„Kdo šetří, má za tři,“ říkávalo se. Současnost je však jiná: doslova na každém rohu se setkáváme s nabídkami snadných a rychlých úvěrů, peníze nám dovezou až do domu a koupě na splátky jsou čím dál oblíbenější.

Krátce po změně režimu koncem roku 1989 nastal boom podnikatelských úvěrů. Posléze nastoupily hypotéky a zhruba od poloviny roku 2000 zažívají exponenciální nárůst spotřebitelské úvěry. V současné době převyšují půjčky českých domácností 500 miliard korun, což je na jednoho obyvatele včetně kojenců přes 51 tisíc. Mezi lety 1995 a 2005 stoupla úroveň zadlužení domácností v ČR o více než 800 %.
Současně rapidně narůstá i státní dluh: rozpočítán „na hlavu“ přesahuje 78 tisíc korun. A zdá se, že zdaleka nekončíme. Ze strategie financování a řízení státního dluhu na rok 2007 vyplývá, že vláda si letos půjčí téměř 160 miliard. Bilion korun pak v roce 2006 překonal takzvaný veřejný dluh, tedy dluh státní společně s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů. Podle Finančních novin roste veřejný dluh rychleji už jen na Maltě.
Někteří se snaží obavy relativizovat poukazem na to, že se dnes zadlužuje kdekdo a zadluženost českých domácností je ve srovnání s okolními zeměmi stále poměrně nízká. Obavy však vzbuzuje zejména tempo, s jakým naše zadluženost narůstá.
Ekonomové vysvětlují růst zadluženosti především snížením úrokových sazeb. Právě v roce 2000 se nominální úrokové sazby z nově poskytnutých úvěrů domácnostem snížily na úroveň kolem 10 % ročně. Na psychologické rovině nám však vysvětlení pomocí čísel nestačí, a to ani pomocí „psychologické“ desetiprocentní hranice. Ptáme se, jaké další faktory ovlivňují naši psychiku, že jsme ochotni se tolik zadlužovat?
Zřetelně se zřejmě uplatňuje lákavost reklamy a dostupnost půjček. Půjčit si je snadné, půjčky jsou nazvány „výhodnými“ a lidé vyfocení na reklamním letáku s bankovkami v ruce vypadají nejen šťastně, ale i schopně a úspěšně. Řada lidí řeší neschopnost splácet jednu půjčku uzavřením další. Z bludného kruhu jen těžko nacházejí cestu ven a občas se dokonce uchýlí k řešení nejzazšímu: k sebevražednému jednání.

