Sedí už? A leze? To jsou otázky, které řeší maminky sedmi až devítiměsíčních dětí snad ze všeho nejvíc, zejména pokud jsou jejich ratolesti z těch pomalejších. Proč je sezení tak důležité, že se na ně všichni ptají?
Hanka, maminka pětiměsíčního Davídka, se trápí. Davídek totiž ještě pořádně „nepase koníčky“, tedy nedělá to, co jiné děti zvládají o dva měsíce dřív. Syn se přitom narodil v termínu, nebyl přidušený, a první tři měsíce se zdálo vše v pořádku. Hanka pořád uvažuje, co za tím může být. Svěřuje se dětské lékařce, následuje doporučení na neurologii, rehabilitace. Současně probíhají metabolická vyšetření. Kromě hraničních hodnot hormonů štítné žlázy a některých minerálů se zdá vše v pořádku. Hanka však klidná není.
Podobně nervózní jsou skoro všechny maminky, jejichž kojenci se opožďují ve fyzickém vývoji. Později se přitom rodiče ani jiní blízcí zdaleka o fyzické schopnosti dětí tak nezajímají. Když se školák trápí, že v tělocviku nevyšlphá a má čtyřku z hodu krikeťákem, rodiče to neprožívají zdaleka tak špatně, jako kdyby mu nešla násobilka a čtyřku přinesl za diktát. Fyzická stránka rozvoje jakoby pro ně časem ztratila na důležitosti. Ostatně je to pochopitelné, vždyť síla a obratnost nejsou v dnešním světě zdaleka tak potřeba jako v době, kdy se lidé živili lovem divoké zvěře a sdíleli životní prostor s vlky a medvědy. Vlastně by nás mohlo spíš zarážet, že maminky kojenců tolik řeší, kdy jejich dítě začne sedět.
Nervozitu rodičů však lze pochopit: u nejmenších dětí totiž fyzický vývoj dominuje, a je s ním úzce spojen i rozvoj mentálních schopností. Lékaři i psychologové hovoří souhrnně o psychomotorickém vývoji. Známý francouzský dětský psycholog Jean Piaget dokonce nazval vývojové období od narození do 1,5 roku stádiem senzomotorické inteligence. Svůj koncept dále rozpracoval do několika subfází (viz rámeček). Koordinaci a pohyb svalů řídí nervová soustava, a tak jedna skupina možných příčin pomalého pohybového vývoje tkví právě v problémech primárně nervového původu.
Rodiče kojenců, kteří se opožďují ve fyzickém vývoji, se proto bojí, aby se jejich děti neopožďovaly i ve vývoji psychickém, jinými slovy: aby nebyly mentálně zaostalé. Naproti tomu u starších dětí, které již mluví a řeší logické problémy, se již zpravidla neobáváme, že by se skrze pohybovou neobratnost projevil mentální problém.
Kdy se obávat
„Je to šikovnej kluk,“ uklidňuji Hanku a dívám se přitom na Davídka. Už je mu devět měsíců a docela hezky se plazí. Jiné děti se sice v jeho věku už staví, sedí a lezou po kolínkách, ale přesto o Davídka nemám obavy. Klučina mě pozorně sleduje, a když se odmlčím, zavýsknutím žádá, abych ještě něco pověděla. Když to zobecním: krásně sleduje, dovede udržet pozornost a komunikuje.
Sezení a lezení je sice možná nejnápadnější známkou správného vývoje, existují však i jiné, dokonce relevantnější znaky. Dětský psycholog Jaroslav Šturma zneklidněným rodičům „pomalejších“ kojenců doporučuje všímat si zejména schopnosti řešit problémy. „Když si dítě, jež se blíží jednomu roku, přitáhne hračku za provázek nebo vymyslí, jak odsunout zábranu, je jeho rozumový vývoj patrně zcela v pořádku,“ vysvětluje doktor Šturma. Důležitý je také rozvoj řeči. Zde ovšem pozor: „Děti, které jsou pomalejší v pohybovém vývoji, někdy začínají též později mluvit,“ říká MUDr. Alena Čadková a vysvětluje: „Řeč je hodně závislá na motorice mluvidel.“ Na stejný zádrhel upozorňuje i doktor Šturma, a radí rodičům sledovat zejména porozumění řeči: „Pokud se ročního dítěte zeptáte: ,Kde je kočička?‘ a ono se začne rozhlížet, pravděpodobně vám rozumí, a to je důležité.“
Některé děti chodí v deseti měsících, jiné v roce a půl. Podle doktorky Čadkové však není výhrou, když dítě například již v sedmi měsících stojí. Příliš brzké vzpřimování značí spíše předrážděnost dítěte. Zásadní problém v mentálním vývoji se přitom většinou pozná již zhruba ve třech měsících věku: „Dítě jakoby se přestalo vyvíjet, nezvedá hlavičku, nekomunikuje. Navíc ani hlavička neroste tak, jak by měla.“ vysvětluje doktorka Čadková.
Hanka je již naštěstí klidná. Mimo jiné i proto, že rozdíl v pohybovém vývoji mezi Davídkem a průměrem ostatních dětí se spíše zmenšuje, než aby se zvětšoval. „Ostatně, já jsem prý jako mimino taky nelezla, jen jsem se plazila,“ uvažuje Hanka. „A ve třinácti měsících jsem se pak postavila a brzy začala běhat!“
Souvisí tedy vůbec pohybový vývoj v raném věku s inteligencí v dospělosti? Záleží samozřejmě na tom, jaké pojetí inteligence vezmeme v úvahu. Pokud nám jde o obecnou inteligenci, souvislost s pohybovým vývojem najdeme, ale jen malou. U vícesložkových pojetí inteligence pak souvisejí některé složky s pohybovým vývojem více, a jiné méně. Například Gardnerovo pojetí rozeznává mimo jiné i přímo pohybovou inteligenci, která pochopitelně s pohybovým vývojem v raném věku souvisí více, než například inteligence sociální či logicko-matematická.
