, že jména mají svůj původ v náboženské víře takzvaných primitivních společností. „Ukázalo se však, že tato představa je mylná a že označování osob a skupin vychází z neobyčejně složitých klasifikačních systémů, které přírodní národy vytvářejí a se kterými pracují s takovou logikou věcí, jako pracuje moderní věda s taxonomickými systémy,“ tvrdí současná Sociální a kulturní antropologie (1993). Nejznámější systémy jmen pocházejí od národů, které vytvářejí totemické klasifikační soustavy. Jména zde vycházejí z genealogie a sledují příslušná příbuzenská pravidla… Podobně se například u Arabů ke jménu přidávalo „syn toho a toho.“ Ve starověkém Řecku pak ještě uváděli označení obce. Podobný zvyk se ve středověku praktikoval občas i v našich zemích (například Jan Jakoubek ze Stříbra).
U takzvaných přírodních národů používá jedna osoba mnohdy větší počet jmen. Jméno získává při různých příležitostech: při narození, iniciaci, sňatku, smrti příbuzného… Na druhé straně lze ovšem jméno též ztratit, změnit či získat opakovaně. Nesmírnou spotřebou jmen se vyznačují kanadští Tiwiové. Kdykoli se například tiwiská žena znovu provdá, dostávají nová jména všechny její děti, smrt jedince přináší zákaz nejen jeho jména, ale i těch, která sám někomu dal…
I u nás může mít člověk oficiálně dvě křestní jména a blízcí lidé mu navíc mohou vymyslet řadu přezdívek. Množství jmen však má svá úskalí. Rodinný psycholog Petr Šmolka k tomu vypráví svou zkušenost: „Příkladem budiž můj pětiletý vnuk Martin. Příjmením Haš, odmala se mu tak v rodině říkávalo Hašíku. Až do chvíle, kdy jeho otce postihl předčasný výron kreativity a rozhodl se nazývat jej Hugem. Hugo Haš, to prý zní jako Hugo Haas. Chlapec jest poměrně podnikavý a sociabilní, a když jsme ho měli na prázdninách, nebylo divu, že se tu a tam zaběhl k nějakým spolurekreantům. Tuhle večer si hrál s nějakou holčičkou pod dozorem maminky a tety u jejich chatky. Už z dálky jsem na něj volal ,Hašíku, večeře‘. Moc nereagoval, takže jsem byl nucen dokráčet až k nim. Dotyčné dámy byly poněkud nesvé. Jak prý se ten kluk jmenuje – jim řekl, že Hugo a já na něj volám Vašíku. ,Martin‘, odtušil jsem popravdě. Obávám se, že obě dámy sedí ještě teď před chatkou a přemýšlejí, proč jsme si z nich tak utahovali.“
Pravidla a způsoby dávání jmen se společnost od společnosti v mnohém liší. Některé národy vybírají jméno na základě událostí provázejících těhotenství, jinde je snaha, aby je určily „vyšší mocnosti“. Tento zvyk byl ve středověku v určité podobě praktikován i u nás – někteří faráři vyžadovali, aby dítě bylo pokřtěno jménem, které připadalo podle církevního kalendáře na datum jeho narození, nebo mu stálo nejblíže. Říkalo se, že „dítě si přineslo jméno na svět“.

