Rodičovská dovolená do dvou až čtyř let věku dítěte je privilegium, které ve většině zemí není, a nebývalo ani dřív. Matky malých dětí tedy vzácně nemusejí pracovat, přesto si však stěžují na únavu a vyčerpání. Čím to? Proč je dnes péče o kojence a batole tak náročná?

„Já ti už vůbec nemůžu. Celý den za ním pořád běhám, rovnám co rozhází, vysvětluju, hubuju… Večer padám únavou. Usínám snad ještě dřív, než dopadnu do postele,“ stěžovala si onehdá na hřišti jedna maminka. Ostatní přítomné přikyvovaly a líčily podobné zkušenosti. A nebyl důvod jim nevěřit: vyprávění bylo často přerušováno právě běháním za batoletem, vysvětlováním a hubováním. Dodejme ještě, že ani jedna z dotyčných nepracuje a k většině z nich chodí „paní na úklid“.

I já sama, když večer uložím dcerku a sedám k počítači, občas jen unaveně juknu na mail a padám do postele. Někdy ani nepočkám, než přijde muž. A přemýšlím, jak to matky dělaly dřív.

Vesnické ženy pracovaly na poli až do porodu a brzy po něm. K péči o kojence či batole zvládaly obstarávat zvířata, pečovat o starší děti a samozřejmě vařit a prát (bez pračky!). U přírodních národů se ženy s dětmi běžně věnují sbírání plodů. A v Africe je prý úspěšná kombinace práce s mateřskou rolí pramenem ženské hrdosti. Přesto zdejší ženy nepůsobí uštvaně. Na tom se shodují prakticky všichni, kdo černý kontinent navštívili. Tak proč to ksakru nezvládáme i my? Proč se nám zdá péče o malé dítě tak náročná?

Mé nešťastné miminko

Hodně se dnes hovoří o přirozeném porodu, a myslím, že je to dobře. Diskuse přichází po desítkách let, kdy se porod institucionalizoval a medicinalizoval. Důvodům, proč tomu tak bylo, jsme se věnovali, a budeme věnovat jinde. Zde jen připomeňme, že tato změna měla neblahý vliv na přirozené mateřské instinkty, na navázání vztahu matka-dítě. Ještě dnes, kdy už se věci mění k lepšímu, se často stane, že vše neproběhne, jak má, což se odrazí v problémech s kojením, s porozuměním děťátku a samozřejmě ve zvládání péče o ně. Rozcitlivělá šestinedělka pak má dojem, že péči o dítě nezvládá. Typickou zkušenost uvádím v rámečku. Zde jen dodám, že císařský řez samozřejmě automaticky neznamená problémy a i matky, které z jakýchkoli důvodů nemohly být v prvních dnech se svými dětmi, k nim cestu našly, jen to někdy trvalo déle a cesta nebyla jednoduchá.

Druhá fáze nezvládání

„Kojenecké období jsem si užívala, kojení šlo hladce, připadalo mi, že člověk popadl dvě plínky a kočár a mohl jít, kam chtěl. Když malá spala, dokončovala jsem překlad, u kojení se mi skvěle četlo. Když jsem chtěla pokecat, uspala jsem dítě, zapnula baby alarm a šla na kafe k sousedům, případně se někdo přiřítil k nám. Připadalo mi to pohodové,“ napsala jedna maminka v internetové diskusi. Pak však dodává: „S batoletem to bylo horší: sedět na hřišti a ostražitě sledovat, co dělá dítě, mě fakt nebavilo, a člověk se nesměl začíst, to by pak dítě nenašel!“

I ženy, které prožívaly obtížné šestinedělí, se většinou zhruba po čtvrt roce od porodu mění na šťastné maminky a život na mateřské si užívají jako překladatelka z předchozího odstavce. Odpoledne je potkáváte s kočárkem v parku, povídají s kamarádkami nebo sedí na lavičce s knihou. Už se se svým děťátkem sžily, naučily se mu rozumět, našli si společný rytmus. Už rozeznávají různé druhy pláče a jejich maličké je nechá i vyspat. Tříměsíční dítě komunikuje, směje se a začíná si hrát. Je s ním legrace. Jde o jedno z nejkrásnějších mateřských období.

Těžší to pak zase začíná být ve starším kojeneckém věku, kdy se dítě už samo pohybuje po bytě, a musíte ho víc hlídat. Batole se pak naučí i dost rychle běhat a navíc s oblibou prosazuje vlastní vůli – často chce z principu cokoli jiného, než rodič. A tady nastává další obtížná fáze, kdy bývají vyčerpané prakticky všechny maminky – jak ilustruje skupinka z úvodu článku.

Výchova v roce 1810

Proč to tak je? Proč nás batole tak vyčerpává, když je s přehledem zvládaly ženy dřív, a zvládají je i matky v jiných kulturách? Zkusme se vžít do dítěte pracující matky dříve a dnes, třeba to tak pochopíme.

