České ženy se v současné době dožívají v průměru necelých 82 let (muži necelých 76). Kolem čtyřicítky tušíme, že jsme zhruba v polovině. Co to pro nás znamená? Skoro vždy bilancování, někdy i krizi.

Lence je čtyřicet, a vyhledala mě, aby se poradila, jak se v klidu rozejít/rozestěhovat/rozvést. Ale vlastně si taky není úplně jistá, jestli to je to nejlepší rozhodnutí? Vdávala se v osmnácti a manželství prý bylo vcelku dlouho spokojené. „Luboš byl společenský, dominantní, okouzlil mě. Zapadla jsem do jeho života, přijala jeho kamarády, jeho hodnoty, všechno podle něj,“ vypráví. Lenka studovala, pak pečovala o děti, roky plynuly. Stále byla v závislé pozici, ale tak nějak jí to vyhovovalo.

Jenže poslední roky jsou už jen „vyprázdněná rutina“. Luboš ji prý miluje, ale: „To mi říká teď, když chci odejít. Jinak jsme spolu poslední roky prakticky nežili,“ hodnotí. „Komunikovali jsme spolu, to jo, ale čistě o provozních záležitostech, nic citového.“ I sex byl prý bez emocí. Luboš žil svými koníčky a kamarády, ona v práci, či ve škole. Ano, znovu studuje, má spolužáky – a zde se dozvídám o muži o deset let mladším, než je ona, který jí dal sílu k rozhodnutí od Luboše odejít. Dokonce říká, že s ní chce žít. Ona si ale nemyslí, že by to byl perspektivní vztah.

„Lenko, zdá se, že vás teď milují a chtějí dva muži. Co chcete vy?“ ptám se a Lenka po chvíli, se slzami v očích odpovídá: „Nejradši bych byla sama. Aspoň nějakou dobu. Potřebuju si to v sobě srovnat.“

Na příběh Lenky a Luboše můžeme nahlížet z více hledisek. Jedním z nich je krize středního věku. Podle poslední statistiky se české ženy dožívají v průměru necelých 82 let (muži necelých 76). Lenka se tedy nacházi zhruba v polovině svého očekávaného životaběhu. To s sebou přináší bilancování: Vyhovuje mi, jak žiju? Naplňuje mě to? Jaký je smysl mého života? Co moje vztahy? A mé sny z mládí? Kam se vytratily? Stihnu ještě něco z toho naplnit?

Stát se sebou samým

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud zdůrazňoval ve vývoji osobnosti zejména důležitost raného dětství. Jeho mladší kolega, švýcarský lékař a zakladatel analytické psychologie, Carl Gustav Jung, však oponoval: i později se člověk mění. Po celý život jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. A zejména ve středním věku, v období, v němž se nachází i naše Lenka, se často dějí velké změny.

Podle Junga jsme v první polovině života je zaměřeni navenek, zařazujeme se do společnosti a fungujeme v ní, plníme své úkoly v rodině i v širších kruzích. Druhá polovina by podle něj měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, což Jung nazývá individuací. Člověk se má stát sebou samým.

„Člověk by se jistě nestal sedmdesátníkem nebo osmdesátníkem, kdyby tato dlouhověkost neodpovídala smyslu jeho druhu. Proto i jeho životní odpoledne musí mít svůj smysl a účel a nemůže být jen jakousi žalostnou přítěží dopoledne,“ dočteme se v Jungově knize Duše moderního člověka. Ve středním věku nahlížíme omezení vlastních možností, na druhou stranu však jsme schopni se rozhodovat svobodněji, nezávisleji na tlaku okolí.

