V minulém článku jsem se zamýšlela nad možností zakázat fyzické tresty zákonem. A že psychické tresty mohou být ještě horší. Co s tím? Je možné, abychom se při výchově obešli docela bez trestů? Domnívám se, že to lze, ale ne vždy, ne všude, ne u všech dětí, ne všemi rodiči a ne za všech podmínek.

Všímám si toho, že rodiče často trestají děti zbytečně, a někdy ve výsledku kontraproduktivně. Mnohdy je to z bezradnosti nebo nepochopení.

Uvedu několik příkladů, kdy bychom dítě trestat neměli, ačkoli to často děláme.

– Když starší kojenec, dejme tomu dítě devíti- deseti- jedenáctiměsíční, hází stále dokola věci na zem, není to proto, že by nás chtěl naštvat, neposlouchal atp., ale prostě proto, že zkoumá: fascinuje ho gravitační zákon, který právě objevuje. Na místě je to přijmout, počítat s tím. Mohu se rozhodnout, zda s ním tu hru chci hrát, nebo ne, ale ne ho za ni trestat.

– Když batole běhá kolem stolu, já mu to zakážu, a ono běhá dál, je to proto, že ještě nezvládne pochopit, co od něj chci, a zároveň překonat touhu běhat (viz článek Proč děti neposlouchají). Ani zde trest není na místě.

– Když starší dítě lže, měli bychom v prvé řadě přemýšlet: Proč to dělá? Bojí se naší reakce na pravdu? Nejsem moc přísný/á? Například u obětí šikany se běžně stává, že dítě evidentně “něco tají”, lže, a dokonce rodičům třeba krade peníze. O tom, že tak činí ze zoufalství, že je ve škole trápeno spolužáky a “tlačeno ke zdi”, vůbec nemusíme vědět.
Děti se často stydí či bojí říci, co se jim děje. Pokud je necitlivě potrestáme a zaútočíme na ně s výčitkami, dosáhneme tak akorát prohloubení pocitu oběti. Dítě se propadá do smutku a zoufalství o to víc, a může dojít až třeba k sebevražedným tendencím. Překonat stud a říci, co se mi děje, tomu, kdo mě trestá, může být nemožné.

– Dále bychom dítě neměli trestat za nepozornost, za chybu, která se zkrátka může stát: rozlitý čaj, špinavé triko a podobně. Představte si, že by ten čaj rozlila třeba vaše kamarádka. Potrestali byste ji? Ani dítě to neudělalo schválně a má právo na stejné ohledy.

– Neměli bychom dítě trestat, když se chová “nemožně” proto, že je unavené. Přetažené dítě se chová “příšerně”, protože se prostě neumí zklidnit. Jediné, co umí, je ventilovat nepohodu pláčem, křikem nebo řevem.

– Nikoho bychom neměli trestat za negativní pocity. Pocity každý má, jaké má. Nelze je zakázat, protože si je nelze poručit. Snažíme-li se o to, učíme dítě, aby k nám bylo neupřímné.

– Je též nesmyslné dítě trestat, když svého činu samo lituje (viz článek Jak se rodí svědomí).

Bez trestů to (ne)jde

Každý rodič je jiný. Někteří jsou impulzivnější, někteří intuitivnější, někteří přemýšlivější. Někteří měli sami štěstí na výchovu bez (nebo téměř bez) trestů, jiní byli “biti jako žito”. Vlastní výchova rodiče není omluvenkou: rodič, který byl týrán, nesmí týrat své dítě. Vychovávat bez trestů je však pro rodiče, kteří byli v dětství tvrdě trestáni za sebemenší prohřešek, výrazně těžší než pro rodiče vychovávané láskyplně a mírně.

Rozdíly jsou též v podmínkách: jinak se vychovává odpočatým rodičům, kteří nemusejí řešit problémy s financemi, bydlením a spoustou dalších věcí. Na své potomky mají dostatek času, pomoc od přátel a příbuzných. Zcela jiná je situace rodiče samoživitele, bez pomoci zvenčí.

Matka, která je na děti sama, od rána do večera v práci, a pak musí krom péče a výchovy stihnout nakoupit, navařit, uklidit, vyprat atd., vcelku logicky nachází mnohem obtížněji dostatek trpělivosti a času na to, aby se v problému dítěte dobře zorientovala, plně je pochopila a zareagovala tím nejlepším (a mnohdy energeticky náročnějším) způsobem.

Ze všeho nejvíce ovšem při odpovědi na naši otázku záleží na samotných dětech, na jejich chování. Některé děti jsou snadněji vychovatelné, s jinými je to obtížnější. Některé skutečně nemusejí být potrestány snad nikdy. U jiných se výchova bez trestů dost dobře neobejde: Když například starší dítě opakovaně odmítá podílet se na domácích pracích, je drzé a neplní ani své další povinnosti, rodiče mu zpravidla zkoušejí porozumět, zkoušejí mu domluvit. Pokud však vše selhává, je na místě trest.

Tresty by ovšem ve výchově měly být používány pouze, když jiné výchovné metody selhaly, jako nejzazší možnost. A měly by být přiměřené.

O tom, co je přiměřený a vhodný trest, zase příště.