Radám navzdory: proč se matka rozhodne nekojit?

My lidé patříme mezi savce. Stejně jako šelmy, hlodavci, kytovci a další savčí řády vyživujeme svá mláďata mateřským mlékem. Naši předci tak činili již před 180 miliony let. Jde tedy o velmi starou, velmi přirozenou záležitost. Přesto existuje dost matek, které svá miminka nekojí. Proč? Coby psycholožka se soustředím na psychické příčiny.

Sexualizace prsů

„Prsa jsou pro mě sexuálním objektem, a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná.“

V naší kultuře jsou „ženské vnady“ dosti sexualizovány. Dokonce tak, že si je některé ženy nechávají za velké peníze operovat, aby „vylepšily“ jejich tvar a velikost. U některých žen však tento pohled může narušit přijetí prsů coby nástrojů k výživě dítěte. Přijde jim to až nepatřičné. Jindy by jim sice samotné dítě u prsu nevadilo, ale obávají se, aby jim kojením jejich vnady nepovadly.

A pak jsou zde ženy, které své dítě sice bez problémů kojí, ovšem stydí se tak činit na veřejnosti. Představu, že by někdo zahlédl jejich obnažené ňadro, považují za nepříjemnou až nepřijatelnou. A tak se dostávají do izolace doma, čímž může vzniknout „syndrom čtyř stěn“. Výjimečně se matka propadá až do deprese. Další matky raději sáhnou po umělém mléce, aby se takovým obtížím vyhnuly.

Bolest, strach a stud

„Když se malej přisál, kroutily se mi bolestí i prsty u nohou, a sotva jsem dokojila, už jsem se děsila, kdy bude mít zase hlad.“ Citovanou ženu trápila při kojení bolest, a mezi kojeními strach z bolesti.

Počátky laktace bývají občas bolestivé. Pár dní po porodu se prsa tak zvětší, že se na kůži mohou objevit i strie. Bradavky jsou citlivé, a pokud se na nich objeví ragády, stává se kojení velmi bolestivým.

V šestinedělí se mléko spouští často i při zaslechnutí dítěte, při pohledu i pouhém pomyšlení na ně, nebo dokonce samovolně. Některé matky se za tyto tělesné projevy stydí. V pozadí bývá nepřijímání vlastní tělesnosti, prudérní výchova.

Bolest, strach, stud – to vše jsou nepříjemné pocity, které ženu od kojení odrazují.

Společenský tlak

„Mě naprosto ničil ten tlak, který ohledně kojení vyvíjely sestry v porodnici. To bylo pořád: ,Už kojíte? A zkoušela jste to?… Víte, že mateřské mléko je ta nejlepší výživa pro vaše miminko?… Musíte ho pořád přikládat.‘ Dokonce mi hmataly na prsa… Dělalo se mi z toho až nevolno. Přisátí dítěte mě bolelo a mlíko stejně ještě nebylo. Asi mi prostě trvalo o chvíli dýl, než se začalo tvořit. Potřebovala jsem kiid. Ty sestry tam mě úplně zablokovaly; cestou z porodnice jsem si vymínila, že se stavíme v lékárně pro umělou výživu. Byla jsem rozhodnutá na ni přejít a sama jsem se pak divila, že se to ve mně zlomilo. Dnes už kojím víc než rok. Myslím, že to bylo tím, že na mě doma nikdo netlačil. Prostě nesnáším, když na mě někdo tlačí, vzbuzuje to ve mně odpor.“

Kojení je ta nejpřirozenější, nejlepší strava pro dítě a je důležité, aby to ženy věděly. Je důležité, aby měly v kojení podporu. Nemělo by se však jednat o tlak. Ten totiž ženu stresuje a může mít i přesně opačný efekt, než bylo záměrem.

Příliš velká věda

„Zpětně si myslím, že jsem moc četla a moc věděla. Ještě než se malá narodila, pořídila jsem si kojící kloboučky, odsávačku a další vymoženosti, abych byla na vše připravená. A hlavně jsem získala obavu, aby se mi při kojení nedusila: Mám totiž velká prsa, což prý může být problém. Takže jsem prso formovala rukou, abych tohle riziko vyloučila. Výsledkem bylo, že mi šla ruka do křeče, bolela mě záda a ke kojení ve mně klíčila nechuť.“

Selský rozum se ptá: „Není to zvláštní, že ze záležitosti, kterou zvířecí samice zvládají bez jakýchkoli pomůcek či rad, děláme takovou vědu?“ Kojící polštáře, kloboučky a masti na bradavky, kojící podprsenky a vložky do podprsenek. Čaje na podporu tvorby mléka, odsávačky mechanické i elektrické, laktační poradkyně, spousta vychytávek a celé knihy o kojení… není divu, že se do toho občas zamotáme. Často je přitom pro rozvoj laktace nejlepší, když je matka s dítětem docela obyčejně ponechána v klidu, když ti dva mají prostě čas a prostor si to spolu najít.

Staletí zpátky bývaly v našich končinách šestinedělky v koutě. V jediné obytné místnosti, kterou tehdy rodiny mívaly, se oddělila část koutní plachtou – koutnicí. Za koutnici nesměl, s výjimkou porodní báby, nikdo. A to ani nahlížet! Toto pravidlo prý bylo tak ctěné, že si do kouta někdy nechávali třeba pytláci ukrýt svůj lup. Matka s dítětem tak měli nerušený čas pro sebe, pro utužení vzájemného pouta a rozvoj laktace.

Příčiny, z nichž žena sáhne po umělém mléce, jsou rozmanité: vedle zde popsaných je i řada příčin fyzických, a to nejen na straně matky. Děti se někdy špatně přisávají, jsou slabé či mají jiné potíže. Jiné matky potřebují léky, jež by do mléka přecházely a dítěti škodily.

Těmto ženám je přitom často líto, že nemohou kojit, a někdy se za to i stydí. Věčné otázky: „Ty nekojíš? Proč?“ jim ubližují.

Chci říci, že i když je kojení tou nejlepší výživou pro miminko a je třeba je podporovat, je na místě dělat to citlivě. Přílišný tlak v tomto směru totiž může matku (a potažmo i dítě) traumatizovat. Více než dobré rady matce někdy pomůže vyslechnutí a respekt. S psychickými bloky ke kojení může pomoci psychoterapie.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/3