S Beníčkem ráno na injekci, pak procházka v parku, koupit něco na zub… mnozí pejsánkové si žijí vskutku královsky. Jejich stíny – zvířata ve velkochovech – naopak můžeme přirovnat ke galejníkům. Otročí lidé zvířatům, nebo ona jim? Kdo je miláček a kdo je otrok?

Jako obvykle sedí paní Květa ve svém oblíbeném ušáku s Lízinkou na klíně. Dnes je však Květa zamyšlená a smutná. Dopoledne byla s Lízinkou u lékaře a už ví, že žádná operace Lízinčino nemocné srdíčko neuzdraví. Přesto může být veterinární medicíně vděčná, nebýt jí, Lízinka by zde už dávno nebyla. Lékaři Lízince odoperovali kýlu, spravili zlomenou packu, vyléčili několik kožních onemocnění a pomocí léků na nemocné srdíčko prodloužili její život o několik let.
České domácnosti zpestřují kočičky, činčily, fretky, morčata, křečci a další zvířátka. Nejoblíbenější jsou přitom od nepaměti psi. Češi jsou velkými milovníky psů i v evropském měřítku. Nějakého hafana či alespoň pejsánka vlastní celých 41 % domácností (ve Francii je to 38 %, ve Švýcarsku pouze 10 %). Jenom v Praze žije ke 150 tisícům psů, celkem v Čechách 1,7 milionu. Počet koček je odhadován na něco přes milion. Jedním z odvětví, které z této obliby roste, je veterinární medicína. Důchodkyně Květa například za péči o Lízinku zaplatila celkově přes dvacet tisíc korun. Od revoluce v osmdesátém devátém prošlo celé odvětví bouřlivým rozvojem. Vznikly nové kliniky, ordinace nakoupily moderní vybavení, mnoho zvěrolékařů absolvovalo stáže v zahraničí a specializovalo se v různých oborech (kardiolog, neurolog, ortoped, zubař…). Veterináři často vyprávějí dojemné historky o lidech, kteří obětují desítky tisíc korun za operaci svého psa. Někdy jde o jejich životní úspory. Dá se tedy říci, že dnešní člověk je milovníkem zvířat? Tak jednoduché to bohužel není. Podívejme se třeba na motivaci chovatelů.
Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá, říká se a kus pravdy na tom určitě je. Pro řadu osamělých lidí je důležitá fyzická blízkost teplokrevného tvora – možnost pohladit si svou kočku, psa či třeba králíka. Poněkud jinou skupinou jsou chovatelé zvířat exotických a člověku méně blízkých: například plazů, pavouků, ryb či tropického hmyzu. S pavoukem, marná sláva, přátelský vztah nenavážete. Zde do hry vstupuje fascinace přírodou, touha být něčím zvláštní, estetika (akvaristé), překonání překážek (například rozmnožit vzácného leguána).

