Zakazovat dítěti, co chce, a přikazovat mu, co nechce? Nepříjemné. Potomek se vzteká, brečí, křičí. A pokud je už starší, repertoár odporu má ještě větší. Jenže výchova bez omezování není výhrou, určité hranice dítě potřebuje. Kudy však mají vést? To je otázka, kterou řešíme snad pořád.

Bydlíme v podnájmu, který by se dal typicky „pro-dětsky“ uzpůsobit jen za cenu nadměrného úsilí. Tisíce váziček, obrázků, stohy knih naší paní domácí. A k tomu všemu naše věci. Nějaké změny jsme provedli, zbytek nezbylo než dcerce zakázat. Knížky se prostě netrhají, z květináčů se hlína nevyhazuje. Párkrát se holčička vztekala, ale v zásadě už jako starší kojenec začala zákazy respektovat. Trochu jinak to bylo u našich známých s o něco mladším Tomáškem. Byt uzpůsobili maximálně, aby zakazovat nemuseli (chtějí dát dítěti co největší svobodu). Fungovalo jim to hezky. Jenže jakmile se Tomášek začínal samostatně pohybovat, přestávali si jeho rodiče užívat prostorů mimo domov, na návštěvách museli být stále v pozoru. Místo aby si s námi povídali, sledovali dítě a střídavě vykřikovali: „Dej tu vázu nahoru! Pozor, převrhneš to!“

„Nechcete mu to radši zakázat?“ ptala jsem se, když všetečné dítě dobývalo ledničku. „To nejde,“ kontroval mi otec: „Stejně by tam lezl, jen by se o to víc vztekal. Je hrozně čilý!“ V jeho hlase zněla pýcha. „A má velmi silnou vůli,“ doplnila matka.

Když se pak Tomáš změnil z lezoucího kojence na běhající batole, začala u rodičů pýcha ustupovat do pozadí – za únavu. „Nemůžu ho ani na vteřinu pustit z očí!“ plakala unavená matka. „Vrhá se naprosto na všechno, nemůžu s ním nikam jít. A poraď, co se sporákem – stačí, abych ho na vteřinu pustila z očí, a pustí plyn!“ Klučina opravdu působí jako utržený ze řetězu: vrhá se naprosto na všechno, a jakmile se ho matka pokusí zadržet, spouští šílený jekot. Má sílu, brzy se zoufalé ženě vytrhává a znovu útočí – momentálně na knihovnu. Konečně jsou rodiče ochotni připustit, že svobodnou vůli svého dítěte budou muset omezit.

„Na práškách“ a v rozvodovém řízení

Jak miminko roste, poznává svět, své schopnosti a možnosti. Nejprve zjišťuje, jak přivolat mámu, posléze zkoumá, co vše může provádět se svým tělíčkem – přetáčet se, uchopovat věci ručkama, cucat prsty u nohou. Boom ve zkoumání světa ovšem nastává ve chvíli, kdy se dítě dokáže samo pohybovat. Jeho pole působnosti se najednou nesmírně rozroste. „Cokoli chci, pro to si dolezu: můžu tedy všechno!“ jako by si myslelo. Ve většině případů však také začíná narážet na určitá omezení: někdy ho rodiče spoutají v šátku nebo v kočárku, a občas mu dokonce něco zakážou. Dítě zjišťuje, že kytky trhat nesmí, ačkoli na ně dosáhne, a velmi je to baví. Zkusíli to přes zákaz, rodič zasáhne a fyzicky mu v „útoku“ zabrání. Tedy, pokud nemá zábrany to udělat, jako Tomášova máma s tátou.

Rodičů, jako jsou ti Tomášovi, je – na první pohled nepochopitelně – dost. Proč nezasáhnou? Kde se jejich zábrany vzaly?

