S druhým cítit a na druhého myslet. To jsou dva vývojové kroky k prosociálnímu chování, tedy k pomoci a péči o lidi v našem okolí. Jak a kdy je můžeme u dětí podpořit?

Zhruba v době, kdy začala naše dcerka chodit, nastala v jejím chování ještě jedna změna, snad ještě výraznější. Začala nám pomáhat. S velikou radostí nás krmila, zavírala a otvírala dveře a dvířka, podávala věci. O půl roku později ji to bohužel pomalu přestávalo bavit. Pomáhala dál, ale jen když se jí chtělo. Hlavně ovšem měla jiný hit: všechno teď totiž bylo „její“.

„Moje! Moje!“ křičela svírajíc hračky, kusy oblečení, pantofle – prostě cokoli (a kohokoli). Její najednou bylo vše, nač se podívala. Druhým dětem vytrhávala hračky a zásadně nepůjčovala svoje. To vše dosti vztekle. Co se to s naším pozitivním a prosociálním dítětem najednou stalo?

Co jsme zanedbali?

Že je sobecké miminko se tak nějak předpokládá a vlastně to být ani jinak nemůže: ze světa stihlo poznat tak málo, že se musí cítit jeho středem. Pochopení, že jsou tady druzí lidé, kteří také mají své potřeby, je zatím nad jeho síly. Jak je však možné, že dítě, které už druhým lidem pravidelně pomáhalo, najednou pomůže jen málokdy? A proč nám nic nedopřeje?

Možná jste u svého batolete zaznamenali podobný vývoj a jste tím náhlým sobectvím zaskočeni. Sami sebe se ptáte: „Kde jsme udělali chybu? Co jsme zanedbali?“

Dost možná jste přitom nezanedbali nic: vše výše uvedené je přirozené a normální. Dítě se vyvíjí zdravě a v jeho psychice postupně dozrávají různé potřeby, pochopení a preference.

Že nám naše dcerka ve čtrnácti měsících pomáhala, není nic mimořádného. Už malá batolata běžně pomáhají dětem i dospělým, včetně zcela neznámých osob. Například odstraní překážku z cesty či druhému člověku podají něco, co mu upadlo. Základem je zde schopnost empatie: dítě se již dokáže vcítit do pocitů druhého, spoluprožívá je. A tak když vidí, že máte problém, necítí se ani ono dobře. Jako emoční nákaza se tato schopnost projevovala už dříve. Dítě s ní ale neumělo efektivně nakládat. Nesnáze druhého řešilo tak, že samo hledalo upokojení – nejčastěji v mámině náruči. Nyní ale dítě už umí pomoct, a tak pomůže, čímž redukuje emoční nepohodu svou i druhého. Jedná tak prakticky automaticky.

Hra na zrcadlo

Někteří odborníci, jako například americký vývojový psycholog Michael Tomasello, se domnívají, že prosociální chování malých batolat je vrozeným chováním, které právě v období po jednom roce dozrává. Pro tento názor hovoří fakt, že děti se tak chovají takřka automaticky, a to napříč různými kulturami. Za svou pomoc navíc neočekávají žádnou odměnu.

I z tohoto pravidla však existují výjimky – zejména děti, u nichž později diagnostikujeme antisociální poruchu osobnosti. Ti empatie (a nezištné pomoci) nejsou schopni ani v dospělosti. Neví se přitom přesně, jak taková porucha vzniká. Částečně jsou patrně na vině geny, částečně patologické sociální prostředí, v němž vyrůstají.

Naopak láskyplné prostředí, kde rodičům záleží na dítěti i na sobě navzájem, rozvoj empatie podporuje. Dále empatii rozvíjejí i sociální hry – některé hrajeme s dětmi dokonce už od novorozeneckého věku. Že si s takhle malým miminkem neumíte hrát? Jen se nebojte! Děláme to nevědomky, spontánně a zcela přirozeně. Například hra na zrcadlo: napodobujeme výrazy tváře dítěte a pak zase necháváme dítě, aby napodobovalo nás. Právě tato hra s mimikou dětem umožňuje zjistit, co se děje v druhých lidech. Ostatně to děláváme i v dospělosti: když se vžíváme do duševního rozpoložení nějakého člověka, mimoděk přitom zaujímáme jeho výraz tváře i postoj těla.

