Chceme být skvělými rodiči. Nic nezanedbat, nic nezapomenout, chránit děti před všemi nástrahami života. Výsledkem těchto snah jsou úzkostné a přetažené mámy i tátové. Na Západě se už mluví o jakémsi „přerodičování“, jevu, jenž je výsledkem příliš angažovaného přístupu k výchově. Odpovědí může být koncept uvolněného rodičovství.

Praha, autobusové nádraží Na Knížecí: čekám na návrat dcery ze školy v přírodě a přitom pozoruju dění. Z autoubusu vystupuje máma se čtyřmi kluky. Nejmenší může mít tak dva, nejstarší deset let. Máma má napilno: ověšená věcmi vytahuje batoh a kočár, rozkládá kočár, připevňuje všechny ty věci, chytá a připoutává dítě. To se brání, křičí, máma mu cpe sušenku. Kontroluje, jestli mají všechno. Při tom všem se matka neustále rozhlíží, monitoruje a napomíná starší potomky: „Nechoď tam!“ „Nech ho bejt!“ „Nedělejte kraviny!“ Až konečně vyrážejí: matka s obřím batohem na zádech tlačí těžký kočár, vedle ní tři kluci s pidibatůžky. Někomu možná přijde obdivuhodné, co vše matka zvládá, mně jí je líto. A kluků taky.

Ta žena byla ve stresu, excitovaná na nejvyšší míru – a v tomhle stavu patrně tráví značnou část svých dní. A kluci? Jsem přesvědčená, že by matce docela rádi pomohli: zabavili brášku, něco přinesli, podali, na kočár připevnili. Jenže nic nemohli a nesměli. Zkuste si představit, že byste byli v jejich kůži. Pro děti to je podobně frustrující, jako pro dospělé.

Do poradny mi často chodí vyčerpané maminky, občas otcové. Někteří z nich přitom mají jen jedno maličké dítě.

Po příchodu ke mně Veronika pláče, je prý na pokraji zhroucení. Přitom si miminko přála. Jenže to nevěděla, že bude mít dítě patnáct hodin denně u prsu. Znova pláč. Záda ji bolí, kolikrát se nemůže v klidu ani dojít vyčůrat. Je nevyspalá, ještě v poledne se nachází v pyžamu, neučesaná, s nevyčištěnými zuby. Přijde si neschopná, mateřství si neužívá.

Petr mi volá a chce domluvit konzultaci pro svou ženu – potřebuje, abych jí domluvila. Mám jí vysvětlit, že by měla jejich synovi číst, že je to pro děti důležité. Zní velmi nahéhavě: synovi jsou už dva měsíce, a matka mu nepřečetla jedinou knížku!

Leona má osmiletá dvojčata, a vše zvládala bravurně, kamarádky obdivovaly její výkonnost: vedle náročného zaměstnání o všechny pečovala, zdravě vařila… Až se vloni na podzim zhroutila.

Lenka přichází deprimovaná: doma má dva puberťáky a zjišťuje, že ji život nebaví. V práci je asistentkou petantského ředitele. A doma? Kuchařka, uklizečka, taxikář a hlavní sponzor v jedné osobě. Pro všechny samozřejmost.

Vesnická žena, dejme tomu předminulého století, zvládala kupu dětí a hospodářství k tomu. Bez jednorázových plen, bez mixéru i vysavače, bez pračky a myčky. Jak je to možné? Důvodů je pochopitelně více, za nejdůležitější společný jmenovatel většiny problémů dnešních rodičů však považuji perfekcionismus. Snažíme se být skvělými rodiči, nic nezanedbat.

Uvolněné versus urputné

Dnešním českým rodičkám i jejich partnerům je často přes třicet, za sebou mají dlouhé studium, shánění práce, roky v zaměstnání. Pracovali na tom, aby se prosadili proti konkurenci, k tomu získávali znalosti a dovednosti, budovali potřebné schopnosti a vlastnosti.

