Linda Syllaba a Daniela Gaigg: Máma v pohodě. Sebepéče pro hrdinky všedních dnů

Portál 2023

recenze vyšla v časopise Rodina a škola, listopad 2023

Do mé psychoterapeutické praxe přichází řada přetížených matek. Líčí mi, co vše pro své blízké dělají, a přitom se peskují, že nedělají dost: šidí práci, málo se věnují dětem, zanedbávají domácnost a na manžela už vůbec není čas. „A co děláte pro sebe? Kdo pečuje o vás?“ ptám se. Následuje obvykle ticho, někdy pláč. To už je dávno…

Jenže sebeobětování není nakonec dobré pro nikoho. Děti si vší té péče neváží; cítily by se lépe, kdyby se máma starala méně, ale zato by z ní vyzařovala radost ze života.

Občas mi klientky tvrdí, že o sebe pečují. Když se však doptávám na to, jak to vypadá, zjistím třeba, že když se manžel vrátí domů dříve, koupe děti a tak si mohou 20 minut zacvičit. Nebo že si každou středu večer zajdou s kamarádkami do cukrárny. Víc by se bály žádat (Co bych to byla za mámu, kdybych myslela na sebe!). Vedu tyto ženy k uvědomění, že svým dětem dennodenně zajišťují fyzický komfort, dostatek pohybu i sociálních kontaktů, dbají na to, aby se děti dostatečně a kvalitně vyspaly, aby vnímaly dostatek rodičovské lásky, aby se rozvíjely a cítily v bezpečí, aby se dobře bavily… To vše v míře pokud možno vrchovaté. A jim samotným by měly na veškerou péči o sebe samé stačit dvě hodiny ve středu? Ne, to opravdu nestačí. Sebepéči nezajistí posezení s kámoškami jednou za týden. Je třeba o sebe pečovat na každodenní bázi.

Pokud ve výše uvedených řádcích poznáváte něco svého, pak vám může Máma v pohodě pomoci ke změně. Je to zlehka psaná kniha, v níž se střídá teorie s osobními zkušenostmi a úvahami psycholožky a koučky Lindy a blogerky Daniely. Ke každému tématu dostanete pár otázek k zamyšlení (Jak a kdy se o sebe staráte? Jak se necháváte ostatními od sebepéče odradit?) i tipů, jak na to (Sebepečující aktivity si zapište do diáře. Mluvte samy se sebou přátelsky, jako byste hovořily k milé kamarádce.).

Autorky vycházejí z myšlenek a metodiky známého dánského pedagoga a rodinného terapeuta Jespera Juula, seznamují čtenářky s rizikem vyhoření, s tím, že je třeba umět požadavky druhých odmítat a bránit si své hranice. V několika drobných kapitolách informují o základech dobré životosprávy: zdravá strava, kvalitní spánek, dostatek pohybu… Najdeme zde dokonce recept na pomazánku a popis cvičení makko-ho podporujícího proudění energie čchi v meridiánech.

Publikace nenabízí žádná převratná zjištění ani analýzy výzkumů. Vlastně jsou to takové docela obyčejné zkušenosti a pravdy. Přesto může být užitečné se začíst. Ono totiž není vědět jako vědět. Důležité je se na základě vědění také rozhodnout a jednat. Najít způsob, kudy by to šlo. A právě k tomu mohou být nápady, tipy, úvahy a otázky Lindy s Danielou užitečné.

Sympatické je, že autorkám nejde o komerčně pojatou péči typu wellness víkendů. Nedostanete návody tipu: „Udělejte si radost — kupte si třeba kabelku.“ Linda s Danielou se zabývají vnitřním nastavením matek, jejich hodnotami, organizací všedních dnů a uspokojováním potřeb všech členů rodiny.

Spokojenost rodičů a dětí je totiž navzájem úzce propojená, potřeby všech jsou důležité a měly by být uspokojovány. V každém konkrétním okamžiku je přitom na místě posoudit, čí potřeba je v tu chvíli nejdůležitější, čí nejnaléhavější — a podle toho jednat. Abychom se přitom nedostaly do stresu z konfliktu potřeb, doporučují autorky prevenci: v ideálním případě by se nic důležitého nemělo stát naléhavým.

Někdy jsou nabízené rady jednoduché. Jenže, co se hezky řekne, často se hůř provádí: např.: „Naučte se snášet, že někdo jiný je (kvůli vám) nespokojený.“ Přesto je dobré si to uvědomit — už to, že pochopíme potřebu změny a přijmeme myšlenku, že toho je možné dosáhnout, nás nasměruje a dodá naději.

Pár postřehů, myšlenek a rad z knihy:

— Nadávání dětem a dohadování s nimi téměř vždy pramení ze stresu.

— Není ostuda přiznat, že „normální všední den“ je náročný.

— Po protancované noci je člověk unavený jinak, než po noci probdělé s nemocným dítětem.

— Děti potřebují naši lásku a pozornost. Ale ne neustále, hned a pokaždé.

— Hodí se rozlišovat mezi přáním a potřebou, u sebe i u dítěte.

— I ta nejdelší cesta začíná prvním krůčkem.

— Důležitou součástí sebepéče je zpomalení.

— Ostatní se o vás nebudou nikdy starat tak, jak to potřebujete. Také to není jejich úkol, ale váš. Jste dospělé.

— Když víte, jaké palivo potřebujete, následuje druhý krok, tedy najít vhodné čerpací stanice a cíleně k nim zajíždět.

— Rozdělte se o zodpovědnost s manželem, a úměrně vývoji dětí předávejte zodpovědnost i jim.

Klientky, s nimiž pracuji na rozvoji sebepéče, překvapeně zjišťují, že se spolu s nimi radostnějšími stávají i další členové rodiny. Dokud se mámy snažily o štěstí všech ostatních a zapomínaly na sebe, nebyl šťastný nikdo. A najednou, když máma dbá na sebe, jen tak mimochodem zjišťuje, že děti méně kňourají a častěji se smějí, a manžel už tolik nebrblá. Říkávám, že máma je emočním srdcem rodiny. Mámy, nezapomínejte na sebe!

Pavla Koucká