Zajímavé je, že postupem doby přestává být pomoc dětí automatická a samozřejmá. Ke konci batolecího věku už dítě nepomáhá vždy a každému. Preferuje lidi blízké a ty, kteří mu dříve také pomohli. Zejména pokud se potřeby a přání druhých kříží s tím, co chce ono samo, je ochota chovat se prosociálně oslabena.

Když má táta narozeniny

„Já ještě nechci domu!“ ječí čtyřletá Kristýnka. Vytrhává se mámě a běží zpátky k prolézačkám. „Kristýnko pojď, táta má narozeniny. Upečeme mu dort.“ Kristýnka nic. „Jsme tu už dlouho a půjdeme sem zase zítra, tak už pojď,“ přemlouvá maminka. Při dalším pokusu dítě odchytnout a přesvědčit to vypadá, že Kristýna dostane hysterický záchvat a máma se vzdává. Tak dobře, ještě chvilku. Ale až odejde Romanka, půjdeme taky.“

I Kristýnka jako malé batole ráda pomáhala. Teď to ale vypadá, že myslet na tátu nebude ani o jeho narozeninách. Jak je to možné?

Myslet na druhého je totiž o dost složitější, než s ním empatizovat. Myšlení na druhého není vrozené, musíme se mu naučit. Okolo čtyř let by už dítě mělo být schopné (a ochotné) přemýšlet nad tím, jak blízkému člověku pomoci, jak jej potěšit.

Co mohla udělat Kristýnčina máma? Zaprvé měla být razantější co do odchodu z hřiště. Odchod se vyplatí ohlásit dopředu, aby se na něj dítě mohlo psychicky připravit, ale není dobré pak ustupovat. Kristýnčina máma tak mohla říci třeba: „Kristýnko, brzy půjdeme domů. Než teta nakrmí Lukáška, tak si ještě hraj s Romankou, a pak půjdeme.“ Cestou by pak bylo vhodné dcerku ponouknout k myšlení na tátu. Například: „Pojď, budeme teď přemýšlet, jak bychom tatínka potěšily. Co tě napadá?“ A u otázky setrvat. Líbil se mi třeba podobný rozhovor Šárky se synem.

V obchodě:

„Pepo, co koupíme tátovi?“

„Mmm, já bych chtěl medvídky (želatinový)!“

„Já se ale ptám, co koupíme tátovi.“

„Tak mu koupíme taky medvídky,“ radí Pepa a už se těší, že lví podíl bude pro něj.

„Chápu, že máš medvídky rád, ale tátovi moc nechutnají. Co potěší tátu?“

I máma se musí najíst

Dítě by si mělo připadat milované a cenné, zároveň by se ale mělo učit chápat, že takové není samo. I druzí lidé mají své zájmy a potřeby a dítě by se mělo postupně učit například počkat se svým požadavkem. Potřeby malého miminka samozřejmě uspokojujeme pokud možno hned, starší kojenec ale už může chvíli počkat, než máma něco dodělá. Nejprve několik vteřin, postupně stále více. Batole by mělo zvládnout i minuty. Musíme je to však naučit.

Sedíme s Valerií a našimi dětmi u stolu. Doubravka ještě v dětské židličce, Martínek, který je zhruba o čtvrt roku starší než moje holčička (nedávno mu byly dva roky), už na velké židli, jen s polštářem navíc. Upekla jsem pstruhy s rajčaty a bramborami: jídlo, které chutná nám maminkám i dětem. Jenže ty rybky mají proklatě mnoho kostí! Dětem pečlivě ždíbeme maso na kousíčky, aby se snad nějaká nezbedná kůstka nezabodla našim drobečkům v krku. Společně s další péčí o „samostatně“ jedící batole to znamená, že po dvaceti minutách jsou už děti najedené, zatímco my jsme sotva ochutnaly. Taky ale máme hlad, a tak pouštíme děti od stolu a konečně se chápeme příborů.

