Potřeba porozumět složitému světu, touha po lidské blízkosti a naděje na spasení. To vše jsou obecné lidské potřeby, které mohou být syceny sektou. Nádavkem se přimkneme k silnému vůdci, jenž za nás převezme zodpovědnost. Funguje to dobře, ale jen na čas. Pak obvykle prohlédneme manipulaci či dokonce objevíme lež a podvod.
Třiačtyřicetiletý podnikatel z Mladé Boleslavi poslal 30 milionů korun náboženské skupině Matka Lasana, jejímž byl příznivcem. „Myslel jsem si, že jsou vyvolení, ale je to podvod,“ říká dnes podnikatel o skupině kolem matky a dcery Schořových, které vedou na zámku ve vesnici Vlčí Pole nedaleko Mladé Boleslavi vlastní náboženské společenství. Označují se za božské bytosti, boží matky, které nesou lásku a světlo. Dokáží prý léčit, proměňovat osobnost a obracet zlé v dobré.
Bývalého ředitele Finančního úřadu v Hořovicích Petra Konečného zase dokázal okouzlit vůdce hnutí imanuelitů Jan Dietrich Dvorský alias Parsifal Imanuel. Inženýr s manželkou a dvěma dětmi prodali dům a odevzdali Dvorskému přes milion korun v naději, že tak stanou vyvolenými. Dvorský však časem u Konečného diagnostikoval „nesprávnou barvu aury“ a z komunity ho vykázal. Psychická manipulace byla podle Konečného strašná. Rodina se jej hned druhý den zřekla. Dvorský však i přes to jeho manželku, syna i dceru vyhostil.
Čím to je, že v době, kterou považujeme za technickou, racionální a pragmatickou, podléháme laciným svodům sekt?
Konflikt a moc
Termín sekta není jednoznačný (Profant a Štampach, 2000). V jednom pojetí je sekta náboženskou společností vzniklou ve snaze reformovat nauku či praktiky větší a starší náboženské společnosti, například některé etablované církve. Obvykle přejímá většinu nauky původní skupiny, ale má i nové, odlišné ideje. Protože porušila tradice, existuje mezi ní a okolím určité napětí. Mnoho takových sekt brzy zanikne. Jiné přežívají. Další rostou a vyvíjejí se v etablované náboženské společnosti, od nich se případně zase odštěpují nové sekty. Jako sekty v tomto smyslu začínala mnohá dnes etablovaná náboženství, včetně křesťanství.
V dalším pojetí jde o náboženskou společnost, v níž převládají tendence k autoritářství, uzavřenosti, fanatismu, nesnášenlivosti, selekci informací a podobně. A právě o sektách v tomto smyslu slova bude řeč.
Elegantní, i když nejednotnou definici poskytuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Podle Zdeňka Vojtíška z výboru společnosti je sektou taková náboženská či paranáboženská skupina, která je v konfliktu s majoritní společností. Prokop Remeš z téhož výboru pak pojímá sektu v malinko užším smyslu: hlavní problém vidí v tom, že jsou to mocenské, totalitní organizace, jejichž vedení má velkou moc nad členy.
Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Podle Jana Chmelíka z kriminální policie jsou vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ přisuzovány až božské atributy. Výroky zakladatele a dalších řídících osobností sekty jsou považovány za závazné. „Vedoucí jsou nezpochybnitelnými autoritami, které si činí nárok na organizaci a rozhodování o všech činnostech a oblastech života. Nepřipouštějí žádnou alternativu. Totalita se projevuje zpočátku nenápadně. Jedna osoba nebo skupina osob pomalu začne zcela uplatňovat svůj vliv. Třeba pod rouškou Bible může zcela ovládnout myšlení i soukromý život všech členů,“ popisuje Chmelík. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tedy k vůdci a dalším osobnostem sekty, nikoli však ke kolegovi. Emoce mezi řadovými členy jsou povrchní, hlubší citové vztahy jsou záměrně potlačovány.