Amerika náš vzor

Trend k zadluženosti je typickým důsledkem konzumní, na komerci zaměřené společnosti. Hodnota skromnosti a šetrnosti je v lepším případě zapomínána, v horším pošpiňována. Největšího rozsahu přitom tento trend dosáhl ve Spojených státech amerických. Pohledem za oceán proto možná získáme lepší obraz trendů, jež u nás právě krystalizují.
Dluh obyvatel země činí přes dva biliony dolarů, rozpočítáno na jednoho každého získáme sumu převyšující 9000$. Na první pohled je to paradoxní záležitost: proč si v zemi s tak vysokou životní úrovní lidé na zboží prostě neušetří? Vedle hypoték na koupi nemovitostí a leasingu aut se však v Americe běžně na splátky kupuje i kdeco jiného. „Kreditní karty umožňující koupi na dluh zde poskytuje prakticky každá větší prodejna,“ říká Vladislav Šolc, psycholog žijící v americkém státě Wisconsin. „Když ovšem někomu poradíte, že by si na zboží mohl ušetřit, pomyslí si cosi o přežitcích.“ Odpovědět na otázku, proč se Američané tolik zadlužují, není jednoduché. Jedno však jisté je: zadlužují se, protože mají možnost si půjčit a možnost splácet. „Nezaměstnanost je zde pouze zhruba čtyřprocentní, takže v zásadě každý si může najít práci – případně i druhou práci – a dluh splácet,“ vysvětluje Šolc a pokračuje: „Vysoké pracovní nasazení navíc prospívá ekonomice. Průměrný obyvatel zde pracuje 46 hodin týdně a 38 % lidí dokonce přes 50 hodin. S tím se ovšem pojí mnoho klinických symptomů: nespavost, podrážděnost, úzkostnost a podobně. Další negativní vliv má enormní pracovní zatížení na rodinné vztahy a na sociální a psychologické bohatství vůbec. Hromadění peněz a věcí je přitom ovšem jaksi samoúčelné. Moje kolegyně psycholožka například o víkendech uklízí v hotelích, a to jen proto, aby si mohla dovolit obrovské auto, do něhož kupuje týdně benzín za 100$!
Přílišný materialismus a hromadění peněz a statků je možné brát jako jakousi nepodařenou snahu nahradit nedostatek „duchovního způsobu života (řečeno s Frommem „mít, nebo být“). Propadnutí materialismu je v každém případě sebedestruktivní a lze je považovat za formu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jedinec se stále o něco snaží: aby si mohl koupit dražší oblečení, luxusnější auto, větší dům… ale jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem dalším,“ uzavírá Vlado Šolc.
Ti, kteří si v Americe nepůjčují, jsou dokonce znevýhodněni. Nemají „kreditní historii“, kterou by se mohli prokázat, a tak jsou pro finanční instituce nedůvěryhodní.
Též Češi se stále více zadlužují právě kvůli konzumu. Statistika přitom ukazuje, že právě u spotřebních úvěrů a prodeje na splátky je nejvyšší procento těch, kteří nejsou posléze schopni splácet. Typický profil problematického dlužníka můžeme snadno odhadnout na základě reklam, jež na rychlé a levné bankovní půjčky lákají. Lidé, které finanční ústavy touto cestou osloví, mají málo peněz a nepřemýšlejí pří liš o důsledcích svého jednání. Po zaplacení měsíčních závazků jim zbývají třeba tři tisíce na živobytí, ale přesto by rádi jeli k moři. A tak si na dovolenou půjčí. Často je jejich rozhodnutí výsledkem momentálního impulzu. Dluží na několika místech, kombinují nákupy na splátky, úvěry, placení kreditní kartou. Využívají kontokorent a ani nesledují, kde všude a kolik peněz celkem si půjčili. Konfrontace s povinností splácet jim záhy působí psychický diskomfort, a proto se ji snaží vytěsnit či popřít. Postupem času třeba už ani nerozlepují dopisy od finančních institucí. Až do chvíle, kdy už zavírat oči není možné: kontaktuje je vymahač, zazvoní exekutor. Zbavení se dluhů navíc komplikují i jejich psychologické důsledky, mezi nimiž dominuje impulzivní jednání na jedné straně a depresivní stavy na straně druhé. V náhlém hnutí mysli se dlužník rozhodne například, že zkusí peníze vyhrát. Deprese zase oslabuje jeho schopnost peníze vydělat.
Zadluženost též vzniká jako důsledek řady duševních poruch. „Častá je například u manických pacientů nebo u různých poruch osobnosti, zadlužení bývají závislí na alkoholu, drogách a zejména patologičtí hráči,“ shrnuje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice, a pro zajímavost dodává, že nezdrženlivé nakupování je častější u žen než u mužů (s patologickým hráčstvím je to naopak) a častější v zimních měsících. Možná se jedná o atavismus z doby ledové. Jediným štěstím pro řadu chronických dlužníků je, že jim už nikdo nechce půjčit.

Viď, že mi půjčíš?