Přítel člověka
Jakkoli lidé chovají hluboké city i třeba ke kočkám či koním, jediné zvíře, které se s člověkem dokáže přátelit a obdivovat ho, je pes. Všechny ostatní druhy, které člověk domestikoval, ať už pro potravu, jízdu, jako dekorativní zvířata nebo kvůli mazlení, se styku s lidmi prostě přizpůsobily. Pracují pro člověka kvůli potravě anebo proto, aby se vyhnuly trestu. Pes se však dokáže „přetrhnout“, jen aby udělal svému lidskému pánovi radost.
Osamělým lidem nahrazuje pes kamaráda, životního druha či dítě. Mimochodem: všimli jste si, jak nápadně se některá „polštářová“ plemena podobají malým dětem? Hravé chování, velikost miminka, zkrácený čenich, oči posunuté dopředu… kdo by se o takového psíka nepostaral. Vedle vlastního vztahu však péče o psa umožňuje i kontakt s dalšími lidmi – setkávání se sousedy, známosti mezi pejskaři a podobně.
Jitka s Filipem si nedlouho po svatbě pořídili roztomilého jezevčíka Puldu. Rodiče to nesli nelibě: domnívali se totiž, že pejsek mladým nahradí dítě a oni se vnoučat nedočkají. Uklidnili se až když se po třech letech narodil Tomášek. Jitka se pak svěřila, že pro ně Pulda znamenal jakousi zkoušku. „I když jsme věděli, že se máme rádi a chceme spolu žít, nebyli jsme si jistí, zda zvládneme společnou povinnost o někoho pečovat. Pulda nám dodal odvahu.“ Pes tedy nemusí být pouze náhražkou chybějících či nefunkčních vztahů s lidmi. Podobně jako se rozhodli Jitka s Filipem jedná více mladých párů a někteří rodiče zase kupují pejska svým potomkům, aby je naučili zodpovědnosti. Časem zvíře často pověsí na krk hodným babičkám, dědečkům či tetičkám. Zmiňme ještě psa jako parťáka v práci policistů, celníků, myslivců, psy hledající nezvěstné osoby, ukryté drogy, či zachraňující tonoucí. Dále existují psi vodící a všelijak jinak pomáhající. Speciálně vycvičení psi například dokážou rozpoznat blížící se epileptický záchvat majitele, případně zakročit při již probíhajícím záchvatu. Nejmasovějším povoláním psa je ovšem skutečně společník.
Pravdou ovšem je, že stejně tak, jako psi mnoha lidem pomáhají, způsobují řadu problémů v občanském soužití. Sousedy obtěžují štěkotem či vytím a městské parky znečišťují exkrementy. Řada lidí se psů bojí. A popravdě: jakkoli mám psy ráda, kolorit české vesnice, kde nemůžete projít ulicí aniž byste byli provázeni zuřivým štěkotem, opravdu nemusím. Vinit psy by však bylo liché. Ti nemohou ani za svou výchovu, ani za svou přirozenost. Vše záleží na ohleduplnosti majitelů, na zákonech, nařízeních a vyhláškách, jakož i na jejich dodržování. Například zákaz volného pobíhání psů je k ničemu, když jej pejskaři nedodržují a strážníci jeho porušování tolerují.

Jak se žije slepici
Vzpomínám na jedno etické dilema, které jsem řešila před lety. Zastavili mě tehdy na ulici mladí lidé sbírající podpisy na petici za zlepšení životního komfortu slepic. Jak chvályhodné, řekla jsem si a začala vytahovat tužku. Zarazila jsem se však, když jsem zjistila podstatu onoho komfortu: zvětšení plochy na jednu slepici z tehdejších 450 cm2 na 550 cm2. Dodám jen, že plocha papíru velikosti A4 je cca 620 cm2. Ač se domnívám, že malý ústupek je lepší než žádný, tu petici jsem prostě nemohla podepsat.
Bateriová klec o ploše 2200 cm2, v níž je nacpáno po čtyřech nosnicích, jim neumožňuje ani tak základní aktivity jako je protahování končetin či hrabání, nemluvě o mávání křídly. Přesto klece mají své výhody – a to i z hlediska slepic. Zkusme se vcítit do psychiky slepice, původem kura bankivského. Předci dnešních slepic žili v asijské džungli ve skupinách zhruba šesti slepic a jednoho kohouta: přes den ukryti pod keři kvůli ochraně před dravými ptáky; v noci hřadujíce ve větvoví, aby unikli útokům ze země. Strategie přežití těchto téměř nelétavých a zranitelných ptáků zahrnovala i emoci strachu.
Když je 2000 nosnic v takzvaném volném výběhu, chovají se spíš jako nebezpečná masa než jako sociální skupina. Nedovedou se přizpůsobit přehuštění a anonymitě, takže se objevuje vzájemné vyklovávání peří přerůstající až do kanibalismu. Navíc náhlé ohrožení, například přílet dravce nebo třeba i horkovzdušného balónu, dokáže způsobit naprostou paniku: dvě tisícovky ptáků se najednou vrhnou ke dvaceti průlezům, aby se dostali zpátky dovnitř. Problémem tu není strach (který je pro slepici vlastně velmi užitečný), ale ztráta kontroly. „Viděl jsem farmy nosnic s venkovními výběhy, ve kterých se víc než polovina slepic dřív nebo později rozhodla nechodit ven vůbec. Kdyby to byli lidé, řekli bychom, že se u nich vyvinula agorafobie,“ uvádí John Webster, profesor chovu hospodářských zvířat na Univerzitě v Bristolu.
Chceme-li tedy chovat slepice komerčně, nemají zřejmě klece alternativu. Nicméně: není klec jako klec. Podíváme-li se na výzkumy, zjistíme, že z prostorového hlediska stačí slepicím k uskutečnění většiny takzvaných komfortních aktivit plocha asi 1400 cm2. A když se etologové zeptali samotných slepic, zjistili, že jsou ochotny k dokonce ještě větším kompromisům: mohly-li si nosnice zvětšit plochu prací, pracovaly, dokud nedosáhly plochy 900 cm2, pak již většinou pracovat přestávaly. Zdá se, že naše upnutost na prostor je též značně antropomorfická. Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. Větší a obohacené klece by jejich životní komfort jistě zlepšily.
Podobně jako slípky bych mohla pokračovat i dalšími továrnami na živočišné výrobky. Nechci se však již více o utrpení zvířat rozepisovat. Zajímá mě, jaké obranné mechanismy lidé používají, aby se mohli cítit jako milovníci zvířat či morální osobnosti a přitom se cpát třeba zrovna slepičím masem.