Správný vztah
Poslušnost není přímo vynucována, členové poslouchají dobrovolně. Ovládání je dokonce paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí totiž rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy. Odpovědnost přebírá vůdce.
„Správný“ vztah člena ke skupině se v sektě projevuje tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho slova, kopírovat jeho způsob mluvy. Individualita osobnosti je podezřelá.
A jaká bývá osobnost vůdce/učitele/kazatele/ mesiáše? Typicky jde o autoritářskou osobnost se sklonem k narcismu. Vůdce bývá charismatický a jungovsky vzato aktivuje v členech archetypální představy otce či moudrého starce. Některé charakteristiky vůdce (touha po moci) se zřejmě odvíjejí od základů jeho osobnosti. Jiné mohou vyplývat z přesvědčení o vlastní pravdě, která může nabývat až mesiášského komplexu. Svým způsobem je přirozené, že přesvědčení o vyšším poslání zvyšuje jeho sebevědomí a sebedůvěru, vyvolává pocit nadřazenosti a optimismus. Jde o vlastnosti schopné zapůsobit na ostatní, které nám navíc dodávají sílu plnit svůj úkol, zdolávat překážky.
Vůdce od svých členů autoritativně vyžaduje naprostou oddanost. Jakákoli pochybnost je brána jako reflexe nehodnosti člena sekty nebo jako důsledek vlivu vnějšího zla. Členové musí být pokorní, poslušní a svého vůdce uctívající.
Od svých následovníků vůdce zpravidla žádá, aby něco obětovali. Podle Michaela Roggeho (Rogge, 1996) se může toto zakládat na jeho přesvědčení, že lidé jsou „spící“. Aby se probudili, je potřeba zásadní změny. A lidé jsou ochotni i prodat střechu nad hlavou, jak jsme viděli na příkladu rodiny Konečných.
Dokud je vůdce naživu, je ústřední postavou hnutí. Své učení může časem pozměňovat na základě zpětné vazby – toho, jak vidí, že učení na jeho lidi působí, jak na ně reagují. Když ovšem vůdce zemře, učení se stává rigidním. Jeho následovníci si zpravidla nedovolí je mírnit či dokonce měnit. Změna může nastat pouze, vynoří-li se v rámci hnutí jiná charismatická a dominantní osoba, která dokáže nabrat nový směr – ať už lepší či horší.
Známe veliké tajemství
„Sekty žijí vírou ve své spasitelské poslání,“ uvádí Jan Chmelík. „Tvrdí, že jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají recept na řešení všech lidských problémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí.“
Všichni ostatní se samozřejmě mýlí. Je tedy vzbuzován dojem jedinečnosti (my jediní, vyvolení). Jako důkazy jedinečnosti sekty a jejího učení slouží překrucování vědeckých objevů i společenských jevů. Poukazuje se též na jedinečnost místa a doby: jako argument zde slouží jaderné nebezpečí i znečišťování, které jsou brány například jako doklady blížícího se konce světa. Navenek se sekta tedy snaží vzbudit dojem, že zná cosi zásadního, co zůstává lidem skryto. Někdy se dokonce snaží vyvolat dojem, že ona jediná má přístup k Bohu. Ono „poznání všeho“ však sekta nesděluje. Motivací je vzbudit zvědavost, závist a touhu se k poznání dostat – což nelze jinak než přes členství. Ani pak ale poznání jen tak nepřichází. Kýžené tajemství totiž zůstává skryto i řadovým členům. Zná je jen vůdce a možná i další vysoce postavení členové. Sami na to rozhodně nemůžete přijít. Pokud ovšem budete následovat vůdce, něco vám prozradí. Tedy alespoň si to máte myslet. Jakkoli paradoxně to zní, největším tajemstvím může být, že žádné tajemství neexistuje.
