Jak na děti nekřičet
Daniela Gaigg a Linda Syllaba: Výchova bez ponižování. 7 kroků k láskyplnému vztahu rodičů a dětí
recenze vyšla v časopise Rodina a škola, prosinec 2023
Pokud rozlije pití náš blízký dospělý, pomůžeme mu to uklidit a ještě řekneme něco, aby se necítil trapně, třeba: „To se stává.“ Když se to samé stane našemu dítěti, zvedáme oči v sloup a doprovázíme to výkřiky typu: „Už zase! / Kam koukáš?! / Jako bych ti neříkala…“ Naše reakce je zlostná, někdy sarkastická a v každém případě ponižující. Běžně se to stává rodičům a občas mají k podobné devalvaci sklon i přetížení učitelé. Dospělým a dětem zkrátka neměříme stejným metrem.
V dětech však následkem takových reakcí vznikají pocity studu a trapnosti, připadají si nešikovné, hloupé a nemilované. Je jim smutno, a někdy by se v takové chvíli ze všeho nejraději zahrabaly pod zem. Koktejl nepříjemných pocitů může sice způsobit větší snahu dát si příště pozor, jindy je však výsledkem naopak agrese a naschvály. Navíc i v případě, kdy se dítě snaží, je otázka, zda cena za to není příliš vysoká. Trpí sebevědomí dítěte, jeho vztah k dané činnosti i k nám, blízkým osobám a autoritám.
Většina rodičů i pedagogů by si naštěstí ráda od zlostných a ponižujících reakcí odvykla. Rozhodnutí je první důležitý krok. Jak je však uvést do praxe? Jak si poradit se svými emocemi? Jak změnit automatismy ve svém chování?
Přesně pro tyto rodiče (a případně též pedagogy) vydalo letos nakladatelství Portál Výchovu bez ponižování od úspěšné vídeňské autorské dvojice. Koučku a systemickou terapeutku Lindu Syllaba a bloggerku Danielu Gaigg spojuje mateřství a snaha o respektující přístup v něm. V loňském roce v Portále vyšla „Máma v pohodě“, nyní ji doplnila kniha Výchova bez ponižování, jež v originále Mámu v pohodě předchází.
Podpora rodičovské sebedůvěry
Kniha se soustředí zejména na podporu rodičů: jejich sebedůvěry, autentičnosti, vlídnosti k sobě samým, péče o sebe po psychické i fyzické stránce. Učí čtenáře, že by si měli umět udržet své hranice, říci si o pomoc, předcházet vyčerpání, dobíjet baterky. Podpoří vás i v tom, abyste zdravě jedli, vydatně spali, abyste se věnovali sportu či meditaci, rozvíjeli všímavost. Tím vším se autorky snaží předcházet vašemu přepětí a vyčerpání, neboť právě ono stojí v pozadí křiku, nadávání či sarkasmu.
Mnozí čtenáři tyto rady dávno znají, avšak z nejrůznějších důvodů jsou pro ně nedosažitelné. Stěžejní pak pro ně může být kapitola, jež se zabývá tím, co dělat přímo ve chvíli, kdy byste se automaticky uchylovali k ponižujícímu chování. Dovolím si zde ony rady krátce shrnout.
1. Říkejte, co vidíte. Místo: „Kolikrát ti mám říkat, že máš zhasínat v koupelně?!“ řekněte: „V koupelně se ještě svítí.“
2. Poskytujte informace. Místo: „Už zase jsi nechal máslo venku.“ řekněte: „Máslo patří do lednice.“
3. Vyjadřujte se jednoslovně. Místo: „Každý večer stejné divadlo, nejdřív děláš nekonečně dlouho šašky (…) a ještě jsi ani nebyla v koupelně!“ řekněte: „Koupelna!“
4. Říkejte, co cítíte. Místo: „Pořád mě přerušuješ!“ řekněte: „Vadí mi, když mě nenecháš domluvit.“
5. Pište to. Někdy pomůže více psané než mluvené slovo. Například na televizi/obrazovku můžete nalepit lístek: „Podívej se, jestli máš hotové všechny domácí úkoly, než mě zapneš.“
6. Víc poslouchejte, méně mluvte
7. Vyhrožování je k ničemu
V souladu se sebou samými
Vedle rad, tipů a doporučení vedou autorky čtenáře k poznání svých hodnot, cílů a očekávání. Někdy trochu kategorizujícím způsobem: např. tabulka prožívání hodnot v různých rolích. Jinde formou prostých otázek: „Jaká chcete být matka? Jaký chcete být otec? Jaké jste měli dětství?“… To vše doplňují citáty moudrých, základy různých teorií (například transakční analýzy) příklady z praxe a sebezkušenost autorek.
Pochopitelně není každá v knize uvedená rada pro všechny. Třeba když se dítě loudá, radí autorky, že si máte prostě změnit svůj časový program, protože „děti si neumějí pospíšit“. Často je též kniha velmi zjednodušující a někdy i trochu ezo: „Stromy mají svou vibraci (…) setrvávají ve své dobrotě…“ Jindy to autorky zase přehánějí s generalizacemi, podporou či zjednodušováním: „Vždy jste ti nejlepší rodiče, jakými můžete být.“ Celkově však může být Výchova bez ponižování užitečná spoustě rodičů i dalších osob, které se podílejí na výchově a péči o děti. Tím, že čtenáře upevní v rozhodnutí nekřičet, v nasměrování jak to změnit či kde hledat pomoc, v ujasnění souvislostí. Příjemná je i tím, že autorky mají pro přetížené osoby pochopení. Nesnaží se na ně uvalit další tlak, ale naopak jim odlehčit. Posilují čtenáře v uvědomování toho, co sami chtějí, v hledání vlastní cesty, souladu se sebou samými, se svými hodnotami a možnostmi. To považuji za velmi cenné, protože co děláme z vlastního přesvědčení, co vychází z hloubky nás samotných, má mnohem větší stabilitu, trvanlivost i autentičnost než to, co děláme proto, že se to tak nějak má, že to druzí očekávají a odborníci doporučují. Na to, jak opravdoví jsme, jsou navíc děti velmi citlivé.
Pavla Koucká