Vídeň. Na Sigmund Freud Privat Universität Wien (SFU) se koná vůbec první den otevřených dveří. Před pouhými třemi lety založená univerzita se utěšeně rozvíjí. Původně hlásilo zájem o návštěvu jedenáct psychologů z Česka, nakonec však přijíždím jen já.

Scházím se se zástupkyní univerzity pro Českou republiku Beátou Holou. Den otevřených dveří začíná až v jedenáct, což nám dává chvíli času na procházku centrem města.
Na SFU je možno studovat psychoterapii i psychologii. Vedle psychoanalýzy zde vyučují též sedm dalších psychoterapeutických škol, včetně školy kognitivně-behaviorální. Diplom je uznáván v celé EU. Za semestr studia zaplatíte 5000 euro, ale můžete si vzít půjčku jen s 3,5% úrokem. Studenti různého věku se prý rekrutují z celého světa, žen je zhruba třikrát více než mužů. Zajímám se o porovnání výuky na SFU a u nás. „Je zde menší tlak na penzum povinné literatury. Ke zkoušce často stačí nastudovat jedna skripta,“ vysvětluje Beáta, která studuje zároveň na SFU a na katedře psychologie FSS MU v Brně, a dodává: „O to větší je ale tlak na praktické aplikace, na to o čteném a učeném samostatně přemýšlet. Také si na sobě vyzkoušíme všechny dotazníky, o kterých se učíme. Taktika školy je taková, že je lépe umět deset diagnostických metod pořádně, než jich dokázat 156 vyjmenovat. Celý víkend jsme třeba probírali, jak snímat anamnézu; šla do toho i profesorka, hrála nám fiktivního klienta.“
U vchodu do univerzity nás vítá známý Freudův obraz s doutníkem. Zapisuju se, dostávám propagační tužku a stoupáme vzhůru. Moderní budova působí poněkud bezduše: funkcionalistický styl, okna panelákového typu, nízké stropy a pravé úhly. V kontrastu s úzkými chodbami se mi vybavují důvěrně známé budovy Karlovy univerzity se svými velkolepými kamennými schodišti.

Freud s doutníkem i bez
Nejdříve míříme do pracovny zakladatele a rektora univerzity, psychoterapeuta Alfreda Pritze. Na stěně visí další dva Freudovy portréty: jeden v barvě: kolorovaná klasická fotografie s doutníkem, druhý moderní schematický, barevný. Spolu s dalšími návštěvníky nasloucháme bodrému muži středních let Alfredu Pritzovi. „Těžištěm zdejšího studia je vědecká psychologie a psychoterapie. Velice důležitý je sebezkušenostní výcvik,“ vysvětluje Pritz a Beáta doplňuje, že skupinový výcvik je v rámci školy zdarma, individuální si musí každý platit.
Dozvídáme se utěšující čísla: před dvěma lety nastoupilo do prvního ročníku 23 studentů, loni 43 a letošní školní rok zahájilo již 56 prváků. A horká novinka: minulý týden bylo povoleno doktorské studium.
Mladá zájemkyně o studium konstatuje, že psychoterapeutické povolání je těžší nežli jiné pomáhající profese, a ptá se, jak jsou na tom psychoterapeuté s počtem sebvražd. „Osobně jsem neslyšel ani o jediném případu,“ uklidňuje ji Pritz. „Povolání psychoterapeuta ale existuje teprve 17 let, dosud se neuskutečnil výzkum na toto téma.“ I v psychoterapii jde podle něj zčásti o rutinu. „Hranice mezi vcítěním se a odstupem je uměním, které vás tu naučíme.“
Z pracovny Alfreda Pritze pokračujeme ke Giselheru Guttmannovi, známému výzkumníkovi a profesoru neuropsychologie. Na rozdíl od vřelého Pritze působí Guttman jako kognitivně orientovaný člověk, v pravém slova smyslu vědec. Seznamuje nás s úspěchy biofeedbacku a hned předvádí praktickou ukázku – v omezeném čase však počítač monitoruje jenom tepovou frekvenci v závislosti na rušení okolím. Prostředníkem je zde senzor umístěný na prstě pokusné osoby. Měnící se křivka na monitoru před námi zobrazuje stoupající a klesající hodnoty aktivace v závislosti na uvolnění či napětí testované osoby. Profesor Guttmann líčí s vědeckým zápalem různé možnosti využití.
Den otevřených dveří vzali na SFU doslova. Místnosti jsou otevřené, profesoři vítají příchozí úsměvy, na stole mají připravené pamlsky a džusy.
Jutta Fieglová, vícerektorka univerzity a vedoucí sekce systemické rodinné terapie, nás seznamuje s ideovými základy univerzity. Propojení terapie a praxe zdůrazňoval prý již sám Sigmund Freud. V Rakousku ovšem přišel psychoterapeutický výzkum dosud vždy zkrátka, protože psychoterapie byla výsadou privátní sféry. SFU by to měla změnit. Vedle důležitosti praxe uvádí Fieglová i další ideové „sloupy“ univerzity. Učitelé by měli používat základ všech souvisejících věd a přizpůsobit metody výuky jejímu obsahu. Výzkum prý musí být vedle užitečnosti též pro studenty zajímavý.
Ačkoli je ambulance při SFU s více než osmi sty pacienty týdně největší v Rakousku, její kapacita již nestačí. Čekací doby se protáhly již téměř na čtvrt roku. Terapeuti jsou si však vědomi naléhavosti některých případů. Řešením je otevřená psychoterapeutická skupina, do níž je možné vstoupit okamžitě. V ambulanci se přitom mohou léčit i nemajetní klienti, těm je totiž poskytována terapeutická péče zdarma. Poplatek za hodinu terapie se běžně pohybuje od 5 do 75 euro v závislosti na doloženém příjmu. Zkušení terapeuté pak mají tyto hodiny placené pojišťovnou, studenti poskytují péči bez nároku na honorář v rámci své praxe.