I když máme rozumový náhled na to, že péče o dítě je něco jiného než kariéra, vlastnosti jako je perfekcionismus a soutěživost, jimiž jsme žili „před dětmi“ se již do značné míry zabudovaly do naší osobnosti. S přechodem na „mateřskou“ či „rodičovskou“ se nemůžeme rázem stát jinými lidmi. Měníme se, to ano, ale  postupně a jen do určité míry.

Naši představu o tom, co všechno jako rodiče musíme, nebo bychom alespoň měli, dále živí konzumní a společenský tlak s pomocí médií. Ač (s výjimkou aut) žijeme ve velmi bezpečném prostředí, všude slyšíme, jaká nebezpečí dětem hrozí a co vše si musíme pořídit, abychom jim předešli: monitory dechu, vysílačky chůvičky, zábrany na schody, zarážky proti otevření skříněk a šuplíků i proti jejich úplnému zavření, bezpečnostní fólie na sklo, protiskluzové povrchy, helmičky na hlavičky a mnoho dalšího. Posloucháme – chceme být přece dobrými rodiči. Raději nic nezanedbat.

Mainstream dnešního rodičovství lze nazvat jako rodičovství aktivní, angažované. Na západě pak již reflektují i negativní stránky přehnané aktivity: mluví se o jakémsi „přerodičování“ (hyper-parenting či overparenting). Rodiči, jenž stále krouží kolem potomka, aby mu byl vždy ku pomoci, se pak říká helicopter parent – rodič vrtulník. A existují již i alternativy: pomalé rodičovství (slow parenting), líné rodičovství (idle parenting), jednoduché rodičovství (simple parenting).

Já v našich podmínkách rozvíjím koncept rodičovství, kterému říkám uvolněné. Protože právě potřebu uvolnit se, zvolnit vnímám na dnešních přetažených a zúskostněných rodičích nejvíce. Koncept je širší, zde uvedu alespoň čtyři základní principy.

Důvěřujme svým dětem

Maminka z autobusového nádraží si mohla odpustit neustálou kontrolu synů. Čeho se tak bála?

Děti se nevědomky snaží vyplňovat naše očekávání. Důvěřujme jim, že jsou schopné, rozumné a prosociální – přispějeme tak tomu, že takové opravdu budou. A důvěřujme jim, že se dokážou i naučit odhadovat své schopnosti.

Já sama jsem nikdy nejistila své děti například na schodech, a nikdy si na nich neublížily. Někdy v osmi nebo devíti měsících se naučily schody zlézat nožičkami napřed, a tuto metodu aplikovaly ještě určitou dobu poté, co se naučily běhat. Samozřejmě nemohu radit, abyste to dělali také tak: každé dítě je jiné, má jiné vrozené předpoklady a jiné dosud nabyté zkušenosti. Pokud máte například osmnáctiměsíční dítě, které jste vždy ochraňovali, nemůžete najednou přestat – dítě nemá natrénován vlastní úsudek, spoléhá na vás. Co však chci říci je, že i všechna ta bezpečnostní udělátka a naše neustálá kontrola mají svá rizika: dítě se neučí spoléhat na sebe. A když pak zábrana chybí, když si rodič jednou nevšimne, je dítě mnohem ohroženější.

Nechme děti pracovat

Samozřejmě, že bylo špatně, když šestileté děti dřely v továrnách. To však dnes u nás nehrozí, spíše se setkávám s opačným extrémem – maminka z autobusového nadraží budiž příkladem. A podobně i Leona a Lenka. I ony dělaly všechno za všechny.

V předchozích letech se hodně mluvilo o zapojování mužů do domácích prací, a určité ovoce tato snaha již přinesla: muži se přece jen snaží o kousek více. Se zapojováním dětí se však naopak setkávám jen velmi málo. Naopak: rodiče často dělají dětem téměř sluhy, což, domnívám se, není dobré.