Stíny našich talířů
Představte si, že jste vědec zkoumající zpracování vizuální informace v mozku primátů. Letáky v poštovních schránkách vašich sousedů však líčí situaci poněkud jinak: sdělují, že pácháte zvěrstva. Dav lidí s megafony demonstruje pod vašimi okny, kolegovi byla doručena bomba. Do médií se dostaly fotografie zobrazující zvířata zkroucená bolestí – prý jde o záznam vašich experimentů. Jak vám je? Tento příběh zažil Dario Ringach z Kalifornské univerzity v Los Angels. Jak upozornil šéfredaktor časopisu Science Donald Kennedy, doktor Ringarch po čtyřech letech zápasu s Ligou za osvobození zvířat (Animal Liberation Front) svého výzkumu zanechal. Začal se bát o vlastní život.
V Čechách nedosahuje razance ochranářů takových rozměrů, přesto vědcům bádání komplikují, nehledě na to, že pro samotná zvířata může být jejich snaha i kontraproduktivní. Před několika lety v zimě například pronikli „ochránci“ zvířat do sklepení pražské Přírodovědecké fakulty a v záchvatu záchranářského rozpoložení vypustili „na svobodu“ pokusné hlodavce. Myšky zhýčkané dvacetistupňovým standardem hodiny a možná i dny krutě hynuly na podchlazení.
Průměrný Čech spotřebuje během svého života zhruba téměř tisícovku kusů drůbeže, 62 prasat, jednoho až dva býky přes 18 000 vajíček a mléčné výrobky odpovídající 170 hektolitrů mléka. Pro srovnání: počet myší obětovaných na jednoho Brita ve vědeckých pokusech, se rovná dvěma, a standardy nakládání s laboratorními zvířaty jsou v mnohém daleko přísnější než u zvířat ve velkochovech. Čím to, že relativně malé množství laboratorních zvířat vzbuzuje tolik emocí? Domnívám se, že příčinou je do značné míry obranný mechanismus zvaný projekce. To, co si nechceme připustit u sebe, vyčítáme svému okolí. Koupí masa z velkochovů se na trápení zvířat podílíme, neboť „trapičům“ za jejich práci platíme. Jenže připustili-li bychom, že zvířata de facto my sami trápíme, narušili bychom si obraz sebe sama coby morálně vyspělého jedince. Tušíme tedy, že se zvířatům děje něco nekalého, ale chceme si zachovat dobrý sebeobraz. A tak za trápení zvířat obviníme někoho jiného. My sami vědci nejsme, a tak se můžeme bez obav rozhořčovat nad krutostí zkoušení léků na zvířatech. Domýšlení důsledků takovýchto řečí nutností zkoušení preparátů na lidech není nutné ani žádoucí. Dále se lidé brání přijmout vinu jejím popřením či bagatelizací (Já přece nikomu neubližuji, to ti, co zvířata chovají / kdo dělají zákony.); racionalizací (Dělají to všichni, když já přestanu, nic se nestane; Nemám jinou možnost, děti bílkoviny potřebují a ,bio‘ je drahé.); odčiněním (Dělám tolik dobrého, tak se tady můžu chovat trošku neeticky). Obranné mechanismy ega jsou dokonce tak silné, že se ti, kdož se na tom s ostatními nehodlají podílet – vegetariáni či vegané – leckdy setkávají s posměchem, ba dokonce lze slyšet i hlasy nazývající je ekoteroristy. Jak se říká: nejlepší obranou je útok. Co na tom, že obviňuji za něco, co dotyčný nepáchá.
Mnozí pak v potřebě dokázat okolí svou lásku ke zvířatům potažmo dobročinnost přehánějí náklonnost k domácímu mazlíčkovi: Jak já bych mohl trápit zvířata, vždyť jsem milovníkem psů! Blahobyt svého hafana pak dotyčný samozřejmě zajišťuje spotřebou značného množství masa z velkochovu.
„Och, jak jsme pokrytečtí! Zlatá byla doba, kdy každý o kravku svou pečoval,“ můžete si pomyslet. Bylo to však skutečně tak?