Pomoc příteli v nouzi je přirozená věc. Někdy se může náš blízký dokonce urazit v případě, že jej o pomoc nepožádáme. Poradci v mezilidských vztazích však leckdy od větší půjčky příteli či příbuznému odrazují.
Magdalena Frouzová z Institutu pro výzkum rodiny například doporučuje: „V případě, že můžeme pomoci, jde o rozumnou investici a peníze budou s největší pravděpodobností vráceny, není důvodu, proč bychom půjčit neměli. Jinak ale je třeba zvažovat, zda se v případě, že žadatel nebude moci peníze splatit, neoctneme sami ve větších problémech, nebo zda taková záležitost podstatně nezhorší náš vztah k němu. V takovém případě bychom měli umět odmítnout. Rodinným příslušníkům a přátelům chronického dlužníka bych důrazně doporučila, aby se vzájemně informovali o jeho žádostech o půjčku. V žádném případě by neměli přistoupit na,nenávratné‘ půjčky.“
„V našem oboru se používá dosti ošklivé slovo,umožňovač‘,“ říká Nešpor. „To je člověk, který umožňuje druhému pokračovat v návykovém chování, třeba v patologickém hráčství. Výsledkem zchudne celá rodina a patologický hráč se do léčby dostává později, než kdyby mu umožňova,nepomáhal‘.“
U půjčky blízkému člověku vstupuje vedle zcela racionální rozvahy do hry i jemné předivo osobních vztahů, od vzájemné důvěry třeba až po obavy z důsledků případného odmítnutí. Jištění podobných typů půjček bývá většinou ponecháno na jakési gentlemanské dohodě, což ovšem do značné míry komplikuje případnou vymahatelnost. „Věřitel může prožívat značné rozpaky ve chvíli, kdy by si měl o splácení dluhu říkat; žádný peněžní ústav, natož pak lichvář, není takovým sentimentem zatížen,“ vysvětluje poradenský psycholog Petr Šmolka a dále upozorňuje na ošemetnou kategorii vděk – nevděk. Mnohá rodinná dramata a rozpadlá přátelství lze podle něj skutečně přičíst špatně ošetřeným „penězotokům“.

Dluhy zdravé a nezdravé

Vedle nezodpovědných dlužníků existují i tací, kteří si berou půjčku po zralé úvaze. Například většině hypotečních úvěrů předchází výpočet a zvážení rizika. Finanční poradci vám dokonce někdy doporučí půjčku i v případě, že máte vlastních finančních prostředků dostatek. Například pokud si vezmete hypotéku s nízkým úrokem a vlastní peníze vhodně investujete – dejme tomu do státních dluhopisů. O úroky z hypotéky si totiž můžete snížit daňový základ a celkově vyděláte. V případě urgentní potřeby větší finanční částky pak poměrně snadno prodáte dluhopisy a nemusíte narychlo shánět půjčku. Podobně na úrovni státu můžeme považovat za vhodnou takovou půjčku, která je investicí do rozvoje (infrastruktury, školství apod.). Zadlužování České republiky však za zdravé bohužel považovat nelze.
„Zdravý“ typ půjček ostatně vyplyne i ze statistiky problémových úvěrů. Zatímco se splácením hypotéky mají problém tři lidé ze sta, u spotřebitelských úvěrů je jich už dvanáct a při hotovostních půjčkách již podle hrubých odhadů více než dvacet.
Avšak též na dobře propočítané dluhy lze hledět z více stran. „I u takzvaně zdravě se zadlužujících lidí mi přijde jedna věc hodna zamyšlení. Tito lidé si svými finančními závazky tak trochu opatřují důvod, proč mají ráno vstát a jít plnit své pracovní závazky. Vlastně mají o jeden důvod smyslu života navíc,“ uvažuje Magdalena Frouzová a ptá se: „Není to trochu smutné?“
V každém případě, máte-li sklon k zadlužování se, vyplatí se vám dodržovat několik pravidel: nechat si to pár dní projít hlavou, promluvit si o zamýšleném s někým blízkým, nenosit u sebe kreditní karty, nechat si nastavit rozumný limit čerpání peněz na platební kartě. Před podpisem smlouvy o půjčce si vždy pozorně pročtěte její podmínky. Velmi důležitým údajem je takzvané RPSN (roční procentní sazba nákladů, tedy celkové náklady půjčky včetně všech poplatků). „Firmy poskytující úvěry jsou povinny ze zákona tento údaj zveřejňovat všude, kde uvádějí cenu půjčky,“ říká Jan Komeda, ředitel portálu Peníze. cz, a dodává: „Pokud něčemu nerozumíte, je vhodné přivolat si finančního poradce. Takový je standardní postup všude ve vyspělé Evropě. Jako si ke konstrukci domu zavolám architekta, tak ke správě svých financí využiji služeb finančního poradce. Zároveň je nezbytné udělat si vlastní výpočet schopnosti dostát svým závazkům. Stačí jednoduchá tabulka příjmů a výdajů. Doporučuji přitom příjmy o nějakou rezervu snížit a výdaje naopak navýšit. Předejdete tak nepříjemným překvapením. Osobně bych v současnosti odmítl za krátkodobou spotřebitelskou půjčku platit RPSN větší než 15–20 %,“ vyčísluje Komeda.

