Zamyšlení nad knihou Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte

Žádná předchozí generace rodičů neměla k dispozici tolik informací o dětech jako ta dnešní. Když loni vyšla v češtině kniha amerického psychologa Davida Chamberlaina Fascinující mysl novorozeného dítěte, byla jsem na ni zvědavá. A natěšená.

Na velké otázky typu: „Je člověk ve své podstatě spíše dobrý, nebo spíše zlý?“ neexistují jednoduché odpovědi. Pokud ovšem jednoduchou odpověď předem známe a jsme o ní přesvědčeni, jistě nalezneme řadu důkazů, které nás v této víře utvrdí. Otázka „Jsou novorozenci inteligentní (vyspělí, vědomí)?“ je přesně tohoto typu. Můžeme jmenovat, co všechno novorozené děti ještě neumějí, co vše se budou muset naučit. A stejně tak můžeme žasnout, co již dovedou.

Vzpomínám na přednášku docenta Vladimíra Vondrejse, kterou jsem před lety vyslechla na Přírodovědecké fakultě. Líčil nám úžasné schopnosti jednobuněčných kvasinek, které mimo jiné komunikují, spolupracují, sbírají informace o okolním prostředí, pamatují si… Vondrejs svou přednášku zakončil slovy: „Kvasinka, milí přátelé, to je skoro člověk.“

Pamatujete si vlastní porod?

Zvědavě jsem tedy otevírala knihu autora, který je v oboru autoritou, je bývalým prezidentem Association for Prenatal and Perinatal Psychology and Health, přednášel ve 20 zemích a kniha byla přeložena do 14 jazyků. V průběhu čtení jsem však byla zklamaná. A naštvaná.

Nechci se vysmívat Chamberlainovi, a už vůbec ne novorozeným dětem. S autorem navíc sdílím názor, že si zaslouží respekt a citlivé zacházení. Praktiku oddělování matek a dětí po porodu považuji, stejně jako on, za psychofyzickou deprivaci a citové týrání žen i dětí. Necitlivé chování sester i lékařů k novorozencům nemá omluvu.

Pro tyto názory však nepotřebuji „důkazy“ novorozenecké paměti, inteligence a sebeuvědomování. Tím spíš, že se často o žádné skutečné důkazy nejedná. Respektive: autor plynule přechází mezi popisem reálných vědeckých poznatků ke studiím a výsledkům více či méně podezřelým a nepravděpodobným. Navíc neuvádí podstatné detaily výzkumů ani citace, takže jeho prameny povětšinou nelze dohledat.

Často trpí i logika. Autor například tvrdí, že děti si pamatují porod, a on dokonce vynalezl metodu, jež dokazuje věrohodnost těchto vzpomínek: srovnání vzpomínek matky a dítěte v hypnóze. Jenže ani absolutní shoda ve výpovědích není takovým důkazem. Dítě mohlo třeba slyšet matku o porodu vyprávět. Matka nemusí vědět, že ji dítě slyšelo, a dítě si nemusí uvědomovat, že jde o nepravou vzpomínku – známe přece fenomén falešných vzpomínek, jež mohou být až překvapivě komplexní.

O myšlení novorozenců Chamberlain píše: „Novorozené děti myslí hodně, prostřednictvím řeči i bez ní. Důkaz tohoto myšlení můžete zaregistrovat, když se vaše miminko po něčem natahuje, vysílá zvědavý pohled, mračí se nebo křičí na protest, vrní uspokojením nebo se zajíká vzrušením.“ Jenže to, že dítě křičí, vrní nebo se zajíká vzrušením, není důkazem myšlení. Navíc natahovat se po něčem jsem žádné novorozeně nikdy neviděla, autor má patrně na mysli dítě o pár měsíců starší. Pojmy novorozenec (0–1 měsíc) a kojenec (1–12 měsíců) ostatně používá prakticky synonymně.

Jedna paní povídala

Některé z příběhů, které autor vypráví, by se dobře vyjímaly v bulvárních časopisech, např.: „V anglickém Essexu navštívila jedna těhotná matka velmi hlasitý rockový koncert. Dítě ji kopalo tak silně, že přišla domů se zlomeným žebrem.“ Jiné zase na maminkovských fórech: „Anna si v kalendáři zaznamenávala teplotu a cyklus plodných a neplodných dnů. Jedné noci, poté, co se s manželem milovala, měla krátce před usnutím zřetelný dojem, že se s jejím tělem děje cosi spirituálního. Když se druhý den ráno vzbudila, prohlásila: ,Čekáme dítě.‘ Zakroužkovala si toto datum v kalendáři. Řekla, že tento pocit je jedinečný a jednoznačný. A ukázalo se, že byl správný.“ Anino vyprávění je pro Chamberlaina dokladem toho, že žena může cítit početí svého dítěte.