V Jungově době ženám kolem čtyřicítky již zpravidla vylétaly děti z hnízda; v dnešní době máme v tomto věku děti zpravidla mladší. Přesto však dochází k určitému uvolnění: po letech, kdy nám děti doslova visely na noze, a my zase byly závislé na podpoře manžela, cítíme jisté osvobození: děti jsou přes den ve škole či školce, my v práci, s vlastním příjmem. A zpravidla si zároveň po letech doma začínáme znovu všímat, že existují jiní muži, než ten, s nímž sdílíme domácnost. Slovy jedné takové ženy: „Vím, že nemůžu. Ale k smrti mě láká znovu cítit motýly v břiše, vítr ve vlasech. Být lehkomyslná, nádherně nezodpovědná…“

Krize střeního věku se však nemusí týkat partnerského vztahu. Časté je přehodnocování pracovního života, někdy lidé ve středním věku dokonce změní profesi. I navzdory tomu, že „zahodí“ těžce nabyté vzdělání a roky praxe.

Ve smyslu Jungovy individuace si po čtyřicítce více vybíráme podle toho, co chceme opravdu my sami. Některým se až v rámci krize středního věku podaří například vymanit se ze závislosti na vlastních rodičích.

Paní Milada se až ve svých 42 vymanila z područí svého otce. „Myslel to se mnou dobře, ale v tý době mi konečně došlo, že takhle žít nemůžu. Že vlastně nežiju svůj život, nehledím na to, co chci já sama… Bylo to těžký, protože jsem byla závislá na tom, co táta – jestli mě ocení, nebo pokárá. Navíc jsem na něm i finančně stále visela – podporoval mě v podnikání, kdykoli se firma dostala do potíží, táta pomohl: se spoustou výčitek, s přednáškou o tom, co jsem měla dělat a co neměla, nicméně pomohl. Prošla jsem si opravdovou krizí, protože to samozřejmě skončilo, s tátou jsme spolu tři roky nemluvili, firma zkrachovala. Zpětně to ale vnímám všechno pozitivně: vlastně to totiž bylo celé špatně. Komerční svět mě ničil, práce nebavila, neviděla jsem v ní smysl. Teď žiju mnohem skroměji, prodala jsem dům atd., ale jsem šťastnější, dělám věci, co mě baví a děti říkají: ,mami, ty jsi rozkvetla.‘ Trvalo to ale pět let, a dva roky byly vážně krizovka.“

Co teď? Co dál? Co ještě stihnu?

Znáte ten pocit, který přichází zhruba v polovině dovolené? Nostalgie, že už „máme půlku za sebou“ a přehodnocování plánů: co ještě stihneme? Podobné pocity a zvažování přicházejí, když nám dochází, že jsme zhruba v polovině života. S pohledem do minulosti zvažujeme, co se nám povedlo a přehodnocujeme své plány do budoucna. Zajímavé je, že ač krizi středního věku často umocňuje náhled, že své sny si už asi nikdy nesplním, může krize přijít paradoxně i v návaznosti na splněný životní sen: konečně po letech dostavíme dům, firma, kterou jsme budovali, začne vzkvétat… namísto hrdosti a štěstí, jež jsme si představovaly, však dominuje únava, rozčarování a pocity nejistoty: co teď? Co dál?

Některé koncepce odvozují krizi středního věku od únavy, nudy, stereotypu. Například podle Říčanovy Cesty životem je krize středního věku protestem proti rutině. Ve své poradně se však setkávám se stesky na rutinu spíše u žen na rodičovské dovolené, nezávisle na věku. U čtyřicátnic v krizi dominuje kariérní bilancování, vyhoření ve vztahu, smiřování s reálnými možnostmi.

Líbí se mi přirovnání životaběhu ke dni. Biorytmicky totiž kolísá náš výkon podobně: jak v průběhu dne, tak v průběhu života můžeme najít dva vrcholy aktivity. V průběhu dne je to tak, že ráno najíždíme, a kolem desáté či jedenácté dopoledne míváme první vrchol. Po poledni uvadáme, ale pak znovu sbíráme síly a v pozdějším odpoledni nastává druhý vrchol naší aktivity. A podobně to můžeme vysledovat i v průběhu života: v dětství postupně sílíme a období adolescence a rané dospělosti odpovídá dopolednímu vrcholu aktivity. Máme v té době spousty plánů, jsme mladí a svěží. V poledne jsme již založili rodiny, pečujeme o malé děti. Zkraje odpoledne nám již dochází energie. Jsme unaveni a přehodnocujeme svůj denní plán. Už tušíme, co z toho, co jsme plni dopolední energie chtěli udělat, do večera nestihneme. Právě to je krize středního věku. Smiřujeme se s tím a přemýšlíme, co jsme schopni zvládnout, na co rezignujeme a co delegujeme na jiné. A pak, když už to máme, můžeme se v klidu věnovat svým novým cílům a energie je zase víc. Ještě toho do večera stihneme vcelku dost! Krize je překonána.