Psychoanalytická pohovka
Univerzita Sigmunda Freuda je zajímavá i v dalších ohledech. Nabízí zde například výuku a výzkum spojený s etnopsychoterapií či dějinami mentality. Ve Vídni je velké zastoupení národnostních menšin, takže poskytuje pro tyto obory vhodné prostředí. Zajímavá diskuse na toto téma se rozvinula v psychoanalytické pracovně, kde bylo chvílemi více vyučujících nežli návštěvníků. Ono vůbec se zdálo, že vyučující si den otevřených dveří užívají – přišli i ti, kteří nemuseli, a jejich svítící oči nezanechávaly pochyb, že se dobře baví. Nacházíme se na pracovišti, kde provádí původní Freudovu psychoanalýzu. Pacienti leží na kanapi, volně asociují a terapeut sedící za jejich hlavou interpetuje jejich představy, sny i asociace.
„Při volných asociacích vyvstává klientovo osobní dětství, jeho svět, kterému já říkám interpretace. Ale představa, že terapeut dominantně určuje interpretace a říká, kdy je klient v odporu, to je zcela nefreudiánské, to z toho udělali až Freudovi následovníci,“ vyvrací mýtus Johannes Reichmayr. „Metoda jako taková není striktně dána. S každým novým pacientem se objevuje nová psychoanalýza.“ Freudiánský terapeut dále zdůrazňuje, že než začne interpretovat, musí toho o klientovi spoustu vědět, musí znát celou jeho biografii, orientovat se v jeho vztahu s matkou, otcem a dozvědět se i mnoho dalšího. Ani interpretace pak není jednostrannou záležitostí, ale dialogem, kdy se oba zúčastnění snaží shodnout na podstatě. K historii psychoanalýzy prý patří sugesce, hypnóza, interpretace i vnucování a Freudovo zavedení metody volných asociací bylo spíše odvratem od vnucování v psychoanalýze. „Psychoanalytik rozhodně není v psychoanalýze tím, kdo má patent na rozum. Je to o hlubokém poznání, o vztahu,“ dodává psychoanalytik.
Ptáme se, jak je možné Freudovu psychoanalýzu, metodu vzniklou ve specifické společnosti vídeňské střední vrstvy 19. století, aplikovat ve zcela jiných kontextech. Dozvídám se, že i v Africe lze pracovat s klasickou psychoanalýzou. „To, co je nevědomé, je univerzální pro celé lidstvo. Muži všech národností mají oidipův komplex, jen jeho projevy mohou být různé.“
Filolog a filosof Stephan Steiner pak hovoří o dějinách mentality, které jsou na SFU vyučovány v rámci oddělení pro transkulturální psychoterapii a vědeckohistorický výzkum. Jde o hnutí, které ve 20. letech 20. století popřelo, že by pro lidský život byly nejdůležitější velké dějinné události, války atp. Jeho zastánci naopak tvrdí, že daleko důležitější jsou události individuálního života – narození, dětství, svatba, smrt. A odtud se Steiner dostává k důležitosti psychoanalýzy a k její funkčnosti napříč kulturami. Přítomný psychoanalytik peruánského původu ilustruje: „Když třeba v Číně řeknete ,Ahoj, jak se máš‘, jde o něco velice osobního. Znamená to opravdový zájem. Už v těchto každodenních maličkostech začíná etnopsychologie i dějiny mentality.“ Terapeut z Jižní Afriky dodává: „Když jdeš u nás doma po ulici, jsou lidé veselí, usmívají se, zdraví, mávají na sebe. Je to rituál, prostě se takto chováme. Když byste ale nepozdravili a pak se na něco ptali, nikdo vám neodpoví, protože jste nesplnili ten první rituál.“