Blahořečme ledničkám
Jenže se skoro zdá, že onu dichotomii zvířat milovaných a nenáviděných, dobrých a zlých či užitečných a škodlivých mají snad všechny kultury. Různé přírodní národy například ponechávaly (nemajíce ledniček) ulovená zvířata po dlouhé dny svázaná či zlomeninami znehybněná (Komárek, 2003). Ti samí „divoši“ přitom hýčkali své domácí mazlíčky, jež milovali, opečovávali a i v nouzi se s nimi dělili o potravu. Podobně ve starém Římě bylo město na jedné straně plné luxusních psíků, papoušků a opiček, na straně druhé stála krutost štvanic na divou zvěř, jež pořádali pro pobavení v cirku.
Nejiná bývala situace na českém venkově: zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen a skládaly se o něm písně, vlk, liška či netopýr byli nenáviděni a nemilosrdně hubeni.
„Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi, a vice versa,“ říkávají ochránci zvířat. Do jisté míry přitom mají pravdu, avšak souvislost těchto vztahů není zdaleka jednoznačná a výjimek je dost. Nejčastěji se uvádí příklad nacistického Německa: velmi přísný zákon na ochranu zvířat byl v zásadě dodržován, Hitler miloval psy, Himmler okrasnou drůbež. Řada militantních ochránců zvířat jsou pak lidé s poruchami osobnosti. Zde je však již otázkou, do jaké míry řídí činnost těchto osob skutečná láska ke zvířatům a do jaké jiné motivy a cíle, například snaha zviditelnit se, odčinit dřívější hříchy.
Středověcí Evropané viděli ve zvířatech subjekty nadané jak právy, tak odpovědností. „Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého tmářství, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně, jako sobě rovné, a korektně s nimi jednat,“ vysvětluje Komárek a uvádí příklad jednoho takového soudního procesu, kdy byly myši regulérně (byť v nepřítomnosti) souzeny, měly svého obhájce, a rozsudek jim byl oznámen vyvěšením na „černém prkně“ soudu. Zněl, že mají do 14 dnů opustit pole a louky určitého panství, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat.
Domnívám se, že k jistému pokroku v našem vztahu ke zvířatům přece došlo. Rodiče například již nepovolují dětem „zábavu“ sestávající z trápení zvířátek. Taktéž stoupá naše znalost „němých tváří“. Nedomníváme se již, že jde o stroje, ani že zvířata chápou lidské zákony. Veliký pokrok pak v posledních letech udělaly zoologické zahrady. Socioložka Tereza Pospíšilová, která se zoologickým zahradám věnovala ve své diplomové práci, to shrnuje následovně: „Z přehlídky kuriozit se zoologické zahrady profilují jako instituce, které se primárně zabývají ochranou ohrožených druhů a vzděláváním. Zábavní moment z jejich pojetí nezmizel, spíše je posilován ve formě technicky a finančně náročných expozic. Zvířata již nejsou stresována v malých klecích, jejich výběhy se snaží imitovat přirozené prostředí.“ A to přináší prospěch oběma stranám: zvířatům i návštěvníkům. I oni se raději dívají na spokojené, přirozeně se chovající zvíře v trávě u zurčícího potůčku než na stresovanou chudinku mezi betonem a mřížemi. A dokáží pochopit i to, že jim toto zvíře není k dispozici kdykoli.
Určité nebezpečí vidím ve stále větší odtrženosti „výroby živočišných produktů“ od citů spotřebitelů. Dříve děcka poplácávala svého Pašíka po zádech, sledovala jak roste, kolik péče mu rodiče věnují. Dnes jejich rodiče kupují maso v supermarketu. A například manželé Petra a Luděk skutečnost, že maso na talíři pochází ze zvířete, svým dětem pečlivě tají. Bojí se, že by to citlivou duši jejich dětí zranilo. Podobně se nedávno svěřila kamarádka Gábina, jak neestetické jí připadá syrové maso v obchodech. Podle ní by se mělo prodávat v neprůhledných obalech, aby neuráželo vkus dětí a vůbec všech, kteří je nepřipravují. Podotýkám, že Gábina není vegetariánka.

