Velemínský, Miloš, sr. a Velemínský, Miloš, jr.: Nenuťte mě na nočník!

Vývoj dítěte a jeho výchova k suchým nocím

Triton, Praha/Kroměříž 2009
Od plen k nočníku se musejí dostat všechny děti. Někdy je to cesta relativně snadná, jindy dlouhá a trnitá, a občas dokonce traumatizující. Publikace z pera lékařů Velemínských vám poradí, jak dosáhnout nejlepších výsledků – pochopitelně nikoli ve smyslu co nejrychlejšího zbavení plen, ale ve smyslu psychického i fyzického zdraví dítěte. „Každé netrpělivé chvátání je vlastně nevhodným zásahem do složitého procesu regulace močení a může způsobit velmi těžko zvladatelné psychické poruchy dítěte (někdy i rodičů),“ píší Velemínští.

Cílem knihy je informovat o správné výchově k udržování moči a stolice u dětí. Právě vhodná výchova respektující individuální vývoj dítěte je totiž tou nejlepší prevencí před pozdějšími dlouhodobými problémy. V knize najdete popis toho, jak se ovládání močení vyvíjí, které svaly se zapojují a jaké části centrální nervové soustavy v tom kterém věku je ovládají. Z toho pak přirozeně vyplývá způsob, jak děti v tomto směru vést.

Autoři předesílají, že publikace nemá charakter léčebný, ale preventivní. Může se tedy hodit zejména rodičům, kteří by rádi dovedli své děti od plen k nočníku v pohodě. Ovšem i ti, kterým se to tak dobře nepovedlo, a již se potýkají s enurézou či enkoprézou svých potomků, zde najdou několik rad – cviky k posilování příslušných svalů, úpravu diety a zejména rady ohledně další výchovy svých dětí.

Autoři upozorňují, že enuréza i enkopréza jsou symptomem, respektive signálem, který upozorňuje na „problémy dítěte“. Obyčejně se ovšem v těchto případech řeší pouze následek, a ne příčina, která bývá ve vyzrálosti těchto funkcí a v celkovém psychickém i somatickém stavu dítěte.

Publikaci bychom snad mohli vytknout drobnosti typu „reflex moči“ namísto „reflux moči“; „stresem indikovaná enkopréza“ namísto „stresem indukovaná enkopréza“ (snad neopravené „automatické opravy“ ve wordu?) a podobně. Ale byla by myslím škoda kazit si dojem z celkově zdařilé a hezké publikace. Kniha není přehnaně rozsáhlá, a srozumitelnou formou vysvětluje i vpravdě medicínské údaje. Doplňují ji obrázky anatomických podkladů i malůvky situací (jakési krátké komixy). Dílko je též pěknou ukázkou popularizace vědy – vedle srozumitelnosti a faktické správnosti údajů jde například i o to, že tam, kde odborníci nejsou zajedno, autoři čtenáře krátce seznámí s teoriemi, které existují, a uvedou, ke které a proč se sami kloní.

Knížka autorů Velemínských se může hodit zdravotníkům, vychovatelům a pochopitelně rodičům. Zejména mě však zaujala jako krásný příklad provázanosti fyzické, psychické, sociální a kulturní roviny člověka. I proto, a možná hlavně proto, ji doporučuji pozornosti psychologů.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, únor 2010