Proč se nám některá myšlenka honí hlavou a ne a ne ji opustit? Proč věříme tomu, čemu věříme? A jak to, že jedna módní vlna střídá druhou? Neobvyklý pohled na zmíněné fenomény přináší teorie memů.

„Jednou jsem si povídal s kolegou, vedle něhož jsem čekal na oběd v menze… sledoval mě stále pobavenějším pohledem a vtom se mě zeptal:,Nemluvil jsi zrovna s Peterem Brunetem?‘ Uhodl to… právě jsem se přiřítil z konzultace v jeho kabinetu.“ svěřuje se Richard Dawkins v předmluvě knihy Teorie memů Susane Blackmoreové. Kolega na to přišel jednoduše: Dawkins nejen že vyjadřoval stejné názory jako Brunet, ale pochytil i jeho přízvuk. Jistě jste si i vy někdy uvědomili, jak jiní lidé přejímají vaše názory, postoje či gesta a jak na druhé straně zase vy napodobujete je.
Zřejmě mi stačí napsat: Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas… a nejspíš už si v duchu píseň pobrukujete. Některým z vás se možná bude honit hlavou ještě za chvíli, kdy už se budete chtít soustředit na něco jiného. Třeba vás bude dokonce rozčilovat, ale nějak jí nedokážete poručit, aby opustila prostor vaší mysli. Některé popěvky, stejně tak jako myšlenky či módní trendy, jsou prostě obzvlášť nakažlivé a invazivní.
Teorie memů chápe myšlenky, melodie, obrazy či gesta jako svébytné kulturní jednotky, memy, mezi nimiž zuří konkurenční zápas o vaši pozornost. Jedná se o opačný pohled než jsme zvyklí: memy jsou tím, oč jde; nikoli člověk. Memy se přitom šíří mezi lidmi, aniž by rozlišovaly, zda jsou pro nás výhodné, neutrální nebo dokonce škodlivé. Nový objev nebo vynález se může šířit, neboť je užitečný a písně si pobrukujeme převážně proto, že se nám líbí. Šíří se ale i memy, které jsou prokazatelně škodlivé – například mem pro kouření zcela jistě poškozuje zdraví a zkracuje život svých nositelů. Přesto mládež imituje své kouřící vzory. A dokonce bývá napodobováno i tak destruktivní chování k sobě samému, jako je sebevražda.

Zuřivý pes na řetězu

Přestaňte teď chvíli číst a zkuste na nic nemyslet. Nejspíš se vám to nebude moc dařit: jedna myšlenka střídá druhou. „Všechny ty neodbytné myšlenky jsou memy.,Vám‘ se je nemůže podařit umlčet. Dokonce jim ani nemůžete přikázat, aby zpomalily tempo… Jako by měly samostatný život, a dokonce i jakousi moc. Proč?“ ptá se sugestivně Susan Blackmoreová ve své knize. – Memy totiž ovládají naši mysl. To, co považujeme za sebe samé, je jen vítězná skupina memů, která nás ovládá.
V kultuře jde o množení memů podobně, jako je v evoluci klíčový koncept množení genů. Z hlediska evoluční biologie jsou memy zcela závislé na genech – jako pejsek, kterého jeho pán – geny – drží pevně na vodítku; memetika naopak tvrdí, že memy se mohou stát pánem a geny zůstanou na vodítku. Možná je pro ně ale též představa dvou psů, z nichž každý je uvázán na svém konci řetězu a oba se řítí jako splašení jen za svou sobeckou replikací. U někoho pak podle memetiků vítězí geny (nevzdělaní, společensky a pracovně neangažovaní lidé se spoustou dětí), u jiného memy (bezdětní vysoce tvůrčí jedinci – často vědci a univerzitní profesoři).
Zásadní je přitom rozlišení dvou typů memetického přenosu. Při vertikálním (mezigeneračním) přenosu se učíme od svých rodičů, případně jiných starších příbuzných – a předáváme svým dětem. Z rodičů na potomky přechází spousta memů. Učíme se, jak držet vidličku a nůž, co si při které příležitosti obléci, jak pozdravit, poprosit, zdvořile odmítnout a spoustu dalších užitečných dovedností. „Při vertikálním přenosu se memy šíří společně s geny. Čili to, co prospívá genům, současně prospívá i memům,“ domnívá se Blackmoreová. Platí zde tedy biologický předpoklad, že geny drží situaci pevně pod kontrolou a všechny memy, které kdy vzniknou, genům alespoň v principu pomáhají.
Zvláštní věci se podle memetiků začnou dít až při horizontálním přenosu, tedy při přenosu mezi vrstevníky. Zde se totiž mohou šířit jak memy užitečné, tak neutrální, a dokonce i prokazatelně škodlivé. (Podobně i virové infekce – škodlivá genetická informace – se též šíří převážně horizontálně.) To na první pohled sedí: ke drogové závislosti vaše dítě pravděpodobně přivede jeho jen o málo starší vrstevník.
„Před memetickou evolucí není úniku. Nejvyšší čas, abychom jí začali rozumět,“ zajišťuje si pozornost Blackmoreová. Bez efektivní memetické teorie podle ní nikdy nemůžeme pochopit původ a povahu lidské mysli. Nuže, rychle do toho!