Kořeny tkví pravděpodobně v naší kultuře a historii. Klasická výchova v našich zemích byla autoritářská. Děti měly poslouchat. Bez odmlouvání. Nestalo-li se tak, následoval trest. Řada příslušníků naší generace se cítí touto výchovou traumatizována, a tak není divu, že po revoluci jsme začali praktikovat i svobodnou (volnou) výchovu. Ať si děti užijí dětství, zákazů a povinností je v životě potká ažaž! No, zní to hezky, realita je bohužel jiná.

„Ideologie, které chtěly chránit dítě před pravidly, zplodily nakonec bezohlednost, nelásku, neklid, kterými dnes trpí tolik dětí, mladistvých a mladých dospělých. Zplodily – i když nechtěně – místo vytoužené svobody nesvobodu!“ shrnují uznávané psycholožky Jiřina Prekopová a Christel Schweizerová v knize Neklidné dítě.

Jak daleko to může dojít, dokazují četné případy nezvladatelných dětí a jejich rodičů – v typickém případě „na práškách“ a v rozvodovém řízení. Navíc ani tyto maximálně svobodné děti nejsou šťastné, naopak. Roční Tomáš působí neklidně až ustaraně, těká očima a jeho vrhání se na vše působí dojmem, že tak činí z čirého zoufalství. Čím to? Proč nemá z hodných rodičů radost? Proč si neužívá svobody?

Znejišťující bezbřehost

Naprosto zásadní psychologickou potřebou malého dítěte je bezpečí. Aby bylo v pohodě, musí cítit jistotu v rodičích, ve svém světě. Matka je a bude dosažitelná a svět je v zásadě bezpečné místo, rodiče jsou silní a rozhodní. Je-li ovšem svět možností bez hranic, dítě může všechno a rodič se poddává jeho rozmarům, je to pro malého človíčka znejišťující. Cožpak se může cítit bezpečně, když je jeho ochránce slabší než ono samo? Když se nemá o co opřít – nikdo mu nedá jasná pravidla a hranice?

Dítě s jasně vymezenými hranicemi ví, kam patří, kde je jeho místo. Dítě s extrémně volnou výchovou, jemuž je vše dovoleno, tápe a podvědomě tyto hranice hledá. Projevuje se to tak, že „zlobí“ – expanduje stále dál ve snaze zmapovat svůj prostor, dobrat se pravidel, podle nichž svět funguje. Také se podvědomě snaží donutit rodiče, aby mu ukázali svou sílu a rozhodnost. Přesně jako to dělá Tomášek.

Jak vypadá správná hranice

Dobře, hranice jsou nutné, ale kde a jak máme ty hranice stanovit? Nejpřirozenější je často cesta nejsnazší. Je-li pro vás jednodušší danou věc odklidit z dosahu dítěte, učiňte tak. Je-li jednodušší zákaz, zakažte.

Když něco zakážete, učiňte tak podle následujících pravidel:

* zákaz musí být formulován jednoznačně a pochopitelně

* co je jednou zakázáno, je zakázáno i propříště, co je dnes povoleno, je povoleno i zítra

* netrpte porušování zákazu: malým dětem v zakázané činnosti fyzicky zabraňte, u starších předem oznamte, co bude při porušení pravidla následovat, a podle toho se zachovejte.

Pravidla musí být jasná. Pokud se nepředvídatelně mění, funkci orientačních bodů ve světě ztrácejí.

U malých dětí pak platí ještě to, že zákaz musí pocítit na tělesné rovině. Slova nestačí, i když je dobré jimi zákaz doprovodit. „První smlouvu vnímá dítě tělesně, smyslově, v symbiotické vazbě s matkou,“ píší Prekopová a Schweizerová. Aby vnímalo ano a ne, potřebuje cítit, jak ho matka drží na klíně, jak ho vede za ruku. Sdělení, co se smí a co nesmí, má tedy tři roviny: slova, tón hlasu a řeč těla. Můžete přidat krátké vysvětlení. Zdlouhavé vysvětlování je ovšem u malých dětí zbytečné, a často i kontraproduktivní.