Pavla Koucká

***

/ Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Značně antropomorfická je například naše představa o důležitosti prostoru. Etologové zjistili, že nosnice více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. /

/ Kočky mohou zlobit, psi nesmějí /

James Serpell z Pensylvánské univerzity zjišťoval souvislost mezi silou vazby majitele ke svému zvířeti a chováním tohoto zvířete. Obojí zjišťoval pomocí dotazníků zaslaných vlastníkům psů a koček rok poté, co si svého mazlíčka odvezli z útulku domů. Z odpovědí vlastníků psů vyplynulo, že jejich vztah ke zvířeti je lepší, pokud jsou spokojeni s jeho chováním. U majitelů koček se takový vztah neukázal. Je možné, že majitelé psů mají vzhledem k očekávané vyšší poslušnosti psů na své svěřence vyšší nároky. Dalším vysvětlením může být, že vzhledem k vyšším nárokům psů na pozornost a péči svých majitelů přinášejí zvláštnosti v jejich chování více problémů než u koček.
Serpell, 1996

/ Psi by volili extraverty /

Lieta Marinelli se svými kolegyněmi z univerzity v italské Padově zaměřila svou pozornost na souvislost množství emocionálních vazeb majitele a kvalita života jeho psa. Zjistila, že obě hodnoty pozitivně korelují. Jinými slovy: psi se mají lépe u extravertně založených lidí s množstvím sociálních vazeb.
Marinelli, 2007

Literatura:

Komárek, S. (2003). Němé tváře. Ochrana podle stupně podobnosti s člověkem. Vesmír 82 (2) 89-93.

Marinelli, L., Adamelli, S., Normando, S., Bono, G. (2007). Quality of life of the pet dog: Influence of owner and dog‘s characteristics. Applied Animal Behaviour Science.

Serpell, James, A. (1996). Evidence for an association between pet behavior and owner attachment levels. Applied Animal Behaviour Science 47, 49-60.

Webster, J. (1999). Welfare: životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji. Praha: Nadace na ochranu zvířat.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2007