Další rovinou tajemství, jež musí zůstat skryto i před řadovými členy, může být třeba skutečný život vůdce, například to, že sám nedodržuje tvrdou disciplínu, kterou vyžaduje od svých stoupenců. Mohou to být i dřívější skutky a dílo představitele, které byly v rozporu s jeho nynějším učením či se ukázaly jako mylné až zcestné. A tak ačkoli je obecně v sektách velmi ctěno dílo zakladatele, a často je členové hnutí znají takřka zpaměti, jiné, zakladatele se týkající skutečností, jsou pečlivě tajeny. Svědci Jehovovi například zřídka vůbec vědí o existenci sedmi svazků svého zakladatele Charlese Taze Russella (18521916).
Dobro proti zlu
Výchova a manipulace v sektě vede k postupné cenzuře informací a vnějších vlivů: členové sekty nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, čtou pouze doporučenou literaturu a podobně. Okolní svět je vnímán jako nebezpečný, podporováno je černobílé vidění: my versus oni, dobro proti zlu. Svým způsobem to je pro členy sekty příjemné: vždyť komu by se hezky neposlouchalo: „Jsme ti jediní správní, znalí, probuzení a vyvolení.“ Kritické názory zvenčí jsou vnímány jako potvrzení tohoto přesvědčení. Tento způsob vnímání může vést až k pěstování paranoi u některých skupin.
Zajímavé přitom je, že ani ostrý nesoulad mezi učením a skutečností (například nedojdeli k předpovězenému konci světa) nezpůsobí ztrátu důvěry. Naopak: členové vymýšlejí, kde a v čem výrok svého zakladatele nepochopili, viní sami sebe nebo vnější svět, nikdy vůdce. Výsměch okolí je semkne ještě více k sobě. I když i zde jsou pochopitelně limity: pokud predikce nevyjde vícekrát za sebou, řadoví členové zpravidla začnou pochybovat o jejich správnosti. Několikrát za sebou nesplněné zásadní očekávání dokonce může přivodit i rozpad hnutí. (Rogge, 1996)
Podle Michaela Roggeho (1996) jsou ideálním prostředím pro upevňování víry masová setkání. Členové hnutí se na nich vzájemně ve své víře podporují a rozněcují se až k euforickým, extatickým prožitkům. Pro vůdce je to ideální příležitost ohlásit nová pravidla, pronést neuvěřitelná proroctví. Vše je přijato okamžitě a bez výhrad. Toto bezvýhradné přijetí vůdcova pojetí světa je svým způsobem příjemné. Členové sekty mají pocit, že rozumějí tomu, co se děje, a případně i vědí, co se stane. Společenství navíc sytí i touhu po lidské blízkosti – fyzické, emoční i ideové. Hřejivý je i pocit vyvolenosti a naděje na spasení. Členství v sektě tedy bývá i velmi příjemné -bohužel však jen po určitou dobu. Růžové brýle obvykle vydrží pár let, zřídkakdy navždy.
Vysoká úroveň excitace a nadšení z práce v sektě se však časem obvykle vytrácí. Proto je nahrazována tvrdou disciplínou a morálkou, které zase časem nahrazuje vmanipulovaný strach z exkomunikace (do nepřátelského a zlého světa).
Obtížný odchod
Téměř jistě jste byli někdy v životě osloveni svědky Jehovovými, tedy zástupci největší sekty u nás. Na ulici či v obchodě, možná dokonce zvonili u vašich dveří. „Přemýšlel jste někdy o smyslu života?“ či jinak podobně zřejmě zněla jejich první otázka. Možná jste se s nimi pustili do diskuse, možná jste se tomu vyhnuli. Zřejmě to však nebylo jednoduché, neboť na takovou první otázku se těžko odpovídá jednoduše negativně. Když jim povíte, že na ně nemáte čas, s pochopením ve tváři nabízejí, ať jim jen řeknete, kdy jej budete mít – rádi přijdou tak, aby vás zrovna nerušili. Prý však existuje jednoduchá a rychlá metoda, jak se svědků Jehovových „zbavit“: stačí říci, že jste bývalým svědkem… Zdá se tedy, že bývalí členové jsou u svých exbratrů a exsester v nelásce. Čím to?