Úspěšnost memu

Věty typu: „Řekni A!“; „Kopíruj B!“ nebo „Zopakuj C!“ jsou jednoduché, nepříliš efektivní memy. Nemáme důvod, proč je říkat. Jiné to může být, přidáme-li k nim nějakou odměnu nebo naopak hrozbu. Rodiče svým dětem říkají třeba: „Hodné děti chodí čisté a upravené“; „Slušný člověk umí poprosit a poděkovat“ anebo „Lidé tě nebudou mít rádi, když neposlechneš.“ Spojením příkazu s představou čehosi žádaného anebo naopak nežádoucího zvyšují efektivitu svých sdělení.
Jednoduché spojení příkazu s odměnou je ukázkou širšího sdružování memů v takzvané memplexy. Memplex je tedy seskupením memů, jež se množí společně. Jedná se opět o analogii ze světa genetiky, kde je sdružování genů vysoce podstatnou záležitostí v jejich přenosu do dalších generací – v přirozeném výběru mezi sebou soutěží jednotlivé organismy – tedy celé genomy. Vysoce komplexními memplexy pak jsou podle memetiků třeba různé náboženské nauky či vědecké teorie.
Memy mohou být úspěšně kopírovány jsou-li správné, pravdivé, užitečné nebo krásné – nebo ze spousty úplně jiných důvodů. Mocné jsou memy, jež se týkají sexu, jídla a moci. Jde totiž o témata, jež pro nás během celé naší evoluční historie měla ohromný význam. Dobře se též šíří šťavnaté pomluvy, děsivé zprávy, nadějné vyhlídky a užitečné rady všeho druhu. Jak zvýšit působnost sdělení na příjemce, se věnují odborníci mnoha zájmových skupin, ať už z oblasti politiky, managementu či reklamního průmyslu (viz články v podtisku).

Člověk v čele

Lidé dokáží spolehlivě imitovat již v kojeneckém období a tendence k imitaci je neopouští ani v dospělosti. Podvědomě imitujeme své blízké, jedince, k nimž chováme obdiv, a dokonce i cizí lidi, s nimiž jsme náhodou přišli do styku. Imitaci přitom nevěnujeme příliš pozornosti, považujeme ji za něco banálního. Jinak je tomu v memetice. Zde je imitace postavena do centra pozornosti. Tvrzení, že unikátnost člověka spočívá ve schopnosti napodobovat druhé, je dokonce základní myšlenkou knihy „Teorie memů“.
Zvířata jsou prý s imitací na štíru. „I když se můžeme domnívat, že kočka svá koťata učí lovit… koťata se neučí napodobováním,“ píše Blackmoreová.
Často citovaným příkladem sociálního učení zvířat jsou sýkorky v jižní Anglii, které se roku 1921 naučily proklovávat voskové uzávěry láhví s mlékem. Mlékaři nechávali láhve stát na prazích domů a sýkorky tak měly vydatnou snídani. Výnosné praktice se učily jedna od druhé, až se tento zvyk postupně rozšířil do Walesu a Skotska a přidaly se k němu i jiné druhy ptáků. Že se sýkorky učily jedna od druhé, bylo patrné z šíření jejich zvyku od obce k obci a od kraje ke kraji. Podle Blackmoreové však nešlo o imitaci, neboť ptáci láhve otevírali různými způsoby. Odkoukali princip, ovšem nikoli konkrétní provedení. Jinými slovy, sýkorky se při napodobování svých kolegyň zamyslely, a tudíž nedosáhly lidské dokonalosti – až strojově přesné bezmyšlenkovité imitace. Vždyť, jak tvrdí memetika, jedinečnost člověka spočívá ve schopnosti imitace… Zvláštní to pohled, v němž veškerá lidská kultura vyplývá z papouškování a vzájemného opičení se – vlastně pardon, imitace. Opice se přece neumějí opičit a papoušci nezvládají papouškovat. Možná bych měla přestat nad memetikou přemýšlet, naučit se pár hezkých frází z Teorie memů nazpaměť a příležitostně je pak recitovat. Podle memetiky bych se tak stala lidštější.