Stejně tak, jako se my lidé lišíme v přesném načasování svých biologických hodin, v míře celkové energie i jejího kolísání, lišíme se i co do konkrétního načasování i hloubky krize středního věku. A ovlivňují nás pochopitelně i vnější okolnosti. U někoho přichází krize dříve, u jiného později. U někoho nejde v pravém slova smyslu o krizi, ale spíše o blancování, aniž by byla negativně ovlivněna kvalita života, u jiného jde o vážnou krizi, jež v extrémním případě může skončit i (bilanční) sebevraždou.

Zdravě se naštvat

Luboš Lence její rozhodnutí zkomplikoval: namísto naštvání, výčitek a křiku, které čekala, se tiše zhroutil. Vyčítá jen sobě. A najednou je ochotný všechno, včetně vztahu, řešit. „Je to změna o 180 stupňů,“ hodnotí Lenka. „Dosud totiž neměl problém, všechno byla jen moje chyba, a když jsem si na něco stěžovala, s dvojnásobonou razancí mi výčitky vracel. Teď je všechno jinak ­— Jenže já se z toho nedokážu radovat…“ Jak dopadne příběh Lenky a Luboše nevíme. Pokud však překonají krizi spolu, můžeme očekávat, že jejich vztah bude uspokojivější, než v letech předtím. Krize jsou nepříjemné, ale mají v sobě skrytý potenciál: potenciál k pozitivní změně.

Negativní emoce nám totiž dávají sílu. Zejména zdravé naštvání člověka nabíjí energií. I Milada se nejdřív musela naštvat: na tátu, na sebe samotnou – a pak byla schopná něco změnit. My ženy ovšem někdy míváme s hněvem problém. Tam, kde by se muž naštval, my se litujeme, pláčeme. Místo hněvu volíme smutek. Jde zpravidla o reakci osvojenou v dětství. Gendrové stereotypy totiž coby reakci na frustraci povolují klukům spíše hněv, a holčičkám zase smutek („To jsi kluk, když brečíš?!“ „Hodné holčičky se ale takhle nevztekají!“).

V terapeutické práci s nešťastnými klientkami se nám často stává, že postupem času dochází ke zdravému překlopení smutku na hněv. A ten pak ženě dodá energii k tomu, aby svůj život změnila.

Někdy však může „zafungovat“ i deprese. Například podle Paula Andrewse a Andersona Thomsona z Virginia Commonwealth University tkví význam deprese v tom, že upoutává myšlenky na problém. Ten je pak analyzován ze všech stran, což může vést k tomu, že depresivní člověk skutečně odhalí příčinu svých obtíží a vyřeší ji.

Krize středního věku patří mezi takzvané vývojové krize. Patří k životu a je svým způsobem zdravá. Je príma, když z ní dokážeme vytěžit to dobré. Když dovedeme snést ztrátu iluzí, a nepropadnout přitom beznaději. Stáváme se pak vyrovnanějšími a moudřejšími.

Znám řadu lidí, jimž se díky krizi zlepšil vztah, a také řadu těch, jimž dala podobná krize sílu vystoupit ze vztahu, jenž je ničil. Znám také řadu lidí, kteří uprostřed života změnili svou profesi, vnímají ve své práci hlubší smysl, a jsou díky tomu šťastnější.

Pavla Koucká

článek vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 7. května 2016