Šestileté dítě je schopné provádět většinu běžných úklidových prací v domácnosti, můžeme je zapojovat i do vaření a máme-li zahradu, tak do péče o ni. Není důvod, proč by se děti neměly zapojovat. Dětská práce rodičům odlehčí, posílí se rodinná sounáležitost a i dětem budou tyto schopnosti k užitku – získávají při nich praktické dovedností, dobré návyky, pracují na své osobní disciplíně i na schopnosti týmové práce.

Nejde všechno po dobrém

My, dnešní rodiče, se hodně bojíme jít s dětmi do konfliktu, snažíme se, aby děti pokud možno neměly negativní emoce. Veronika například nechce své dítě nikdy nechat plakat. V jedné domácnosti, mezi blízkými lidmi, však nutně vznikají třecí plochy a negativní emoce. A malé děti občas potřebují plakat, křičet, zlobit se. Jsou-li například docela prostě přetažené, potřebují vyloučit stresové hormony slzami, uvolnit se křikem. Jinak to neumí. Jenže Veronika to nezvládá, a volí jediné, co zabírá – prso. Vlastně svému miminku zacpe pusu. Proto je má patnáct hodin denně přisáté, proto ji bolí záda, proto si své mateřství neužívá.

Znám mnoho rodin, kterým se ulevilo, když rodiče přijali, že dítě může plakat či křičet, když připustili, že se mohou zlobit na své děti, a ony se mohou zlobit zase na ně.

Méně bývá více

S nadsázkou říkávám, že rodiče malých dětí jsou dnes jejich osobními asistenty, rodiče dětí starších pak jejich soukromými řidiči, sponzory a hlavními fanoušky. Již batolata dnes navštěvují kroužky vedené odborníky. Ti rozvíjejí jejich smysl pro rytmus, vyučují je základy pohybové výchovy, angličtinu atd.

Popíšu běžný den běžné rodiny s dítětem ve věku mezi třemi a osmi lety: Ráno – rychle snídaně, rychle zuby, oblékat a honem do školy a do práce. Následuje náročný pracovní den, a zase rychle pro dítě, honem na kroužek, mezitím nakoupit a s jazykem na vestě být do hodiny zpátky. Spěch domů, honem večeře, sprcha, zuby, pohádka a zahnat dítě spát. Na rodiče zbývá úklid a rychle k počítači dodělat resty do práce. Jsou-li děti dvě a více, je to pochopitelně ještě náročnější. Celé je to šíleně uspěchané, rodič nemá, kdy si oddechnout. Hrozí syndrom vyhoření či únik do nemoci (Leona a Lenka).

A dítě? Vypadá to, že vše se děje s ohledem na ně a pro ně. Domnívám se však, že takovýto režim dětem nesvědčí, že méně je více. Ve vší té snaze děti rozvíjet zapomínáme totiž na to hlavní: Tím hlavním, co se v předškolním a mladším školním věku u dětí formuje, je jejich osobnost. Jinými slovy: hraje se o to, aby z nich vyrostli stabilní, pohodoví, zodpovědní lidé s rozvinutými vztahy a vazbami. To je nenaučí v žádném kurzu, na žádném tréninku, žádní odoborníci. Podstatný je vzor rodiče, vztah s ním. Vše, co se děje jen tak mimochodem. Dítě bedlivě vnímá, co je pro nás důležité, jak řešíme problémy, co, koho a jak máme rádi.

Co se z tohoto hlediska dítě učí, když pro ně do školky či školy přilítneme, honem do auta, na tanečky či angličtinu? A co se učí, když se na kroužky vykašleme a dovolíme si nespěchat? Když jdeme domů pěšky, nasloucháme dítěti a všímáme si, co je pro ně důležité.

Vídám kolem sebe spoustu maminek, které chtějí být skvělé mámy, tatínků, kteří chtějí být skvělými otci. Někteří z nich mají i přesnou představu, jak by se měl ideálně chovat druhý rodič, a do toho se jej snaží natlačit (Petr). Jenže výsledek vší té urputné snahy nikomu nesvědčí. Domnívám se, že nám rodičům i našim dětem nejvíce prospěje, když se uvolníme.

Pavla Koucká

článek vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 16. července 2016