Také vás trápí nepořádek v dětském pokoji? Nejste sami. Téměř všichni rodiče se snaží vést své děti k pořádku a pořádkumilovnosti, vždyť: co se v mládí naučíš… Jenže bazírování na uklizených hračkách má jisté nevýhody a není nejlepší cestou, jak potomka pořádkumilovnosti naučit.

„V průzkumu, jenž se týkal rodičů dětí ve věku mezi 6 a 12 lety, téměř 90 % respondentů uvedlo, že je trápí nepořádek v pokojích jejich dětí, a 34 % prohlásilo, že nepořádnost dětí je častým zdrojem hádek mezi rodiči a potomky,“ píší Eric Abrahamson a Daniel Freedman v knize Báječný chaos. Zároveň však mnozí z těchto rodičů mají sami s udržováním pořádku problémy. Dokonce se můžeme domnívat, že ti, kteří jsou sami nepořádní, tvoří podstatnou část oněch 34 %. Možná proto, že nepořádníci dobře vědí, jaké potíže chaos působí, a rádi by své děti takových obtíží ušetřili. Děti se však lépe učí osobním příkladem, sebelépe míněné příkazy moc nefungují. A od koho mají děti nepořádníků pořádek odkoukat?

Ve vyblýskaných domácnostech naopak není o příklady pořádku nouze a můžeme očekávat, že i děti jsou pořádné, takže ani ke sporům ohledně udržování pořádku nedochází. Jenže: tak jednoduché to není.

Nádobí z předvčerejška

Kdykoli přijdete k Hance domů, má uklizeno. Nádobí je umyté, podlaha vytřená a každá věc na svém místě. Na zemi se neválí nic, ani smítko. Přesto se Hanka omlouvá za nepořádek. Hanka pracuje jako hlavní účetní ve velkém podniku, chodí domů pozdě večer a já nechápu, jak zvládá pořádek udržovat. „Je to pro mě automatismus. Když vařím, cokoli už nebudu potřebovat, hned uklízím na své místo. Dojím, a začnu rovnat nádobí do myčky. Když se sprchuju, umyju i vanu…“ prozrazuje Hanka svůj recept. „Navíc nejsem na uklízení sama, děti mi dost pomáhají. Po týdnu se střídají ve vynášení koše, luxování atd. Služby nenávidějí, ale neprotestují.“

U Eriky je tomu jinak. Ve dřezu zasychá nádobí z předvčerejška, na záchodě je cítit moč a po zemi se válí změť hraček, tu a tam knížka, různé tašky a předměty, které tam v minulých dnech upustila buď ona, manžel nebo děti. Eriku však ani nenapadne, aby se za nepořádek omlouvala. Ptám se, zda se v tom chaosu vyznají. „Ale ano, většinou najdeme, co potřebujeme,“ souhlasí Erika a překračuje přitom hadrovou panenku. „Vždycky, když někdo něco nemůže najít, hlasitě zavolá, co hledá, a všichni mu začnou pomáhat. Děti se předhánějí, kdo danou věc najde,“ směje se. „A když už nám to tady začne přerůstat přes hlavu, vyhlásíme generální úklid. Většinou mu věnujeme sobotní dopoledne. Podílejí se všichni, ráno si rozdáme úkoly, někdo vyfasuje hadr, jiný koště. Pustíme si k tomu príma písničky, co máme rádi, a pak společné dílo oslavíme obědem v restauraci. Pro děti je to svátek, takže se na „generální úklid“ vlastně těší.

„Binec v bytě, šťastné dítě,“ říká jedna naše známá a Eričina domácnost je toho ukázkovým příkladem. Nutno ovšem podotknout, že každému v takovém nepořádku dobře není. V mnoha domácnostech skutečně panují kvůli nepořádku spory, to si výše zmínění autoři nevymysleli. Máma pospíchá do práce a zlobí se, protože nemůže najít hřeben; pubertální dcera ztropí scénu, protože jí „někdo zašantročil nabíječku na mobil“. A když táta konečně vyluxuje, nejmladší brečí, že přišel o kus stavebnice. Nervy drásající hledání klíčů, když potřebujete odejít, a vlastně ani nevíte, zda je dítě pohodilo někde doma nebo vytrousilo venku, netřeba komentovat.

Jak na to

Jako u většiny věcí, i u pořádku platí: všeho s mírou. Neustálé hledání ztracených věcí domácnosti klidu nepřidá. Na druhé straně matku, která věnuje více času uklízení hraček než hraní se svými dětmi, by si těžko někdo přál. A podobné je to i s vyžadováním pořádku od vašich ratolestí. Pokud se bytem nedá projít bez zranění, neboť se všude válejí autíčka a kostky ze stavebnice, je třeba rázně zakročit. Avšak neplýtvejte energií, abyste děti přinutili mít stále uklizeno. Namísto toho, abyste je tak naučili pořádkumilovnosti, mohli byste docílit pravého opaku: budou uklízení nenávidět, jako „nenávidí služby“ děti Hanky.