Mají jména význam?
V době slovanského dávnověku volbu jména výrazně ovlivňovala víra v jeho význam. „Jméno nesloužilo jenom k rozlišování osob, ale pociťovalo se jako důležitá součást osobnosti, ztělesňující vlastnosti svého nositele. Dostal-li vnuk jméno po dědovi, jeho vlastnosti v něm měly ožít. Jméno mělo ochránit před nepřízní osudu, před smrtí a zlými démony,“ píše Knappová. Proto byla vybírána i jména jako Hlúpata, Orel nebo Kyj, předstírající bezcennost nebo naopak sílu nositele. Podobně byl motivován i výběr jmen přacích (Stanimír – upevňuj mír a podobně).
Vzhledem k obecné tendenci rodičů vybrat pro své dítě dobré jméno vychází jejich obecný význam většinou z vlastností vyjadřujících pozitivní vlastnosti – u mužských jmen třeba sílu (Richard – mocný vládce) a slávu (Václav – více slavný), u ženských krásu (Markéta – perla) a čistotu (Kateřina – čistá, cudná). Výjimkami „potvrzujícími pravidlo“ jsou pak jména Kazimír či Mstislav. Trochu jiné je to s příjmeními. Jména jako Studený, Zdražil, Zahálka, Skoupý, Pýcha a podobně by si asi nikdo sám nevybral. Vysvětlení jejich existence hledejme v historii.
Katolická církev požadovala, aby se dítěti při křtu dalo jméno světce nebo jméno vyskytující se ve Starém zákoně, nebo jméno anděla či křesťanské události. Počet jmen tak byl značně omezen. To v souladu s růstem počtu obyvatel vedlo k tomu, že obyvatele bylo třeba ještě dále rozlišovat. Proto se již od 13. století objevovala různá další označení osob. Knappová uvádí následující způsoby tvorby takzvaných příjmení: „podle původu (Skalský, Horský, Záveský), zaměstnání (Sedlář, Mlynář, Kovář), podle jména otcova (Jančák, Jiroušek, Davídek) nebo matčina (Mařák), podle vlastností tělesných (Hlava, Kolenatý, Malý) nebo duševních (Zkoumal, Mudra), přírody (Jelínek, Sýkora, Jedlička, Fiala)…“ Rozmanitá nedědičná příjmí se postupně měnila v dědičná příjmení. Tento proces byl dokončen koncem 18. století za Josefa II.
Josefínským patentem se „poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen, tedy příjmení manželky od jejího manžela a dětí od otce, a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen,“ píše Vladimír Mates (2002). Kdo by užíval jiná jména, hrozila mu pokuta či dokonce vysídlení ze všech dědičných území. Mates však zároveň naznačuje, že se patent příliš nedodržoval. „Tehdy jako dnes vládla byrokratická svévole a kvetla korupce.“ Bohatí Židé si tak zaplatili krásná a voňavá jména (třeba Rosenfeld = Růžové pole). S chudými se pak mnohdy táhla jména nevoňavá (kupříkladu Kanalgeruch = Zápach kanálu).
Psycholog Vladimír Michal však říká: „Průzkum prokázal, že existuje trvalejší a stabilní nominální autofilie, pozitivita k vlastnímu jménu.“ Napříkad v Projektivním interview, kde je jedna položka zaměřena na spokojenost se jménem, vyjadřuje pouze okolo 6 % respondentů že se jim jejich jméno nelíbí. V každém případě však: Nevoní-li vám dnes vaše jméno, můžete si požádat o změnu. Pokud se jedná o jméno směšné nebo vám působí obtíže je vyslovit, neměli byste mít problém povolení získat.
Rodiče se někdy rozčilují, že pro své dítě nemohou vymyslet zcela nové jméno a musí volit ze jmen existujících (dnes již legendární spor okolo holčičky Půlnoční bouře). Stát to zdůvodňuje ochranou občánků před výstředními nápady jejich rodičů. Avšak i v zemích, kde zákonné předpisy pro volbu jmen prakticky neexistují (např. v USA, Austrálii na Novém Zélandu či v Anglii) je možné výstřelky rodičů zamítnout pomocí soudu. Ve Spojených státech tak například neprošlo jméno „1069“ nebo „God“ (Bůh).
Vedle těchto liberálních států jsou však i země, které jména svých obyvatel regulují velmi přísně. Například islandští rodiče nemohou dávat svým dětem cizojazyčná jména. A příjmení zde dostanete jednou provždy, nemůžete je změnit. Je totiž odvozeno od křestního jména otce (příležitostně matky). U děvčat se k tomuto druhému jménu přidává koncovka dóttir (dcera) a u chlapců son (syn). Tudíž Magnús, syn Jóna, se bude jmenovat Magnús Jónsson a jeho sestra Guđrun bude kráčet životem jako Guđrun Jónsdóttir. Místní předpisy ohledně jména se dokonce vztahují i na cizince – pokud byste se chtěli stát islandskými občany, museli byste se přejmenovat podle islandského systému.

Pečeť, symbol, identita
Různé sekty, gangy a podobné komunity vyžadují, abyste při vstupu do jejich řad přijali nové jméno. Jméno je totiž součástí identity jedince, a ve snaze o soulad vlastní osoby (kognitivní konsonanci) se snažíme, aby naše chování i myšlení se jménem ladilo. Podstata vyžadované změny jména tedy spočívá ve snaze o ovlivnění našeho myšlení, celé naší osobnosti.
Ze snahy o kognitivní konsonanci bychom s trochou nadsázky mohli usuzovat i to, že například chlapec jménem Zahradník nebo Sedláček se bude s vyšší pravděpodobností realizovat ve sféře zemědělství, než kdyby se jmenoval Novák či Svoboda. U Mráčků, Slunéčků a Opršálků zase předpokládáme tendenci k zájmu o počasí. Karla Mráčková předpovídající v televizi počasí nebo Václav Větvička řídící Botanickou zahradu na pražském Albertově, se zdají potvrzovat takovýto předpoklad. Solidní průzkum na dané téma však schází.
Podobně působí jméno i na okolí svého nositele. Pygmalionský efekt například může způsobit, že školní výsledky Sofie Bystré budou vyšší než u Honzičky Tupé. I tuto hypotézu by však bylo potřeba experimentálně potvrdit. Podobně se nedostává průzkumů spokojenosti se jmény. Čím je tato ovlivněna? Možná se zde nabízejí zajímavá témata diplomových prací.
O vlivu jména na osobnost nositele nemůžeme uvažovat obecně, různá jména k tomu mají různý potenciál: Jan Novák nejspíš nebude svým jménem tolik ovlivněn jako třeba Leonard Král. Nakolik se budeme se svým jménem identifikovat, záleží na našem rozhodnutí.
Podtrženo sečteno v našich kulturních podmínkách hovoří jméno více o rodičích dotyčného jedince než o něm samotném. Poněkud jiné je to u těch, jimž se říká přezdívkou, kdož si zvolili pseudonym či se dokonce nechali přejmenovat.

JULIE
„Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem. Romeo, svleč to jméno! A za ně, které není částí tebe, si vezmi mne!“ William Shakespeare: Romeo a Julie

Literatura:
Knappová, Miloslava (2006). Jak se bude vaše dítě jmenovat? Praha: Academia.
Sociální a kulturní antropologie. (1993). Praha: SLON.
Mates, Vladimír (2002). Jména tajemství zbavená. Praha: Epocha.
http://www.libri.cz/databaze/jmena
http://www.mvcr.cz/statistiky/jmena/

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, říjen 2006