Iva Jungwirthová: Mezi školkou a pubertou. Výchova školáka

Portál, Praha 2013

 Při psaní knihy Zdravý rozum ve výchově mě inspirovali různí lidé. Jednou z nich byla dětská psycholožka Iva Jungwirthová. Její první kniha: Pohodoví rodiče – ­pohodové děti, i novinka Mezi školkou a pubertou jsou plné praktických rad, zajímavých příkladů ze života i rozumných úvah. Uvedu několik příkladů:

– „Důvěra je základní výchovný prostředek a nejlepší forma sebenaplňujícího proroctví.“

– „Používání trestů ve většině případů neprospívá našemu vztahu s dítětem. Přesto bych si netroufla tvrdit, že se jako rodiče dokážeme bez trestů plně obejít.“

– Pětiletému dítěti oblečení samozřejmě ještě připravujeme, v devíti letech už stačí zběžný pohled na dítě před odchodem do školy a případný věcný komentář, ne příkaz. Před nástupem puberty bychom měli na tuto oblast již zcela rezignovat, ušetříme si tím spoustu dohadů a konfrontací.“

– „Matka a otec nemusejí nutně mít na všechny výchovné otázky stejný pohled, ale měli by být schopni se shodnout na tom, která základní pravidla musí jejich dítě dodržovat a jaké základní požadavky na ně mají.“

– „Snažme se být k přátelům svých dětí otevření a přátelští. Čím větší zájem o ně budeme mít, tím lépe je budeme znát a důvěřovat jim.“

– „Děti, které se mohou pohybovat venku samy, samozřejmě v rozumný čas a za rozumně domluvených podmínek, jsou samostatnější, zodpovědnější, umějí reagovat na nečekané situace.“

– „Jakýkoli nátlak na dítě ve smyslu, co by ,mělo chtít dělat‘ a co by ho ,mělo bavit‘, pravděpodobně vytvoří ještě silnější protitlak a určité ustrnutí dítěte v pozicích, které jsou mnohdy extrémnější, než je jeho skutečný postoj, a které pak dítě nemůže bez ztráty sebeúcty opustit.“

– „Velkým rodičovským úkolem je přijímat své děti takové, jaké jsou, respektive dovolit jim hledat a nacházet vlastní cestu.“

Jungwirthová dává praktické rady o zapojení dítěte do chodu domácnosti, píše o kapesném, o výběru vhodných kroužků, o přístupu k nemocem a ke zlozvykům. Probírá školní zralost a připravenost, výběr školy, kontakt s učiteli, přístup ke školním povinnostem, ke známkám.

Shoduji se s názorem autorky, že při výchově dítěte čím dál méně záleží na výchově, zatímco se stále podstatnějším stává, jací jsme jako lidé. Nejvíce děti vychováváme vlastním příkladem. Tím, jak řešíme konflikty, jak se stavíme ke svým povinnostem, jak se vyrovnáváme s neúspěchem, do jaké míry ve vztahu k druhým potřebujeme něco předstírat, jak moc moralizujeme a jak se chováme, když nás nikdo nevidí. Neskrývejme proto své slabosti a nevylhávejme se z nich; děti o nich vědí mnohdy lépe než my sami. Raději děti upozorněme na reálné důsledky, které nám naše slabá místa přinášejí. Výborné samozřejmě je, když děti mohou pozorovat, jak se nám daří, co umíme a zvládáme. Nicméně: pozitivní vliv vlastního příkladu spolehlivě vymažeme, jakmile na něj začneme upozorňovat a dávat se dítěti za vzor.

Knihu lze doporučit rodičům i učitelům.