Kulhající teorie

Nadhodnocení významu imitace však zdaleka není jedinou slabinou teorie memů. Mnozí memetikové působí, jakoby měli na stole otevřenou učebnici genetiky a mechanicky nahrazovali slovní základ „gen“ za „mem“. Jejich analogie se světem genů však v mnohém pokulhávají. Například:
* U genů je víceméně známo, jaká fyzikální
struktura je jejich podstatou. U memů nevíme.
* Geny si vehikly ke svému pomnožování – tedy živé organismy – samy tvoří. Memy používají produkt genů. Memy tedy ke své existenci potřebují geny, naopak to neplatí.
* V biologické evoluci spolu soutěží různé varianty jednoho genu (alely). Naproti tomu u memů nic analogického alelám neexistuje.
* S geny, jež jsme jednou zdědili, prožijeme celý život. Memy naopak můžeme lehce měnit: přestaneme zpívat písničku, jež se nám oposlouchala, nebudeme vařit pokrm, jehož jsme se přejedli.
* Jednotlivé memy též můžeme šířit víceméně nezávisle na jiných memech, jimiž oplýváme. U genů toto nelze.
Je zajímavé, že i přes rozdílnosti mezi geny a memy je česká špička mezi evolučními biology teorii memů převážně nakloněna (Jaroslav Flegr, Jan Zrzavý). Mírně skeptičtější postoj zaujímá Daniel Frynta.
Na memetice vnímám též mnoho logických paradoxů.
* Například myšlenka „Sociálně slabým je třeba dát více peněz“ má logicky vzato za cíl zvýšit množství peněz pro sociálně slabé. V teorii memů je však jejím cílem vytvořit co nejvíce kopií sebe samé. Přidání peněz uvedeným skupinám jde tedy vlastně proti cíli dané myšlenky, protože výdělečně činným stoupnou daně a pochopitelně začnou šířit myšlenku opačnou.
* Mluvíme prý proto, abychom šířili své geny – ostatně proto se lidská řeč údajně vůbec vyvinula. „Mezi memy zuří konkurenční zápas o podíl na vašem hlase,“ tvrdí memetika. Dotčené děti však mají ve zvyku prohlásit „Tak abys věděl, já s tebou nemluvím!“ a i dospělí vědí, co znamená „tichá domácnost“. Přitom nám podle memetiky nejde o nic jiného než o předávání vlastních memů ostatním lidem. Trestámeli tedy druhé mlčením, ubližujeme sami sobě: Za trest, žes mi ublížil, si ublížím. Moc logiky v tom není.
* Blackmoreová popisuje jako šikovný trik memů jejich „neustálé připomínání“. Takový mem se snadno dostane k jiným osobám, neboť nám přijde jako první na mysl též ve chvíli, kdy začneme hovořit s jinou osobou. Domnívám se, že „neustále se připomínající myšlenky“ nebývají těmi, které nejraději sdělujeme svým známým. Jdu-li na nákup a opakuji si přitom, co vše mám vzít, zpravidla nezačnu tyto položky vypočítávat známému, jehož potkám. A ty nejurputnější myšlenky, jež trápí například pacienty s obsedantněkompulzivní poruchou či osoby sexuálně deviantní, se dotyční většinou velmi stydí povědět, a i v rámci bezpečného terapeutického vztahu může trvat velmi dlouho, než se s nimi odváží svěřit. Kam se poděla infekčnost těchto myšlenek?
Memetika se tváří, že dovede vysvětlit řadu jevů, jež jiné teorie nezvládají. Domnívám se však, že se často jedná pouze o neznalost memetiků.
* Susan Blackmoreová například uvádí, že sociobiologicky (nazíráno pohledem genů) nelze vysvětlit naši zálibu v sexu, při němž neplodíme potomky, a hbitě dodává, že memetika vše vysvětlí pomocí „předávání sexuálních memů“. Sociobiologové však ve skutečnosti nahlížejí na rozvinutou lidskou sexualitu jako na mechanismus sloužící zejména utužování párového svazku. Blackmoreová se v moderní sociobiologii tedy buď neorientuje, nebo její vysvětlení účelově zamlčuje.
* Blackmoreová dále vysvětluje, jak dlouho se memplex udrží při životě: „Podobně jako virus se bude šířit tak dlouho, až infikuje všechny infikovatelné jedince v populaci, načež se – podobně jako virus – šířit přestane.“ Autorka tedy zřejmě nemá ani nejzákladnější znalosti z epidemiologie.
Memetické odpovědi na důležité otázky šíření memů jsou navíc zatím nesmírně povrchní a nicneříkající. Odpoví-li vám memetik na otázku: „Proč Josef hlásá myšlenky o rovnostářství?“ -„Inu, myšlenky o rovnostářství si urvaly svůj prostor v Josefově mozku.“ – má jeho vysvětlení nulovou informační hodnotu.

