V mnoha rodinách znamená narození miminka konec kvalitního spánku na několik let. Často si to ale rodiče sami dělají těžší, než je nutné, a dokonce i než je zdravé.

Jedním z nejobvyklejších problémů, s nímž přícházejí rodiče do mé poradny, je zoufalá nevyspalost. Jindy přicházejí řešit různé jiné záležitosti: chování dítěte, své vztahy, neshody s partnerem… a přitom často přicházejí na to, že v podloží rozmíšek a špatných nálad je nedostatek spánku či spánek nekvalitní.

Zejména maminky malých dětí večer dlouze uspávají, několikrát za noc jsou vzhůru a od pěti ráno se svým drobečkem na nohou. Není divu, když jsou pak vyčerpané, ztrácejí chuť na sex i něžnosti, nemají energii na řešení běžných patálií. A na dítě se mohou i zlobit (i když si to nemusejí uvědomovat).

Co s tím? Lze se vůbec dobře vyspat, když máme doma malé dítě? Přírodní národy stejně jako naše předchozí generace naznačují, že to lze.

Inspirace přírodními národy

Téměř ve všech kulturách s výjimkou naší západní, spí kojenci a batolata v jedné posteli či na dosah od matky. Takovéto uspořádání má své výhody, zejména co se týče kojení či rychlého utišení probuzeného dítěte. Dítě se nemusí ani plně probudit a matka si je v polospánku přivine, případně cosi broukne, dítě pohladí, rozhoupá síť, a spí se dál. Zpravidla dochází též k synchronizaci spánkových cyklů matky a dítěte.

My se dnes k tomuto prastarému zvyku částečně vracíme: řada matek si bere miminko k sobě do postele, případně mají postýlku se sundanou postranicí přisunutou těsně k manželské posteli.

Stále však slýcháme i argumenty proti, zejména zalehnutými dětmi se často strašívá, i když fakta prokazují, že pokud matka není opilá, netrpí vážnou poruchou spánku či něco podobného, a pokud dodržuje zásady bezpečného spaní, je takové riziko prakticky nulové. Pravdou je, že o něco vyšší je při společném spaní riziko syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS), důvod však neznáme. Spekuluje se o tom, že dítě se v posteli s rodičem snadněji přehřeje, že mu zde s vyšší pravděpodobností ztíží dýchání třeba cíp deky, a že pokud rodič spí obličejem blízko dítěti, dýchá vzduch s vyšší hladinou oxidu uhličitého.

Společné spaní však přináší i ochranné faktory SIDS – kojení a skutečnost, že miminka ve společné posteli zpravidla neupadají do hlubokého spánku tolik, jako děti spící o samotě. Celkově lze tedy říci, že nikdo nedokáže vyčíslit riziko pro konkrétní dítě a matky by měly mít volnost v tom, aby rozhodly, co je pro ně a pro jejich dítě nejlepší. Nikdo nedokáže lépe odhadnout potřeby dítěte než matka, jež je nosila ve svém těle, jež na ně i nadále zůstává fyzicky i psychicky nejsilněji napojena a tráví s ním nejvíce času.

Inspirace předchozími generacemi

Rodiče a prarodiče dnešních rodičů k dětem nevstávali zdaleka tak často, jako je to běžné dnes. Své děti brzy naučili, že v noci se spí, a kdo pláče, je to jeho problém. Samozřejmě, že ne všichni se chovali takto, nicméně oproti dnešním zvyklostem byla výchova obecně vzato direktivnější a tvrdší. Dnešní rodiče jsou jiní, a občas – obzvláště pokud se cítí sami tvrdou výchovou traumatizováni – chtějí dělat všechno jinak. Pamatují si, jak bolelo, když dostali na zadek, když na ně rodiče křičeli, když jim nikdo nenaslouchal… Proto sami na své děti nikdy ruku nevztáhnou, nezakřičí a vždy jim naslouchají, bez ohledu na okolnosti. Zatímco je jejich rodiče „nechávali vyřvat“, oni své děti nikdy nenechají plakat. Jelikož k nim rodiče nevstávali, oni kvůli svým dětem vstanou kdykoli… Už možná chápete, kam mířím.

Extrémy nejsou vhodné, ať už jsou vedené jakýmikoli ideály. Z ideálů upřednostněných vůči všemu se stává ideologie, která nakonec může napáchat více škody než užitku. Nechat zoufalé dítě dlouze o samotě není to samé, jako dát dítěti chvíli času, aby se zkusilo utišit samo. Malé děti se často budí mezi spánkovými cykly, a pro všechny (i pro děti samotné) je velkou výhodou, když umí usnout samy. Pokud rodič vždy přispěchá, aby dítě utišil, dítě si zvykne, že se usíná při kojení/houpání/nošení/hlazení/ za ruku držení… a pak to samozřejmě vyžaduje. Namísto toho, aby mírně probuzené zase zavřelo oči a nechalo spánek znovu přijít, probudí se do plné bdělosti tím, že volá a shání rodiče. Neví totiž, nikdy nezkusilo a nezažilo, že mámu ani tátu ke spánku nepotřebuje.

Do postele včas

Z fyziologického hlediska je dítě zhruba v půlroce věku zralé, aby prospalo celou noc. Pokud se tedy váš starší kojenec či batole v noci kojí či vyžaduje lahvičku, je to zvyk, nikoli potřeba. Podobně jako vyžaduje-li nosit, zpívat stále dokola konkrétní ukolébavku či vozit autem (zoufalí rodiče dělají zoufalé věci).

Obecné ideální řešení neexistuje. Jde vždy o to, najít to nejlepší pro vaši rodinu v konkrétním období. Znám rodiny plně spokojené s miminkem (i batoletem) v manželské posteli: jakmile se dítě začne probouzet, máma si ho přivine či pohladí, a spí se dál. Jiným plně vyhovuje, že je dítě ve své postýlce: „Všichni se tak vyspíme nejlíp,“ říkají. Zpravidla ovšem v noci nevstávají – dítě je zvyklé, umí usnout samo.

Abych ale byla upřímná: ne vždy může za nevyspalost rodičů dítě. Občas si sice rodiče stěžují, že je jejich drobeček ráno hrozně brzy budí, není se ovšem co divit. Dítě, které v sedm večer uložili, je v šest ráno již plně vyspalé. Na rozdíl od rodiče, který do jedné v noci pracoval, seděl před televizí, u počítače či s návštěvou. Zvažte proto také, kdy chodíte spát. S výjimkou raních a dopoledních hodin se zdržte kofeinových nápojů a večer tlumte osvětlení.

O kvalitu spánku se vyplatí pečovat, ovlivňuje totiž mnohé: vaše zdraví, vztahy a celkovou životní spokojenost. A tím i životní spokojenost vašeho dítěte.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2016/3