„Mamí, mamí: hop!“ chce moje dcerka zpátky do židličky. Jen se tam ocitne, hlásí: „Dolů!“ to chce zase sundat. Za pár vteřin slyším: „E! Eh! Eh!“ Doubravčino citoslovce, když se jí něco nedaří, volně přeloženo: „mami pojď mi pomoct.“ V tuto chvíli si Doubravka sundává bačkůrku a nejde jí to. „Doubravěnko, nechej si botičku,“ zkouším to nejdřív, když ale „ehkání“ neustává, vstávám a pomáhám, ostatně je tu teplo, bačkorky nejsou nutností. Posílám holčičku za Martínkem: „Koukej, Doubravko, co dělá Martínek? Zdá se, že něco staví. Půjdeš se podívat?“ Spěchám k talíři. Na chvíli to sice působí, a dcerku skutečně zaujme, co dělá kamarád. Už je ale zase u mě s dalším požadavkem: tentokrát mám obléknout panenku. Po čtvrt hodině zjišťuji, že jsem se ryby sotva dotkla, zatímco Valerie už je najedená. „Jakto, že tě Martínek nechal?“ ptám se a Valerie, která je taková zdravě od rány, odpovídá: „Prostě ví, že když jím, nemá mě rušit.“ Jak jednoduché, žasnu a říkám si, že mám dcerku (i sebe) co učit.

Rámeček:

Chválit, nebo nechválit?

„Davídek mi podal botu! Ty jsi šikovný! Děkuju.“

„Bětuško, ty jsi hodná, dala jsi tetě kytičku!“

„Tatínku tak si představ, že ta naše holčička půjčila panenku kamarádce!“

Prosociální chování našich dětí máme tendenci hodnotit až nadšenými výkřiky chvály. Má to své opodstatnění, vždyť psychologický poznatek, že pozitivní motivace (odměna, chvála) je účinnější než motivace negativní (trest), je znám už desítky let. A rodiče často slýchají doslova: „Chvalte, chvalte, chvalte! Podporujete tak dobré chování a zvyšujete sebevědomí svých dětí. “ Tu a tam se ale objeví i protinázor.

Například Jean Liedloffová, etnoložka, která podnikla čtyři expedice k Venezuelským, civilizací téměř netknutým indiánským kmenům, tvrdí, že takové chování není vhodné, naopak. Děti se podle této badatelky chovají prostě tak, aby splňovaly naše očekávání. A tak když je mohutně chválíme např. za půjčení hračky, přeberou si to tak, že udělaly něco nezvyklého, co se od nich neočekává – něco téměř nepatřičného. Indiáni, s nimiž Liedloffová žila, děti za prosociální chování nechválí. Když dítě udělá něco správného, přejdou to bez povšimnutí, vždyť se zachovalo tak jak mělo, prostě normálně. „Předpoklad vrozené sociálnosti je naprostým protikladem u nás obecně rozšířeného přesvědčení, že musíme pudy dítěte krotit, abychom ho naučili sociálnímu chování,“ píše Liedloffová ve svém bestselleru Koncept kontinua.

Jak to tedy je: jsou děti přirozeně prosociální nebo je k tomu musíme přimět? A máme je za pomoc chválit, nebo nemáme?

Osobně se kloním k pohledu venezuelských indiánů: děti jsou přirozeně prosociální, těší je, když nám působí radost. Nicméně to pro mě není důvod, abych je nechválila. Sice to s chválou nepřeháním, ale když se mi chce, když mám z chování dítěte radost, tak chválím. Proč se taky do něčeho nutit, tím spíš, že i v odborných kruzích naleznete podporu pro oba extrémy. Někdy chválím slovy, někdy pohladím, a někdy správné chování jen s úsměvem přejdu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2011