Po výstupu ze sekty není cesty zpátky. Jakmile člověk prohlédne manipulaci, černobílost vidění a to, že vůdce nemá vždy pravdu, nemůže dál zůstat. Jednak jemu samotnému již sekta nemůže přinášet zmíněná pozitiva a pak: z hlediska sekty by působil jako rušivý prvek, a tudíž musí být odvržen – a zavržen.
I když se jedinec rozhodne opustit sektu dobrovolně, není to jednoduché. Ve členech sekt je totiž záměrně vzbuzován pocit osobní viny za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo kolektivu. Řadoví členové tak neustále žijí ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě. Jde o součást promyšlené manipulace organizací, která nikdy nemůže udělat chybu. I když člověk již manipulaci prohlédl, tento pocit je v něm tak hluboce indoktrinován, že není jednoduché se jej zbavit. Pocit viny je také hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt.
Další problém sektu opouštějících členů je v tom, že mimo společenství sekty často již nemají nikoho, s kým by si byli blízcí. Sekta jejich kontakty s kýmkoli mimo ni totiž záměrně omezovala a ničila. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. „Rodiče jsou sektou označováni například jako „biologičtí rodiče“ (církev sjednocení), „zploditelé“ (imanuelité) či dokonce „utlačovatelské osoby“ (scientologická církev). (Chmelík, 2003) Okolí člověka, který se stal členem sekty, zpočátku nese velmi nelibě jeho odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační zeď. Postupem času se vztahy často až zcela přeruší. Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Z takzvaných přátelství se členy sekty nezbývá po jejím opuštění nic. Za svého pobytu v sektě se též členové sekty stali velmi závislými na vůdci: na jeho „lásce“, přijetí, názorech, rozhodnutích. Odchodem ze sekty tuto významnou vztahovou osobu ztrácejí, musí přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život. Řada odcházejících členů si s sebou navíc nese přesvědčení, že je za jejich odpadlictví stihne trest. Opuštění sekty je proto krizovou situací v životě. Řada lidí pak potřebuje pomoc psychologa či dokonce psychiatra.
Kdo nezažil, nepochopí
Též zdravé mezilidské vztahy jsou pak navazovány s obtížemi. Ti z exčlenů, kteří strávili v sektě velkou část svého života, zdravé lidské vztahy prostě neznají. Bývalí přátelé i noví známí se většinou diví, proč se dotyčný k sektě připojil a proč z ní jednoduše neodešel, jakmile pochopil, oč jde. Vysvětlování psychické manipulace bývá zdlouhavé a obtížné, lidé, kteří ji nezažili, těžko chápou.
Exčlenové sekt, kteří praktikují dlouhé meditace, modlitby, mantry, vizualizace či jiné hypnotické techniky, mívají podle slovenské psycholožky Zuzany Škodové problémy s koncentrací a jinými kognitivními funkcemi. Často trpí pocity úzkosti, že nedobrovolně upadnou do změněného stavu vědomí a budou zažívat pocity disociace, depersonalizace či derealizace.
Sarinový útok sekty Óm šinrikjó v japonském metru zamával s námi se všemi. Střízlivě však můžeme konstatovat, že sekty málokdy obracejí svou agresi ven, jejich nebezpečí spočívá zejména ve škodě vlastním členům. Sekty prakticky vždy psychicky manipulují se svými členy a mohou tak poškodit jejich psychické zdraví či ohrozit jejich osobní svobody, i když se jich členové vzdávají „dobrovolně“. Jiří Šustr (2002) píše: „V letech 1969-1998 bylo spácháno ve světě celkem 1286 hromadných sebevražd příslušníků sekt.“
Nelze položit rovnítko mezi sektu a škodlivost, nebezpečí, agresi. Některé působení může být i pozitivní: například u některých lidí je pravděpodobné, že by se bez závislosti na sektě dostali do jiného typu závislosti. Přesto však nelze nevidět, že většinou jsou sekty svým členům skutečně nebezpečné. A tak: když jde o sektu, mějme se raději na pozoru.