Jedním velkým tahem

Memetika je vzkvétajícím oborem. V různých zemích vznikla badatelská centra (včetně specializovaných „laboratoří“), několik let už vychází Memetický časopis (Journal of Memetics), konají se semináře a konference na memetická témata, prestižní nakladatelství Oxford University Press vydává o memetice knihy.
Co je na memetice tak přitažlivého, že jí přes veškeré slabiny mnozí doslova propadli? Důvod je, domnívám se, nasnadě: schéma teorie memů je jednoduché, elegantní a snadno zapamatovatelné. Memetika slibuje vysvětlit mnohé a odvolává se na vědecky dobře etablovaný darwinismus a genetiku.
Přes veškeré své výhrady neberu memetice vyhlídky na světlou budoucnost. Aby však mohla být seriózní, musí se vzdát ambicí vysvětlovat jedním velkým tahem vše. Už samo zavedení memu jako všeobecného replikátoru vyzývá k opatrnosti. Je-li memem cokoli, co se šíří společností – od horkých módních novinek přes oblíbené fráze až k vědeckým teoriím, a podle Blackmoreové ani nepotřebujeme jednotku memu identifikovat, aspiruje memetika sice na vysvětlení všeho, nepřináší však nic. Výsledkem snahy použít nový interpretační mechanismus za každou cenu je jen trivializace problémových situací a zakrytí původně opodstatněného jádra neobvyklého přístupu.
Představa infekčního šíření memů může přinést zajímavý vhled například do některých fenoménů ze světa módy, reklamy, populární hudby či uměleckého braku. Vhodit však zmíněné do jednoho pytle s vědeckými teoriemi, náboženskými systémy a kulturním dědictvím nedělá dobrotu.
Tedy, že by „mnoho povyku pro nic?“ Minimálně zatím ano.

***

CO JE TO MEM
* Zakladatel teorie memů Richard Dawkins původně definoval mem jako „jednotku kulturního přenosu, nebo jednotkou imitace“.
* Později si Dawkins uvědomuje, že první definice nerozlišila mezi memem jako replikátorem a jeho produkty, a začíná chápat mem jako „jednotku informace sídlící v mozku“, s projevy ve formě slov, hudby, obrazů, módy, gest atd.
* Podle Oxfordského slovníku je mem (angl. „meme“) základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvláště imitací.
* Z imitační podstaty genu vychází i Susan Black moreová. „Kdykoli někoho imitujete, cosi se předává. Ono,cosi‘ pak může být předáno znovu a znovu, a tak začít žít samostatným životem. Můžeme tu věc nazvat myšlenkou, návodem, chováním, jednotkou informace…“ Není přitom třeba se trápit otázkou, co vlastně oním čímsi je, stačí když si to nějak nazveme – a oním názvem je slovo mem. Podtrženo sečteno, všechny uvedené výměry jsou jaksi vágní; definice, jež by mem přesně lokalizovala a kvantifikovala, zatím pokud je mi známo nebyla formulována, což vědeckost teorie memů závažně podkopává (i když pro korektnost třeba dodat, že i genetika má jisté potíže s definicí genu).

***

Literatura:
Blackmoreová, S. (2000). Teorie memů. Kultura a její evoluce. Praha: Portál.
Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Praha: Mladá fronta.
Flegr, J. (2005). Evoluční biologie. Praha: Academia.
Nosek, J. (ed.) (2004). Memy ve vědě a filosofii? Sborník příspěvků. Praha: Filosofia.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, prosinec 2006