Jak tedy naučit potomky pořádku a pořádkumilovnosti? Podle dětských psychologů mohou pomoci s úklidem už děti rok a půl staré. Zvládnou například s námi uložit panenky „spát“, kostičky dát do krabice a zvířátka „do domečku“. Dobré je, když úklid neprezentujeme jako něco, co je nám samotným nepříjemné, ale upřímně si tuto aktivitu s dítětem užíváme. Můžeme vymýšlet různé hry na téma úklidu. A taky děti chvalme, jak jsou šikovné.

Se staršími dětmi se na úklidu můžete dohodnout. Pobavte se například o tom, kdy je třeba mít uklizeno, zda dítě potřebuje vaši pomoc. Dohodnutá pravidla ovšem musíte dodržovat jak vy, tak vaše děti! Hračky, které najdete na podlaze poté, co děti ulehly, zabavte a vraťte dle dohody – například až poté, co si jejich vrácení zaslouží vykonáním nějakých prací v domácnosti.

A ještě jedna věc: Děti věří tomu, co o nich říkáte, a chovají se podle toho. Zamyslete se, jaký vliv na vaše dítě mají následující věty: „Teda ty tady máš zase čurbes! Jsi snad čuně?!“ Anebo: „Vzpomínáš, jak sis minulý týden hezky uklidil? Sám sis pak liboval, že máš všechno na svém místě. Určitě to zvládneš dneska zase tak.“

Pomoci můžete také tak, že dětský pokoj „odlehčíte“: mnoho dětských pokojíků je doslova přecpáno. Tísní se zde hračky, s nimiž si již dlouho nikdo nehrál, na knihy sedá prach. Promluvte si o tom s dětmi a přebytečné věci společně odstraňte. Kromě toho, že se pak dětem bude udržovat pořádek lépe, je to též vhodná příležitost, jak se mohou učit nelpět na majetku. Výbornou zkušeností je, když se rozhodnou například věnovat některé ze svých již nepoužívaných hraček mladším kamarádům (sousedům, známým) a vidí pak, jakou radost udělaly.

Spolu, a rádi

Vedle pořádku v dětském pokoji je též vhodné, aby se děti zapojily do udržování společného pořádku. Kuchyň, předsíň, obývák, koupelna, zahrada. To všechno jsou prostory, které „patří všem“, a všichni by se tedy měli na jejich úklidu podílet. Snažte se děti zapojit do společné práce, jakmile ji zvládnou, a to dokonce i tehdy, když je z toho více škody než užitku: Důležitější je, aby dítě získalo dobré návyky, než to, že společně rozklízíte čisté prádlo o něco déle. Dvouletá Sofie tak pomáhá mamince s nádobím i prádlem. Má svoje malé košťátko a jednu prádelní šňůru pověsil tatínek tak nízko, aby na ně mohla dcerka sama věšet malé kousky prádla. Společná činnost s rodiči děti většinou baví, a někdy si ji na čas dokonce tak oblíbí, že o ni pak i samy jako o zábavu žádají. Nedávno u nás byla na návštěvě kamarádka Pavla s dcerkami (6 a 4 roky). Když už holky přestalo bavit hopsání po gauči i malování pastelkami, požádaly mě o hadříky. Nevěda sice proč, nicméně hadříky jsem jim dala. Že prý musí být mokré, protože „to tak jde líp“. Aha, tak mokré, sledovala jsem, co se bude dít. Děvčata se nadšeně pustila do utírání prachu, předháněla se, co která utře, běhala po bytě, lozila na skříně a výskala radostí. A když jsem po čase usoudila, že je již vše utřené, protáhly obličejíky tak, že jsem je poslala utřít některé oblíbené kousky znova.

Zkuste tedy najít ten správný kompromis pro svou domácnost. Uklízejte, abyste pořád něco nehledali. Ale nezabíjejte tím čas, který byste mohli strávit užitečněji se svými dětmi. Také neplýtvejte energií na spory ohledně pořádku. Pamatujte na to, že vaše děti se lépe učí příkladem a také z přirozených důsledků svých činů. Když párkrát přijdou pozdě do školy nebo na schůzku, protože nemohly něco nalézt, dají si samy příště pozor.

Pavla Koucká

Rámeček:

Jak vést děti k pořádku

jak ne

rodič: „Okamžitě si ukliď ve svém pokoji!“

dítě: „A proč?“

rodič: „Protože jsem to řekl!“

dítě: „Ty toho namluvíš…“

rodič: „Nebuď drzý, jo? Abych Ti nezamknul počítač!“

dítě: „To nemůžeš, je můj. A nepleť se mi do mejch věcí!“

Snaha po pořádku se změnila v mocenský boj.

jak ano

rodič: „Dnes ráno jsi nemohl najít atlas, viď? Nechyběl ti ve škole?“

dítě: „Chyběl. A učitel mi udělal přednášku před celou třídou.“

rodič: „Hm, to asi nebylo příjemný.“

dítě: „Bylo to strašně trapný.“

rodič: „A nebylo by lepší si trochu poklidit? Třeba si dát věci do školy na jedno místo…“

dítě: „To asi jo.“

rodič: „Tak co kdybys to udělal hned, večeře bude za půl hodiny, to stihneš.“

dítě: „Už jdu.“

Pomohli jsme dítěti, aby se poučilo z důsledku nepořádku a napravilo jej.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, březen 2010