Proč dělat z výchovy vědu

Iva Jungwirthová: Pohodoví rodiče – pohodové děti

Portál, Praha 2009

Přirozenost, uměřenost – tak by mohla znít stručná charakteristika knihy, v níž se dětská psycholožka Iva Jungwirthová zamýšlí nad výchovou dětí od narození do zhruba šesti let.

Druhá polovina 20. století přála extrémním „vědeckým“ teoriím výchovy. Když děti pláčou, zásadně je nechováme, abychom je nerozmazlili x děti chováme vždy, když pláčou, jinak bychom je vystavili riziku deprese; Kojenec by měl ležet maximum času na zádech na rovné podložce, bude tak mít rovnou páteř x dítě mějte stále ve fyzickém kontaktu na svém těle, je to zdravé pro jeho sociální vývoj; nemluvně krmte umělou výživou v tříhodinových intervalech x kojte, kdykoli miminko projeví zájem. Tříhodinové intervaly se zdůvodňovaly dobou trávení mléka, umělé mléko mělo být prosté jedů, jež se z různých pesticidů nahromadily v tělech matek, a posléze se vylučovaly do mléka. Ke každému extrémnímu vědecky podloženému názoru bychom nalezli jinak vědecky podložený extrémní protinázor.

Kniha Ivy Jungwirthové je jiná, vychází ze života, z praxe a zdravého rozumu. Jungwirthová teorie zná, ale dokáže se na ně podívat s nadhledem praktické psycholožky a rozumné matky čtyř dětí. Staví na motorickém a psychickém vývoji dítěte, a své názory ilustruje na skutečných příkladech. Je tvůrčí, a jen tam, kde je to skutečně nutné, zásadová (chemické prostředky v domácnosti batoleti prostě musí být nedostupné). Nehledá „ideální“ řešení pro všechny příležitosti, bere v úvahu osobnost rodičů i dětí, situaci a okolnosti. Občas nastíní více možných řešení a prozradí i to, jak danou záležitost řešila ona. Dozvíme se například, že u Jungwirthů ukládali děti téměř se železnou pravidelností večer i v poledne. Ve dvanáct se prostě šlo „chrupat“, a to mělo pro autorku úžasnou výhodu – vytoužené dvě hodiny klidu. A i když byli na návštěvě, měli jistotu, že do půl osmé budou všechny děti spát ve vedlejším pokoji. Zároveň se však dozvíme, že jiní to mohou mít jinak: Iva Jungwirthová vypráví o rodině své izraelské kamarádky, kde – ke všeobecné spokojenosti – panuje časový chaos.

Po vyhraněných vědeckých teoriích a ideových přístupech k výchově, které byly doporučovány v předchozích desítkách let, je snad na místě návrat k přirozenosti a intuici. Jeden by si mohl říci: proč tedy něco číst? Jenže: jsme schopni sami posoudit, co je přirozené a co si na základě své vlastní výchovy a vzdělání myslíme, že je přirozené? Některé ženy se tak například na základě argumentu, že je přirozené kojit kdykoli dítě projeví zájem, stávají „chodícími dudlíky“. Jiný pohled na věc přitom říká, že přirozené naopak je, že se kojení ne vždy hodí, a dítě tak někdy musí minutu počkat. Možná si při čtení knihy budete, tak jako já, mnohokrát říkat: „To je přece jasné…“ Přesto si myslím, že kniha bude užitečná mnoha rodičům.