Vědomí, že se nacházím v ovulační fázi cyklu, spojené s představou armády spermií spěchajících k vajíčku jistě může vyvolat odpovídající pocity a následné přesvědčení. Nemají ovšem nic společného s tím, zda se skutečně něco takového děje. Kdyby Anna neotěhotněla, pravděpodobně by o svém pocitu nevyprávěla. A pokud přece ano, pan Chamberlain by o něm, domnívám se, nepsal.

Občas pak Chamberlain uvádí i údaje zcela mylné, například že spánkový lalok mozku je v době narození již plně myelinizován. Ve skutečnosti jde o proces, který pokračuje ještě řadu let po narození. „Pupeční šňůra spojuje izolovanou dělohu s okolním světem,“ píše autor. Jenže pupeční šňůra je celá v děloze – spojuje přece dítě s placentou. Ke konci knihy přechází Chamberlain již zcela do parapsychologie. Děti si podle něj vybavují nejen vzpomínky na porod a na svůj nitroděložní život, ale též na minulé životy. Jsou navíc schopny mimosmyslového vnímání. „Musíme být připraveni na prapodivné zprávy o novorozencích, kteří se vyjadřují slovy, zpívají jednoduché písně, usmívají se nebo se hlasitě smějí,“ píše autor.

Univerzita v děloze

Chamberlain nezůstává u tvrzení o vyspělosti a genialitě novorozenců. Nastávajícím rodičům doporučuje prenatální univerzitu, která prostřednictvím různých příruček a nahrávek slibuje zvyšovat IQ a další schopnosti (komunikaci, učení se jazyku atp.). To vše u dětí, které se ještě nenarodily. Děti, které projdou tímto výcvikem, prý dříve mluví, chovají se nezávisleji a dokážou se delší dobu soustředit.

John Medina, ředitel Mozkového centra pro aplikovaný výzkum učení na Seattle Pacific University, však na adresu prenatální univerzity a jejích výrobků říká: „Nikdy se neprokázalo žádným vědecky zodpovědným způsobem, že by jakýkoli komerční produkt jakkoli přispíval ke zlepšení výkonnosti mozku rozvíjejícího se plodu.“ Podle Mediny jde o podvodné vylákávání peněz z kapes nastávajících rodičů.

Nechci autorovi a jeho knize upírat přínosy. Myslím, že je dobré upozorňovat na schopnosti novorozenců a na jejich potřeby. Je prima šířit povědomí například o tom, že děti, které měly se svou matkou (nebo osobou, která ji zastupuje) v raném období vývoje dostatek kontaktu, jsou sebejistější, zdravější a mají v životě uspokojivější vztahy. A o tom, že rodiče, kteří byli se svými miminky v dostatečném kontaktu, projevují i později ve vztahu ke svým dětem větší jistotu, zájem a náklonnost. Myslím, že takové informace mohou rodiče povzbudit, aby se svými malými dětmi trávili více času, což je ku prospěchu všem.

V jistém smyslu lze pozitivně vnímat i popisy průběhu porodů odrostlými dětmi v hypnóze. Vedou čtenáře k tomu, aby se zamyslel, jak asi porod vnímá rodící se dítě, aby se snažil do něj vcítit. To nám může pomoci rozšířit naše obzory a stát se citlivějšími k průběhu porodu, k novorozencům i jejich matkám. Celkově však vnímám Chamberlainovu knížku negativně. A žasnu, že se publikaci plné chyb a zavádějících informací dostalo tolika výtisků a vydání. Jak je to možné?

Částečné vysvětlení vidím ve zcela oprávněné touze překonat necitlivé praktiky v porodnicích. A pak je tu lidská fascinace okultismem, všemi těmi šestými smysly, nadpřirozenými silami, telepatií, pamětí sahající do předchozích životů. Chamberlainova kniha si jistě i u nás najde své čtenáře. Není to však kniha psychologická, ale parapsychologická.

Literatura:

Chamberlain, D. (2013). Fascinující mysl novorozeného dítěte: Praha: Beta Books.