Pavla Koucká
Motivy ke členství
Osobnostní faktory:
* osobnosti se silnou tendencí k závislosti
* lidé silně věřící, připravení (až toužící) přinášet oběti
* lidé, kteří cítí potřebu utéci od vulgárního konzumu
* lidé, u nichž přetrvává potřeba autority, přirozená v dětství Situační proměnné:
* lidé, kteří prožívají či prožili něco hrůzného a potřebují „změnit svůj život“
* jedinci strádající osamělostí
Rogge, 1996
Když chce náš blízký vstoupit do sekty
Nevěřím knížkám, které hovoří o výstupovém poradenství. Když si přečtete třeba Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů od pana Stevena Hasana, přijde vám to úžasné. Ale setkal jsem se s rodinnými příslušníky, jejichž děti byly v péči Stevena Hasana bez jakéhokoli efektu. A ti lidé říkají velmi zatrpkle: „Víte, jim nejde o nic jiného než o peníze.“ Knížka je tedy jen reklamou. Jedna konzultace přijde na zhruba 30 tisíc dolarů, takže jde o hodně dobrý job. V našem prostředí se ukázalo, že perspektivnější, než působit na samotného člověka vstoupivšího do sekty, je působit na jeho rodinné příslušníky, aby dotyčného nezavrhli. Tím spíš, že 80 % vstupů do sekt je projevem separačního procesu. Když rodiny udržují příliš silné vazby a rodiče jsou „chobotnicoví“, dětem prakticky nezbývá, než udělat opravdu radikální krok, aby se osamostatnily. Takže odejdou třeba do hnutí Hare Krišna. A když takoví rodiče přijdou za mnou na poradu, hledím na ně, poslouchám je a říkám si, že být na místě jejich dítěte, utekl bych snad rovnou do Indie. Separační krok je vlastně pozitivní věc, a když se tu separaci podaří zvládnout na straně rodiny, umožňuje to pak dospělý návrat. Takže, když někdo blízký chce vstoupit do sekty, tak bychom hlavně neměli dopustit ztrátu veškerého kontaktu, ale naopak, měli bychom se snažit s ním udržet blízký mezilidský vztah. Pak má totiž šanci se vrátit. Rozmlouvání nefunguje. Když se totiž člověk přimyká k nové identitě, vnímá všechny rozmlouvající jako nepřátele a naopak ho to utvrzuje v konverzi. V okamžiku, kdy začne mít pochybnosti, sám začíná hledat protiargumenty. A tady už je zase rozmlouvání zbytečné, protože on sám je nastartován ve svém vývoji k odchodu. Popravdě sekty jsou spíše průchoďáky, nikoli černé díry. Šance dostat se ven je relativně velká. Čtyři z pěti lidí, kteří do sekty vstoupí, zase odejdou. Ale většinou až po letech. Trvá to dlouho a po tu dobu to musí okolí zvládnout.
Prokop Remeš
Literatura:
Chmelík, J. (2003). Sekty. Kriminalistika: 36 (2)
Profant, V. a Štampach, I. O. (2000). Co je a co není sekta. Dingir č. 4.
Rogge, M. (1996). On the psychology of Spiritual Movements: http://www.xs4all.nl/~wichm/psymove.html
Škodová, Zuzana Psychické problémy bývalých členov siekt: http://www.slovanet.sk/integra/clanky/problemy.pdf
Šustr, J. (2002). Vyléčen proti své vůli. Psychologie dnes 10 (8) 14 -15.