Čiperky ve výhodě
Podstatou souvislosti pohybových a mentálních schopností je vedle geneticky daného základu též množství a kvalita podnětů, kterých se centrální nervové soustavě dostává. Nervová soustava novorozeného dítěte je velmi nezralá. Neuronů má sice malé miminko více než dospělý, schází jim však většina propojení s dalšími neurony. A právě s pomocí podnětů, jež do mozku přicházejí pomocí smyslů a nervových drah, se neurony „síťují“.
Děti, které se pohybově vyvíjejí v normě, tak mají oproti pomalejším dětem přece jen výhodu: jsou schopné si dříve zajišťovat podněty samy. Když dvouměsíční miminko zvedá hlavičku, vidí svět z jiné perspektivy, než miminko, které to ještě nedokáže. Čtyřměsíční dítě, které zvládá uchopit předmět, může dále cvičit koordinaci oko-ruka, a zručnost rukou, manipulaci s předměty. Plazící se půlroční kojenec se dokáže přemístit za předmětem, jenž upoutal jeho pozornost.
Děti, které se pohybově vyvíjejí pomaleji, jsou podnětově závislejší na pečovatelích: na tom, jak s nimi komunikují, co jim ukazují a podobně. A tak můžete pomalejšímu miminku pomoci. Neplatí zde ovšem úměra: čím více, tím lépe. Na přemíru podnětů reaguje dítě vztekem či stažením se do sebe. I zde tedy platí, že nejlépe uděláte, když budete své dítě citlivě pozorovat a na ně reagovat.
Jeden čas bylo v módě urychlování pohybového vývoje – děti se posazovaly, když ještě samy neseděly, vodily se za ruce, když ještě samy nechodily. Dnes jsou odborníci zajedno, že takováto „pomoc“ dětem škodí. Buďte tedy trpěliví a netlačte na kojence, který se například s chůzí trochu opožďuje. Možná je tak obratný v lezení po čtyřech, že prostě k chození prostě nemá důvod. Navíc děti, které například při chůzi postupují pomaleji, bývají potom jistější a méně padají, protože lépe zvládly předcházející pohybové etapy. Věřte, že příroda – vaše dítě – je natolik moudré, že samo nejlépe „ví“, jak se vyvíjet.
Rámeček:
Od reflexů k řešení problémů
Jak rozčlenil psychomotorický vývoj kojence Jean Piaget
Od 1 do 4 měsíců: fáze primární kruhové reakce. Dítě je koncentrováno na vlastní tělo a jeho projevy. Zpočátku dominují činnosti reflexního charakteru, například sání. Dotkneme-li se novorozeného miminka na tváři, otočí hlavičku směrem k doteku, chytá se ústy a uchopí-li bradavku či podobný objekt, začíná sát. Zde ještě pochopitelně nemůžeme hovořit o inteligenci v pravém slova smyslu. Do tohoto kontextu se postupně začleňují první přírůstky získané zkušeností. Dítě vyživované z lahvičky tak může mít potíže sát z prsu a naopak. Postupně dozrávají další pohybové schopnosti, a jakmile dozrají, dítě je rádo znovu a znovu provádí – stále dokola (proto Piaget hovořil o kruhových reakcích). Dítě tak například opakovaně mává rukama, má radost z toho, že dokáže své ručky ovládat. Jeho aktivita není zaměřena k nějakému cíli, uspokojuje je sama o sobě. Poznávání je v této době zaměřeno na rozlišení a potvrzení vlastních kompetencí.
Od 4 do 8 měsíců: fáze sekundární kruhové reakce. Dítě projevuje čím dál větší zájem o své okolí. Vlastní aktivita, která pro ně byla tak atraktivní v dřívější fázi, je sama o sobě přestává bavit. Například ono mávání rukama přestává být cílem, a stává se prostředkem. Užitečnost takového chování objeví dítě obyčejně náhodou. Například kojenec mává rukama a náhodou drkne do hraček, které visí nad postýlkou. Hračky se houpou a vydávají zvuk, což se mu líbí, a proto takovou činnost opakuje. Jelikož tato opakovaná akce už není zaměřena primárně na sebe samu, ale na vnější objekty, nazval ji Piaget sekundární.
Od 8 do 12 měsíců: fáze kombinované sekundární kruhové reakce. V předchozím období dítě poznalo souvislosti mezi aktivitou a jejím efektem. Nyní je schopné postupovat opačně: dovede si stanovit nějaký cíl a hledá vhodný prostředek, aktivitu, která povede k jeho dosažení. Aby se dítě např. zmocnilo předmětu za plentou, která ho zakrývá zcela nebo částečně, jde nejdříve odstranit plentu, a pak se zmocňuje předmětu. Nejprve zkouší osvědčené způsoby, pak aktivně experimentuje a kombinuje různé činnosti, aby dosáhlo žádoucího cíle. Devítiměsíční dítě dovede stáhnout ubrus, aby získalo hračku ležící na stole. Dítě tedy začíná chápat vzájemné vztahy mezi prostředkem a cílem, mezi příčinou a následkem, řeší problémy.
Piaget, J. (1999). Psychologie inteligence. Praha: Portál.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Děti a my, březen 2010