Pomalu, dlouho a vytrvale

Někteří lidé však (obvykle v náhlém hnutí mysli) přistoupí i na úrok mnohem vyšší, leckdy dokonce na úrok, který je v “rozporu s dobrými mravy“. V takovém případě lze podle § 39 občanského zákoníku žalovat neplatnost úroku uvedeného ve smlouvě. „Je ale nutné zdůraznit, že to neznamená nutně neplatnost celé úvěrové smlouvy,“ říká Kateřina Bílá ze Sdružení obrany spotřebitelů. „Postupuje se podle § 6 zákona 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a úvěr se pak bude úročit diskontní sazbou platnou v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněnou pro příslušné období Českou národní bankou. Problémem je ale vždy stanovit, jaká výše úroku je v rozporu s dobrými mravy. Žádný právní předpis totiž nestanovuje, jak velká výše úroků, respektive RPSN, konstituuje takový rozpor. Při posouzení je nutné vždy zvážit okolnosti daného konkrétního případu. V judikatuře se objevuje názor, že úroková míra 4x převyšující běžnou úrokovou míru na trhu je v rozporu s dobrými mravy, nicméně toto pravidlo nelze brát absolutně. V rozporu s dobrými mravy mohou být i menší hodnoty, naopak v pořádku může být i vyšší RPSN, záleží na okolnostech.“ V případě, že smlouva o spotřebitelském úvěru s přemrštěnou RPSN byla uzavřena na základě zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka, může se jednat i o trestný čin, který můžete oznámit na policii nebo státním zastupitelství. Jak postupovat, když se chceme zbavit dluhů, hezky popisuje Nešpor v knize Už jsem prohrál dost. Telegraficky řečeno: 1. Spočítat měsíční příjem při středním pracovním zatížení. 2. Odečíst nutné výdaje a malou rezervu. Tak se vypočte částka použitelná na splácení dluhů. 3. Seřadit věřitele podle naléhavosti a vypracovat splátkový kalendář. 4. Nechat si výpočet někým zkontrolovat 5. Oznámit věřitelům, kdy mohou čekat své peníze. Většinou na to věřitel přistoupí, protože nemá jinou možnost. 6. Splácet, obvykle pomalu, dlouho a vytrvale. Souběžně s tím je třeba léčit příčinu, tedy například patologické hráčství. „S dotyčným si sedneme a pomůžeme mu sepsat dluhy a plán jejich splácení,“ popisuje Frouzová. „O problému mluvíme a snažíme se, aby dotyčný získal náhled a informoval o svém problému blízké lidi s prosbou, aby mu už prostě nepůjčovali. Vedle toho se snažíme mluvit s ním o jeho celkovém finančním hospodaření a jeho představě, co si v tomto ohledu může a nemůže dovolit. Často je namístě psychoterapie, která zachytí jeho nereálné odhady svých možností.“
Zejména v dlouhodobém hledisku je pak důležitá kultivace vztahu k penězům u našich dětí. „Vyplatí se využívat k tomuto účelu kapesné moudré výše a jasného určení. Toto kapesné vyplácíme ve zřetelně stanovených termínech. Dítě ve středním školním věku pak již lze celkem snadno zasvětit i do struktury rodinných příjmů a výdajů. Občas přitom zjistíme, že jejich původní představy byly dost nereálné. Děti mají tendenci výrazně nadhodnocovat příjmovou a podhodnocovat výdajovou stránku.“ I u dětí existuje sociální srovnávání s vrstevníky. Zda mají kvalitnější oblečení, mobil empé trojku, zda byly na exotičtější dovolené a která rodina má prestižnější auto… Řešením podle Šmolky není ani plané poukazování na pomíjivost materiálních hodnot, ani sebemrskačská snaha povýšit rodinné příjmy tak, aby naše děcko vyšlo z podobného srovnávání se ctí. Pomoci může spíše nabídka zajímavých, na penězích méně závislých aktivit. A hlavně normální rodičovský zájem, projevující se nejen časem, který svým dětem věnujeme, ale i invencí, s níž k nim přistupujeme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2007