Představte si, že se píše řekněme rok 1810, vám je rok a půl a máma denně dře na poli. Pochopitelně vás bere s sebou a vy na ni dlouhé hodiny čekáte. Vlastně to ale jako čekání neprožíváte, prostě jste tam, kde je máma a máte se na co koukat: díváte se, jak pracuje a taky pozorujete okolí. Navíc tam máma není sama, pracuje společně s dalšími ženami, jste ve společnosti jejich dětí, hrajete si. Tu a tam proběhne kolem kočka, ptáci zpívají, v koruně kaštanu, pod kterým trůníte, ševelí vítr. A ženy si při práci zpívají, povídají, smějí se, tu a tam se některá přidruží k dětem. Při svačině pak přijde máma: jíte, mazlíte se, povídáte. Vlastně je to príma den, i když se vám máma řadu hodin nevěnovala.

Nechci si hrát sám!

A teď si představte, že vám je opět rok a půl a máma potřebuje pracovat. Píše se ale rok 2010 a máma pracuje na počítači. Sedíte s ní v místnosti, je ticho a nic se nehýbe. Kolem vás je sice spousta hraček, ale vy si přece nechcete hrát sám! Hledíte na mámina záda a začnete se dožadovat pozornosti. Chvíli nic. Zesílíte. Máma vás pohladí: „však si hraj, broučku, na: tady máš knížku se zvířátky.“ A obrátí zrak zpět k obrazovce. Po půl minutě začínáte kňučet. Když máma nic, přibatolíte se k ní, zkoušíte jí vylézt na klín. Chcete se podívat, na co na tom monitoru kouká, však je to asi to nejzajímavější v místnosti, když tomu věnuje tolik pozornosti. Máma vás ale už okřikne a posílá zpět k hračkám. Cítíte se sám a odmítnutý. Brečíte. Máma se o deset minut snažila pracovat, a oba jste vyřízení.

Klíčem k vyčerpání dnešních matek je tedy způsob života a charakter práce. Aby se dítě rozvíjelo (rozumově, motoricky emočně i sociálně), potřebuje podněty. S matkou v pralese či na statku je přirozeně má, a ona se mu většinu času nemusí speciálně věnovat. Sbírání plodů, práce na poli i péče o zvířata se děje venku, navíc většinou kolektivně. Dítě – zprvu většinou v šátku na těle matky, později někde poblíž – tak přirozeně dostává spoustu vzruchů: matka se hýbe a ono různé věci vidí. Není samo.

Když jsme však dnes s dítětem samy, a to většinou v interiéru domova, musíme se mu věnovat o to víc, nahradit podněty, kterých se mu přirozeně dostávalo jen tak, mimochodem. A tu se stává péče o dítě skutečně náročnou.

Když vychovává celá vesnice

Africké přísloví říká jasně: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.” A jsme u základního rozdílu: nejen, že africké matky netráví pracovní i mimopracovní čas se svými dětmi samy, ale výchova je i brána jako kolektivní záležitost. Na matku tak není naloženo neúnosné břímě kompletní zodpovědnosti za výchovu potomků. Tu přejímá celá vesnice, a to bez jakékoli organizace a plánování.

Na ekofestivalu ve slovenském Šamoríně jsem vloni navštívila přednášku J. R. Shepperda o výchově v jiných kulturách. Etnolog Shepperd tráví mnoho času v Africe, kde žije s původními obyvateli. Na otázku, kolik má dětí, pan Shepperd odpověděl, že biologicky tři. Prakticky je ale rodičem každého dítěte, které je v jeho přítomnosti. Celý jeho kmen to tak má, a u jiných přirozeně žijících kmenů je to stejné. Všichni dospělí (a dokonce i starší děti) se chovají jako rodiče k jakémukoli dítěti z kmene, které je v jejich přítomnosti. Dávají pozor, aby se mu něco nestalo, v případě potřeby je nakrmí, dají mu napít, poučí, pomohou. Dítě se tak může po vesnici pohybovat bez obav. Všichni je znají, všichni pomohou. A matka může své dítě s klidem pustit z dozoru.

Jak si mateřství ulehčit

– Nesvazujte se tím, co se má a musí. Malému dítěti je úplně jedno, zda má na sobě pokecané a párající se tričko po sousedovic raubířích nebo čisťonkou nažehlenou košilku, kterou jste sama vyšívala. Převlékáte-li je několikrát denně do čistého a nažehleného, jde o vaši potřebu, nikoli o blaho dítěte. (I když obzvláště v menších sídlech bývá těžké vzdorovat, slýcháte-li denně: „A co tomu řeknou lidi!?“)

– Nebuďte přehnaně ochranitelská, ostatně je to často kontraproduktivní. Dosud jsem viděla jediný opravdu ošklivý pád dítěte na schodech, a to tehdy, když se za ním starostlivá matka hnala, aby je ochránila. Dítě spadlo, chtějíce jí utéci.

– Nedělejte si to těžší. Není nutné pro dítě speciálně vyvářet. Většinou bohatě stačí, modifikujete-li maličko svoji stravu, například budete méně solit. Dítě navíc prostě nemusí dostat vše.

– Přijměte pomoc. Pokud vám někdo blízký nabídne, že dítě pohlídá či vám s něčím pomůže, proč toho nevyužít? A proč si občas sama o pomoc neříci?

– Choďte ven. Do parku, do lesa, do heren, po návštěvách… Všude, kde jsou další lidé, kde se něco hýbe, se vaše maličké zabaví bez vaší aktivní snahy a vy si odpočinete.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, září 2010