Kde se vzala, tu se vzala – hyperaktivita

Pokud není dítě fyzicky omezováno, může to podle zmíněných odbornic vést až k získané hyperaktivitě. Čím víc dítě expanduje a zabírá okolní svět, tím častěji za ním matka běhá, pronásleduje je a obtěžuje pokusy o odvedení jeho pozornosti, jako by kolem nebylo dost lákadel. A tak ho matka vlastně sama vyrušuje! V podstatě mu zabraňuje soustředit se na to, co je zaujalo – a přispívá tak ke vzniku poruchy pozornosti. Navíc se přitom sama stává nepřítelem, jemuž se dítě snaží uniknout.

Autorky proto považují šátek, kočárek, dětskou ohrádku i sezení na klíně proti vůli dítěte za podstatnou pomoc. Malé dítě podle nich musí být ve své „nezralé touze po pohybu“ brzděno a usměrňováno, aby postupně umělo zaměřit své vědomí k tělu. „Dítěti se podaří postavit věž, jen když dokáže opatrně odměřovat pohyby rukou – jak sílu, tak směr. Aby dokázalo naplánovat a uskutečnit tuto precizní jemnou motoriku, musí zadržet svou motoriku hrubou. Jedině je-li ve svém pohybu omezováno, užije si pak chvíli, kdy je svobodné.“

Na slovech autorek něco je. Občas jistě musíme dítě fyzicky omezit. Osobně však považuji jejich pohled za extrémní. Nemůže právě časté fyzické omezování dítěti způsobit stres, a posléze i hyperaktivitu? Jasně jsem si to uvědomila, když jsem tuhle jela vlakem. Cestovali se mnou i rodiče s dítětem, asi rok a půl starým. A byla tam s nimi ještě kamarádka, které si stěžovali, jak dítě chvíli neposedí, je hyperaktivní až hrůza, na nic se nesoustředí. Dítě mezitím neustále okřikovali: „Nemel sebou!“ „Seď klidně!“ „Kam to zase lezeš?!“ Dítě bylo čím dál neklidnější, nabízené hračky vztekle házelo na zem. Následoval pláč, naplácání na zadek a ještě větší pláč. Přišlo mi to hrozně líto. Moje dcerka ve vlaku často leze ze sedačky dolů a hned zase nahoru, mnohokrát za sebou. Pak chce vysadit na stolek a koukat z okna a zase dolů, projít se uličkou… Ani mě nenapadne jí v tom bránit. Jen je-li potřeba, přidržím ji. A pak si chvíli soustředěně prohlížíme knížku.

Proč by dítě nemohlo lézt ze sedačky na zem a zase zpátky, když tak nic neničí a nikomu neubližuje? Možná právě tím, že dítě fyzicky neomezíte, dokáže při hře a zaujetí samo a přirozeně svou hrubou motoriku potlačit, aby se precizní úkon podařil.

Je-li třeba dítě omezit, omezme je, není-li to třeba, nedělejme to. A příliš o tom s dítětem nediskutujme. Kolikrát je lepší dítě prostě odnést, než je stále peskovat. Zní to hrozně banálně, ale asi je potřeba si o tom povídat, když kolem sebe vidíme tolik dětí omezovaných zbytečně, a zase jiné, které by to setsakra potřebovaly.

***

Souhlasíš s mou výchovou?

Dospělý rodič musí při nastavování hranic unést, že se na něj dítě zlobí. Malé děti reagují impulzivně a nedokážou v sobě porovnat protichůdné emoce. Když jim zakážete, co zrovna chtějí, zaplaví je vztek a zlost. V tu chvíli by vás nejradši praštili, a některé to i provedou. Na místě je s klidem přijmout emoci (chápu, že se zlobíš), nicméně odmítnout agresivní chování (nemůžeš mě bít). Nedospělé a nevhodné je reagovat stejně – když ses na mě naštval, naštvu se taky; když jsi mě bouchl, bouchnu tě taky. Stejně nedospělé ovšem je snažit se za každou cenu být s dítětem zadobře, tak aby na nás nikdy nepocítilo zlost. Nedali bychom mu možnost naučit se zvládat frustraci, krotit svou agresi, odpouštět a smiřovat se. Rodiče, kteří jsou nezralí, mají často problém svému dítěti cokoli přikazovat a zakazovat, protože si přejí být s ním neustále v harmonii. Chtějí, aby chápalo, že to s ním myslí dobře, a tak všechna svá rozhodnutí dlouze vysvětlují a žádají, aby s nimi dítě souhlasilo. Nutí je tak vlastně spolupracovat na vlastní výchově, dělají z něj dospělého.