Velký penis nad schody
Odpoledne se schyluje ke konci a my čekáme na povolení klientů otevřené psychoanalytické skupiny účastnit se jejich sezení. Před skupinou se seznamuji s Evou Pritzovou, manželkou zakladatele univerzity Alfreda Pritze. Tato extravagantně oblečená energická dáma učí na SFU a zajišťuje výstavy, často s psychoanalytickou tematikou. „Naposledy jsme se proti tomu se spolužačkou ohradily,“ vypráví Beáta. „Vystavované obrazy ztvárňovaly sexuální tematiku opravdu nechutným způsobem. Obrovské penisy a jiné sexuální malby na sto způsobů, umístěné na chodbě, kudy chodí klienti do ambulance… “ (Výstava posléze vyvolala širší pohoršení a od té doby se k výběru témat výstav přistupuje s větší rozvahou.) Dostáváme povolení od klientů zúčastnit se jejich sezení a já v průběhu hodiny obdivuji, s jakou lehkostí klienti otevírají své duše před námi, zcela neznámými lidmi. Jistý muž vypráví o své chuti někoho zabít, z dalšího si dělá skupina legraci, co jim na sebe nechce prozradit. Hovor se stále vrací k reflexi sebe sama.
Terapie končí a s ní i den otevřených dveří. Jdeme na vlak a máme toho spoustu na povídání. Vyptávám se, jakým způsobem jsou uchazeči přijímáni do studia. Prý formou celodenního semináře v menší skupině a dvou individuálních pohovorů s kmenovými pedagogy školy. Hovoří se o motivacích, zkoušejí se jednoduché techniky. Lektoři nezjišťují jen přehled o oboru, znalosti a vědomosti, ale spíše osobnostní zralost, sílu a slabosti budoucího studenta. Pokud někdo například trpí psychiatrickou poruchou, která by mohla studium ohrozit, je mu doporučeno, aby se nejdříve stabilizoval. Uchazeč je tedy přijat na základě dojmu, který zanechá.
Kromě praxe v psychoterapeutické ordinaci je podstatnou součástí studia i účast na psychologickém či psychoterapeutickém výzkumu. Podstatnou částí studia je psychodiagnostika a vědecká metodologie (jen statistice je věnováno osm semestrů). Též je potřeba se zorientovat v podpůrném sociálním systému, získat přehled o pracovištích.
Velikým plusem univerzity jsou pedagogové, rekrutující se z význačných kapacit oboru. Například vedoucím psychoanalytického oddělení je Felix de Mendelson, systemickou terapii vyučuje například Kurt Ludewig nebo Billie Rauscher Gföhler, účastnice kurzů Virginie Satirové spolupracující se světovými systemiky. Z celého světa přijíždějí hostovat a přednášet význační terapeuti.
Zdá se, že univerzitě chybí jediné: důstojná budova. A i to se zřejmě změní. Alfred Pritz nám prozradil, že škola se bude stěhovat. Jednou z možností je přitom budova v Burggasse, což je ulice, kde bydlel duchovní otec školy Sigmund Freud.

Vyučované psychoterapeutické školy
* existenciální analýza
* individuální psychologie
* integrativní Gestaltterapie
* na osobnost zaměřená psychoterapie
* psychoanalýza
* systemická rodinná terapie
* transakční analýza
* KBT

Co SFU nabízí
Sigmund Freud privat universität Wien (SFU) nabízí bakalářské i magisterské studium psychoterapie, studium psychologie i doktorské studijní programy. Pořádá též letní školy v zahraničí. Kompletní studium psychoterapeutické vědy (bakalářské a magisterské studium) splňuje předpoklady pro získání Evropského certifikátu pro psychoterapii (ECP). Další informace na www.sfu.ac.at

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, leden 2018