Ne, Béďo, ne!

Příklad z psychoterapie Pětiletý Bedřich se blíží k psacímu stroji a matka ho má konfrontovat s „ne“. Matka svědomitě opakuje: „Ne, Béďo, ne! … Jak dlouho ti to ještě budu říkat? … Mám ti to říct ještě hlasitěji? … Slyšíš mě, nebo ne? … Než napočítám do tří, tak toho necháš! … jedna…dva…tři… Teď ti ale něco řeknu, drahoušku, když mě teď neposlechneš, pak tě také neposlechnu, až budeš chtít jít k McDonaldovi.“ Matka už to chce vzdát. Poradce vstane, jde k Béďovi, vezme ho za ruce a říká: „Ne, to je můj psací stroj, a nechci, abys na něm psal!“ Béďa vypadá překvapeně, pozorně se zadívá na poradce a šelmovsky se usmívá. Pak se rychle pokouší svými malými prsty ještě jednou přejet klávesnici. Poradce je však rychlejší než Béďa, zabrání mu v tom a rezolutně prohlásí: „Ne! Tady je stavebnice, se kterou si můžeš dělat, co chceš!“ Pokynem ruky opět Béďu vyzývá, aby přešel do určeného prostoru. Béďa se znovu podívá na poradce, který zaujal jednoznačné postavení před psacím strojem, a nádech uznání mu přelétne přes obličej. Už se nepokouší dostat se zase ke stroji. Místo toho si jde hrát se stavebnicí.

ukázka z knihy Jiřiny Prekopové a Christel Schweizerové: Neklidné dítě (Praha, Portál 2008), redakčně zkráceno

Puberta: dejte mu nezávislost i více povinností

Zejména v pubertě děti projevují tendenci hranice posouvat, bouří se proti nim. Školák, který nám rád vyprávěl o kamarádech i „láskách“, se v pubertě uzavírá do sebe a určité věci sdělovat nechce. Je nutné, aby to rodiče chápali a rozuměli i jeho potřebě po větší nezávislosti. Zároveň s mírou svobody by se však měly navyšovat i povinnosti dítěte. Dospívající sice nemusí být doma v osm, více se ale zapojuje do domácích prací. Dostane vyšší kapesné, na něco si ale musí již přivydělat.

Riziko přinášejí hranice příliš těsné: dospívající dítě se buď neučí brát za sebe odpovědnost, anebo silně odporuje. Může dokonce stanovené mantinely ignorovat, přičemž rodiče již nemají vždy možnosti, jak je k jejich dodržování přimět. Neexistující hranice na druhé straně způsobují také nemalé problémy. Malé dítě se zlobením snaží rodiče donutit mu hranice ukázat, dospívající hledá mantinely ve společnosti, přičemž se může chovat až asociálně, zde patrně leží například kořeny vandalismu.

Dodržování hranic se ovšem zdaleka netýká jen dětí. I rodiče musejí respektovat určité hranice ke svým dětem a k sobě navzájem. Každý člen rodiny by měl mít své hájené místo, ať už jde o prostor (stůl, skříň), čas (deset minut v koupelně, kdy mu tam nikdo neleze), či soukromí (nevyptávat se na věci, které druhý nechce sdělovat apod.). A proto, když se tak zamýšlíme nad hranicemi svých dětí, zamysleme se také nad tím, jaké hranice dodržujeme my sami. Už proto, že děti se nejlépe učí a přejímají hodnoty osobním příkladem.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2010